Štafeta

..od Cyklistky, která mě donutila si sednout a zapřemýšlet. A napsat sem. (Mimochodem, skvělý blog, pro holčičky, co se nebojí bláta.)


Podnikla jsi letos něco, co jsi doposud ještě nezkusila?

To bych řekla. Ne všechno dobrovolně. Šla jsem na hodiny jiu-jitsu a MMA a prala se s chlapama o 20 kilo těžšíma. V největším pracovním chaosu jsem si vzala 5 dní volna a jela s eMem do Kalifornie. Řídila jsem po 10 letech auto. Začala praktikovat medicínu ve velké nemocnici (říkejme jí třeba Fabrika). Se vším, co k tomu patří. Zažila zblízka teroristický útok. Bydlela v úplně nové pražské čtvrti.

Prošla jsi nějakou větší změnou?

Návrat do Čech byl, co se kulturního šoku týče, srovnatelný s odjezdem do Států. Nástup do Fabriky to ještě zdůraznil a prohloubil. Připadám si odcizená od lidí a prostředí, vrátila se jiná Ofélie než ta, co před 4 lety odjela a tamtu už nedokážu zreplikovat.

Stal se někdo z tvých přátel rodiči? 

Ano prosím :) Mají to krásně zdokumentovaný.

Které datum z letošního roku Ti utkvělo v paměti?

21. června - poslední den v Bostonské práci, odpočítávaný, očekávaný, bez úlevy, až na doraz.

Zemřel někdo z tvých blízkých?

Jen vzdálení blízcí, hudebníci, spisovatelé, inspirátoři..

Navštívila jsi nějaké zahraniční země?

USA.

Výhodná koupě? 

Používání americké kreditky mi vydělalo 400 dolarů. Tolik k rozdílu mezi am. a čs. věrnostními programy. Utratila jsem je za sportovní oblečení.

Postrádáš něco z letoška, co bys uvítala roce příštím?

Víc času na sebe, na rozvoj, na dořešování věcí..

Aktivita/činnost, které ses ve skutečnosti chtěla věnovat víc, než se ti letos podařilo?

Totéž, plus ty dobré a stabilizační věci všedního dne - knížky, kavárny, běhání, jóga, kytara, semtam kino, čas na vaření a jedení..

A naopak - existuje něco, cos mohla dělat v menším měřítku?

No jéje. Všechny ty svoje strachy, nepokoje, úzkosti a nejistoty, to bych si mohla celkem ušetřit.

Oblíbený program v TV?

Těch letos bylo! (může za to hlavně Netflix) House of Cards, Game of Thrones, všemožný TED Talks.. Filmů bylo letos míň, hlavně rezonujou ty starší, mnou nedávno objevené. Za všechny třeba Fish Tank.

Nejlepší kniha, kterou jsi letos četla?

Závažná otázka. Musím po pravdě odpovědět - Scott Jurek: Eat and run. Ve správnou chvíli zarezonovala mým světem a pomohla jako nic jiného. Přečetla jsem ji několikrát, pokaždé jinak a i teď občas, když mám chvilku, čtu si oblíbené pasáže. Doporučuju. I pro neběžce. A masožrouty.

Největší objev na hudebním poli?

Zahraniční - The New Pornographers (stará věc, nová pro mě, nejmilejší deska Together). Domácí - Kittchen (fascinuje mě, kam se posunul a jaký věci objevuje, líbí se mi rozklíčovávat zvuky a ruchy)

Největší úspěch v pracovní oblasti? 

Odejít z Bostonu nezraněná. Následný podařený pohovor do Fabriky. Schopnost vstávat každý den v 5:25.

Na co jsi nejvíc hrdá v osobním životě?

Prvních pár věcí je myslím neveřejných. No a pak třeba úspěšně provedené stěhování z kontinentu na kontinent. Nebo že mě tu chtějí poznávat zajímaví lidi, kteří si o mě teď 4 roky četli někde ve virtuálních prostorech.

Největší omyl? 

