Snad ještě nikdy jsem Silvestrovskou bilanci nedělala, ale tenhle rok si ji asi zaslouží. Před 365 dny touhle dobou bylo všechno jinak.
V lednu jsem se vdala. Svatba byla zimní a krásná.
O 6 dní později eM obhájil disertaci a za další 3 dny odjel na dva měsíce do Strasbourgu. Stýskalo se mi strašlivě. Abych se nenudila, nechala jsem si vytrhnout dva zuby moudrosti a v halucinatorním stavu z prášků na bolest se učila na státnici. Státnici jsem nehledě na zběsilost přípravy vystřihla jedna báseň, za odměnu jsem odjela za eMem do Francie, abychom si mohli užít jednodenní líbánky v Paříži.
Doma jsem pak střídala období ledového klidu (frézie a avokáda) s obdobími těžkých vášní (červené víno a steaky), psala do šuplíku a čekala.
Muž se vrátil, já přišla o poslední zbytky moudrosti. Odešla jsem z práce, začala psát diplomku. Zní to teď tak banálně, ale byly to týdny bojů s vlastním svědomím, vztekání se nad nesrozumitelnýma papírama. eM zatím pilně vyřizoval papíry do USA. V květnu jsem stále psala diplomku, strávila pár dní v nemocnici a propadala do beznaděje. A pak se to začalo valit. Diplomka odevzdaná, poslední státnice, škola hotová!, večeře na oslavu už trošku smutná. eM dostal vízum, koupil letenku, ještě mi pomohl s největším stěhováním a zmizel za oceán. Já zůstala trčet, uprostřed podivného bezčasí, uprostřed Evropy a snažila se popostrkovat úřednice, ať už taky můžu. Celá anabáze nakonec trvala 7 týdnů, během kterých jsme spolu mohli mluvit jen občas, a to většinou o problémech. Každý jinak sám. Dořešila jsem stěhování z Barrbytu, dostala vízum, komorně slavnostně odpromovala a ještě si stihla užít výlet na Pálavu. Pak už sbalila kufry, poslala zbytek věcí do různých skladišť, hodila klíče do schránky a jela sama v 5 ráno na letiště.
V Americe popříletový šok. Radost z toho, že jsme spolu, mě držela nad vodou, protože když se moje předodletové představy položily vedle skutečnosti, bylo mi ouvej. Neschopná si koupit kávu v kavárně, ztracená uprostřed domu, ulice, města. Nefungující karty, nesrozumitelné přízvuky. Nechutný chleba. Každá cesta do centra boj s vlastní xenofobií, zachránila mě knihovna. Můj stůl, moje knížky, ve zvlášť odvážných chvílích jsem vyrážela i naproti do kavárny, kde jsem pak hodiny seděla a okoukávala si svět. Pomohlo to. Pomohlo studium, okukování, pomohly první kontakty, pomáhal eM, který sponzoroval ty litry kávy, co jsem při tom procesu spotřebovala. Pomohla kombinace loď, plachty a vítr. Pomohlo vaření a pečení, nikdy jsem snad nepekla tolik jako tady. Pomáhaly dopisy a zprávy z Čech.
Příšerná stěhovací anabáze nás trošku zbrzdila, ale už pomalu sbíráme odvahu na novou. Podzim byl už krásný. Listí všude (když si čtu po sobě blog nebo deník z té doby, píšu v podstatě jen o listí a o řece), procházky, výlety na hory, večeře s báječnými lidmi, do toho hromada nových znalostí a směrů. Postupné sebe-uvědomování v tomhle prostředí. Chuť se zase opřít do práce.
No a nakonec Vánoce, popsané v minulém příspěvku, už jsme stabilizovaní. Tak vzhůru.
Příšerná stěhovací anabáze nás trošku zbrzdila, ale už pomalu sbíráme odvahu na novou. Podzim byl už krásný. Listí všude (když si čtu po sobě blog nebo deník z té doby, píšu v podstatě jen o listí a o řece), procházky, výlety na hory, večeře s báječnými lidmi, do toho hromada nových znalostí a směrů. Postupné sebe-uvědomování v tomhle prostředí. Chuť se zase opřít do práce.
No a nakonec Vánoce, popsané v minulém příspěvku, už jsme stabilizovaní. Tak vzhůru.