úterý 1. března 2011

Samostatná existence

Jdu sem honem něco napsat. I za cenu toho, že se mi pak nebude chtít psát na Mola. Budu ospalá a budu vymýšlet výmluvy, proč to nechat na zítra. Nový blog je potěšení, jen trochu práce navíc.

Zpravodajství: dějou se věci. Letenky se kupujou, konference objednávají, věda se bádá, bohové hromu hromují a já se vztekám v práci (dnes teda ale už vážně). Cvičím se v samostatnosti a jsem si u toho dost protivná. Počítadlo ukázalo, že jsem v posledních pár dnech strávila víc než tři hodiny poslechem písničky Triste Bahia (má deset minut, hezky se to počítá). Do domácnosti přibyli dva noví robotičtí členové, jeden funí páru, druhý jezdí po podlaze a vysává a my ho pozorujem, jak naráží do nábytku. Přivolávám jaro nakupováním tenkého oblečení, voňavýma margaritama od mexičanů, tvrdošíjným chozením bez čepice. Jaro stejně tvrdošíjně sedí za horama, Bostonem fouká mrazivý vítr, místo lidí pořád jen anonymní chumáče péří, a dneska prý byla teplota "feels like" -22 (Celsia, naštěstí).

A jinak? Jinak jsem týden hrála po večerech a nocích úvodní hru k novému Sleep no more (já vím, zase zase zase). Nespala, lovila na internetu informace o ruských pilotkách a váze Chrysler building, přečetla Macbetha dvakrát kolem dokola. Strašně si to užila. Hypnotizující zelený písmenka, člověk se mohl rozčilovat a zavírat počítač a stokrát říct, Kašlu na to, už jdu spát, a za dalších deset minut zase seděl a gůglil a ptal se a sdílel. Nejlepší chvíle - noční telefonát, už jsem spala, bylo po půlnoci, když se ozvalo zvonění, sedla jsem si na kraj postele a zvedla to, ještě napůl spící, v telefonu zapraskalo a začala hrát písnička. Poslouchala jsem a čekala, jestli se něco ozve, jestli tam taky někdo je.. Ale ozval se jen konec hovoru a nechal mě uprostřed toho pocitu, uprostřed noci, na kraji té postele, dokonale probranou.

Z deníku:
Město zamrzlo, křoupeme na krystalkách soli (kolem nás se z hromad sněhu znovu tvarují odstavená auta) a nakláníme se proti větru, osamělé šikmé věže v odpolední tmě

neviditelný.

Problémy hlašte do Houstonu. Země volá Ofélii. Máme problém.

A jsme už trošku osamělí.

dnešní moudro z fortune cookie zní: Your dearest wish will come true.

Jen to ne.


Taky to s váma takhle mává? (spím pořád dobře, děkuju za optání, jen jsem strašně rozbouřená)