Myslet si, že se dá navázat tam, kde jsem před 4 lety skončila.

Cítila ses - obecně - radostnější nebo melancholičtější než v loňském roce? 

Rozhodně melancholičtější, ale teď už to má zase vzestupnou tendenci.

Za co jsi utratila nejvíc peněz?

Kafe, myslím :) (následujou knížky, sportovní hadříky, normální hadříky, kosmetika a moje Nemesis - mnou zanedbávané a ničené a pak znovu kupované lahve na vodu :)

Přála sis něco, co se ti dokonce i splnilo?

Spoustu věcí.Třeba tu novou práci. A nové prostředí. Jet na výlet s kamarády. Holčičí večírek. Neomezený přístup k českým sladkůstkám. To by se dalo vyjmenovávat donekonečna.

Přála sis něco, co se ti nesplnilo?

Přála. Přeju si dál.

Co jsi podnikla ve svůj narozeninový den?

Ještě nebyl, ale bude letos myslím zajímavý, v novém prostředí, pod jiným stromkem.

Existuje něco, co mohlo tvůj rok 2013 udělat ještě lepším, než je/byl?

Asi bych se bývala nezlobila, kdyby naše road trip trvala měsíc :)

Kdo/co ti letos zlepšovalo náladu? 

Lidi (nejvíc eM). Skuteční i z virtuálních okýnek. Kafe. Běhání. Box. Nákupy. Kytara. (zní to pořád stejně, ale jsou to moje pilíře).

Koho/co jsi letos postrádala?

Lecjaké blízké (vzdálené místem, časem, nebem). Svoje přesvědčení, že vydržím všechno.

Největší přání v tuto chvíli? 

Tajné.

Co hodláš změnit v příštím roce? 

Změním holobyt v byt. Chaotické životní podmínky na normální režim. Pojedu s eMem na válecí dovolenou. Budu veselá a vyrovnaná, s pevnými kotníky. A uběhnu maraton.

Tak vzhůru. Díky všem.

America runs on Dunkin

Když o víkendech volám domů, když se někdo v mailu zeptá, jak se mám - vždycky mi z toho vyjde nějaké shrnutí posledních pár dnů, málokdy si vzpomenu na jednu konkrétní věc, den nebo situaci, všechno se to nějak zaobalí do Mám se dobře/Mám se všelijak.

Tak když mám tuhle hezkou ilustrační fotku, můžu napsat o dnešním ránu.


Dunkin' Donuts je takový můj oblíbený vtip. Kafe je příšerný. Spálená řídká hrůza. K tomu umělohmotné "snídaňové" sendviče, sirup a umělé sladidlo. Svým způsobem je to ale dokonalý produkt a jsou chvíle, kdy má všechno, co potřebujete - kofein, rychlý cukr, tuk - v optimálním, blbuvzdorném a levném balení a v mojí představě výstižného, typicky amerického produktu se mu málo co vyrovná.

Dnes byl svátek, Martin Luther King's Day. Myslím že narozeniny měl onen pán vlastně včera, ale existuje tu pravidlo, že pokud svátek připadá na neděli, je volno v pondělí. Někdy asi před deseti dny se na improvizovaném setkání se šéfem vymyslelo, že bychom se všichni mohli sejít čistě za účelem brainstormingu, na který při pravidelném meetingu nemáme čas, protože musíme řešit organizační blbosti a tak. Volný den se na to krásně hodil, kdo potřebuje odpočinek, když můžeme přemýšlet, takže se mozková bouře naplánovala na dnešek.
Takže místo volného dne (on by stejně nebyl tak volný, ale o tom až jindy) jsem ráno típla budík v obvyklou dobu, nasnídala se a vyrazila do zimy. Teploměr ukazoval -8, vichřice za oknem slibovala teplotu "feels like" někde kolem -15, vytáhla jsem tedy kompletní mrazuvzdornou výbavu, která v současné době zahrnuje - obří péřovou bundu s kapucí, válenky z ovčí kůže, šálu natřikrát kolem krku, a velkou bílou čepici (viz foto), která zakryje hlavu, čelo, krk a kus tváří.
Vlak jel jako obvykle (jen v něm nikdo neseděl - a nic nežral, poznámka speciálně pro P~O), kyvadlový autobus do práce ovšem ne. A teď nastává ta chvíle pro Dunkin, speciální příležitost (jen pro zajímavost, naposledy jsem pila tento zázrak loni v červenci, kdy jsem po třech probdělých nocích čekala ve 3 ráno už třetí hodinu na Tornádo Lou na letišti..), protože představa dvacetiminutového pochodu v mrazu a větru si tak nějak žádala extrémní prostředky, které člověku pomůžou ošálit hlavu..
Předávali jsme si s eMem sendvič (složení - english muffin, vajíčko, sýr a párek) a kelímek s kafem a vesele tlápali směr přístav. V duchu jsem si trochu nadávala, že jsem byla ráno líná udělat si víc jídla na svačinu, protože začínalo být jasné, že když nejede autobus, nebude ani kantýna, což znamená celý den na jídle z automatu (plus mrkev, tu jsem si z nějakého důvodu sbalit nezapomněla).
Dorazila jsem do práce, nikde ani noha. Snažila jsem se připravit na tu bouři a rychle dočíst nějaké články a ládovala se mrkví, abych vydržela. Kolem dvanácté se začali trousit ostatní (hned je poznat, kdo je namrzlej a kdo má auto) a pak už byl ten meeting a všechno dobře dopadlo. Vymysleli jsme strašnou spoustu věcí. Měla jsem hlad jak vlčák.

Takhle přesně se tu mám.

Klíčová slova pro tento lid

Turbulentní. Je to tu teď. Na tomto místě si představte všechny ty omluvy a výmluvy a taky jak jsem zahrabaná někde pod dekou místo toho, abych psala blog(y).
Málo tady vypravím o Americe, Bostonu, o tom, jak tu věci fungujou. Tak dneska seznam.

• Řidiči kyvadlové dopravy (co jede od metra do práce) se neplatí, ale děkuje. Řidič každému jednotlivému člověku na poděkování odpoví, pokud to ovšem není Kev, Kev odpovídá jen někdy a jen ženským (to si pak člověk řekne, aha, Kev má dobrou náladu..)
• Při rozhovoru s Američanem dojde na Where are you from? nejpozději při třetí větě. Jedna paní uslyšela můj přízvuk z jediné slabiky (byla to - "No.").
• Čumíte-li dlouho na někoho, z jakéhokoli důvodu, je dobré ho pak pozdravit.
  
• I v té nejvíc asociální náladě je potřeba být připraven a promptně a mile reagovat na všechna How are you doing? Are you finding everything ok? Mlčení zoufale nefunguje. Za všech okolností se říká I'm fine (je potřeba si opakovat každý den, že to není otázka, ale pozdrav, ještě po dvou letech mě to občas zaskočí a odpovím podle pravdy). Věta na zahánění prodavačů zní: I'm all set, thank you.
  
• Je-li v kině dost místa, sedáte si vždycky ob jedno sedadlo od ostatních lidí. Když se pak sál zaplňuje, je potřeba to všechno složitě přeskládat a zdrcnout se. Během reklam, trailerů a prvních dvaceti minut filmu celé kino chřoupá. Pak popcorn dojde a už se ozývá jen srrrrrkání coly. My taky srrrrkáme. Patří to k zážitku.
  
• Za žádných okolností se nesahá na cizí jídlo, nesdílí se jídlo ani pití (nezapomenu, jak jsme s eMem šokovali jednoho kolegu, který netušil, že jsme manželé a nevěřícně pozoroval, jak jsem si kousla z eMovy sušenky), největším hříchem je tzv. double-dip - tedy namočit si chips do omáčky, ukousnout a znovu namočit do stejné mísy.
• Balíčky nám přebírá kancelář. Dá je do společné místnosti, kde na nás čekají, až si je vyzvedneme. Nikdo jiný si je nevezme, i když se nic nekontroluje ani nepodepisuje. Když si potřebujete odskočit v kavárně, necháte si prostě všechny věci na místě, včetně telefonu a počítače, po návratu tam budou.
  
• Všechny hospody jsou tu nekuřácké, úplně to mění dojem z "rána poté".
  
• V našem domě bydlí spousta psů. Když jedu ve výtahu se psem (a jeho člověkem), očekává se, že se na něco zeptám. Pokud se nezeptám, člověk mi stejně většinou něco řekne. Načež se očekává áchání :) Je výborný sledovat, jak to někteří lidi báječně umí, nehledě na národnost.
  
• Pere se ve společné prádelně, když si nehlídáte čas a zapomenete prádlo v pračce, někdo další vám ho vytáhne a nechá na stole. Nejdelší prací cyklus trvá 37 minut. Když si něčím pokapete tričko, můžete ho rovnou vyhodit (známá historka Petra a Ludmily - stěžovali si kdesi na praní a kolegové - to máte špatný prášek, to si musíte koupit Tide, to je jasný, že to nefunguje. P&L - a vypere to i fleky? kolegové - no tak fleky samozřejmě ne.).
  
• Není problém v restauraci sdílet nebo dělit si jídlo, s eMem, protože nemáme kapacitu na místní porce, si běžně dělíme předkrmy i hlavní jídla a nikdy to nikdo nekomentuje. Totéž placení - není problém účet rozdělit na tři karty po různých částkách a ještě navíc hotovost.
  
• Protože se předpokládá, že jste tam autem, nákup v supermarketu vám zabalí do 30 tašek, většinou dvojitě. Lze ovšem hulákat předem a zabránit tomu.
  
• Dáte-li si ke snídani vajíčko, slaninu, palačinku a sirup, vyjde vás na $2,50. Vločky, jogurt, pár kousků ovoce a mlíko přijdou tak na $5. Na zdravou stravu je potřeba si vydělat.
• Kliky jsou kulaté a otáčecí, takže s mokrýma nebo namazanýma rukama se nikam-odnikud nedostanete.
• Téměř ve všech potravinách je kukuřičný sirup nebo sója. Je to trochu děsivý. Cola s opravdickým cukrem se dováží z Mexika a říká se jí traditional nebo old-fashioned.

Mohla bych tak pokračovat donekonečna. Tak zase zítra.

Těším se!

Tak mě to přemohlo.
Od rána všechno špatně, zapomněla deštník, takže nestihla vlak, pokazila sken té nejhodnější pacientce, pak se za to omlouvala až do blba, práce celá veskrze neúčinná, pak se jela ještě s eMem vyfotit na nové (poslední?) vízum, zmokla po cestě, výsledná fotka je blbá a drahá. Plk.
Ovšem. Tapiokový pudink, škrobová nálož do žaludku a drahama rovnou do center potěšení, nové cédéčko Květů, podivuhodně intenzivní záblesky paměti z minula, z domova. Pholívka. V kalném mlžném phočasí. Pošta ve schránce, co není úřad.
Ještě néé, chce se mi hulákat, vždyť jsme si to léto ještě neužili. Akorát že se mě nikdo neptá a ve vzduchu už je To další. A já vím, že to bude dobrý.


Za měsíc touhle dobou budu zase křižovat Prahu v červených teniskách. Až mě potkáte, řekněte ahoj Ofélie!

Samostatná existence

Jdu sem honem něco napsat. I za cenu toho, že se mi pak nebude chtít psát na Mola. Budu ospalá a budu vymýšlet výmluvy, proč to nechat na zítra. Nový blog je potěšení, jen trochu práce navíc.

Zpravodajství: dějou se věci. Letenky se kupujou, konference objednávají, věda se bádá, bohové hromu hromují a já se vztekám v práci (dnes teda ale už vážně). Cvičím se v samostatnosti a jsem si u toho dost protivná. Počítadlo ukázalo, že jsem v posledních pár dnech strávila víc než tři hodiny poslechem písničky Triste Bahia (má deset minut, hezky se to počítá). Do domácnosti přibyli dva noví robotičtí členové, jeden funí páru, druhý jezdí po podlaze a vysává a my ho pozorujem, jak naráží do nábytku. Přivolávám jaro nakupováním tenkého oblečení, voňavýma margaritama od mexičanů, tvrdošíjným chozením bez čepice. Jaro stejně tvrdošíjně sedí za horama, Bostonem fouká mrazivý vítr, místo lidí pořád jen anonymní chumáče péří, a dneska prý byla teplota "feels like" -22 (Celsia, naštěstí).

A jinak? Jinak jsem týden hrála po večerech a nocích úvodní hru k novému Sleep no more (já vím, zase zase zase). Nespala, lovila na internetu informace o ruských pilotkách a váze Chrysler building, přečetla Macbetha dvakrát kolem dokola. Strašně si to užila. Hypnotizující zelený písmenka, člověk se mohl rozčilovat a zavírat počítač a stokrát říct, Kašlu na to, už jdu spát, a za dalších deset minut zase seděl a gůglil a ptal se a sdílel. Nejlepší chvíle - noční telefonát, už jsem spala, bylo po půlnoci, když se ozvalo zvonění, sedla jsem si na kraj postele a zvedla to, ještě napůl spící, v telefonu zapraskalo a začala hrát písnička. Poslouchala jsem a čekala, jestli se něco ozve, jestli tam taky někdo je.. Ale ozval se jen konec hovoru a nechal mě uprostřed toho pocitu, uprostřed noci, na kraji té postele, dokonale probranou.

Z deníku:
Město zamrzlo, křoupeme na krystalkách soli (kolem nás se z hromad sněhu znovu tvarují odstavená auta) a nakláníme se proti větru, osamělé šikmé věže v odpolední tmě

neviditelný.

Problémy hlašte do Houstonu. Země volá Ofélii. Máme problém.

A jsme už trošku osamělí.

dnešní moudro z fortune cookie zní: Your dearest wish will come true.

Jen to ne.


Taky to s váma takhle mává? (spím pořád dobře, děkuju za optání, jen jsem strašně rozbouřená)

Meziplanetární

To jsou takový dny. Jako dnes. V práci složitý meeting, byla jsem připravená, ale stejně se to zvrhlo, bojovala jsem ze všech sil, odcházela s celkem dobrým pocitem. Který mi během asi dvou hodin poté úplně zhořknul, z celého setkání jsem si pamatovala jen to nejhorší a připadala si jako meziplanetární megadebil (že se v přítomnosti některých lidí neumím trefit kabelem do díry v počítači, a když už se trefím, tak se počítač restartuje, o tom snad ani nemluvím). Abych takovou náladu nešířila na ostatní, rozhodla jsem se to v práci zabalit dřív a po dloouhé době vyrazila sama do města, na indickou večeři a pak do knihovny. No a teď tu sedím, píšu si poznámky ke knihomolímu blogu, vymýšlím, co si půjčím, v břiše mě hřeje ta večeře a už je to o dost lepší.
Venku je teplo, na jeden den zima trochu povolila, je to jako když rupnou sponky na korzetu a člověk se může nadechnout. Jaro už je docela pravděpodobný.

I přes občasné divnostavy, jako je ten dnes odpoledne, jsou tyhle dny tak nějak dobrý. Jsem klidná a soustředěná, dobře se mi čte a spí a tak mi to chvíli stačí.

Ještě jednou

Pamatujete se na Sleep no more? Na můj pokus o popis? Já se pamatuju, jako kdyby to bylo včera a ne před rokem. Zdály se mi o tom sny, myslela jsem na představení několik týdnů, stála dvě hodiny na mrazu pro nepatrnou šanci, že ho uvidím znovu.. Včera jsem objevila Sleep no more NYC. Lístky ještě jsou.



Může se vůbec takový zážitek opakovat? A jak poznám, že se mi to jen nezdá?

(nehorázně se těším)