4 rozepsané články

a žádný publikovaný. Ostuda.

Dnes jsem zkazila, co jsem mohla, způsobila sobě i jiným haldu nepříjemností, celý den chutnal trochu jako hořká a spálená káva.

Mezi tím trocha smetany v podobě dvou výtečných přednášek, během nich jsem seděla, nic zkazit nestihla a mohla si je dobře užít. První Orhan Pamuk, druhá Elie Wiesel, obě součástí větších cyklů, snad se dostanu k tomu, abych napsala víc. Prozatím snad jen, že oba umí velmi významotvorně pohybovat s obočím.
Ovšem nejlepší moment nastal, když do přenáškového sálu přišel kamarád Arthur a říká - něco pro tebe mám. Načež vytáhl paličku na maso, o které jsme včera mluvili nad řízkem (doteď jsem bila řízky pěstí, paličky ani ničeho podobného nemaje) a vykládal, jak ji ukazoval securiťákovi u vchodu. Ten se prý ani nepodivil, že už viděl daleko divnější věci. Palička na maso se řekne meat tenderizer. Tak si je nezapomeňte nosit na přednášky, nikdy nevíte, kdo je bude potřebovat.

Pozorování živočišného druhu

Po víkendovém zimním ataku (mokrovítrzimamráz) se dnes v Bostonu vyjasnilo a oteplilo, Off má od rána dobrou náladu, asi že má ty nové bačkory, a nejradši by brouzdala listím, kdyby podél cest/v knihovnách/kavárnách/přednáškových sálech nějaké bylo. Listí je ovšem daleko odsud, na horách, tak nezbývá než brouzdat pracovními povinnostmi a to se dnes daří s překvapivým rozmachem. Má to samozřejmě svoje stinné stránky, konkrétně podezřele vandalské chování, které je jí obvykle cizí. Vezměme to od rána, nejprve projde turniketem v metru bez označení lístku (prý z roztržitosti, ale známe ji) a jede načerno, v kavárně předběhne ve frontě a sebere cizímu muži capuccino a omluví se jen jednou (zaspal a nezvedl se.. a na omluvu reagoval důrazným mračením.. nebo to bylo jinak?), na přednášce řachne taškou o podlahu a místo o dobré vychování se stará, jestli si nerozbila počítač..

Napůl omráčená darwinovskou přednáškou nabere po cestě domů svého živočišného druha, téměř ho nepustí ke slovu a ještě mu sežere řízek od včerejška.

Pokojová teplota

Ráda bych sem psala víc. Ale osobní zážitky v tuhle chvíli nejsou nijak převratné, přesněji řečeno, s příchodem podzimu ubývá historek a přibývá znalostí (studuju a čtu pořád poměrně pilně). Takže jsem se rozhodla vrátit se k osvědčenému portugalskému modelu a přidávat víc článků o Bostonu, Americe, lidech a věcech tady, dokud to bude někoho zajímat. S jedním omezením. Doteď si zakazuju a předsevzala jsem si, že prvních 6 měsíců to dodržím, psát jakékoli zobecňující výkřiky o Američanech. Všechno je totiž daleko složitější, než se z Evropy zdá a věci, které nedávaly smysl, se tady mnohdy hodně poopraví.

Aktuální fyzický stav mi celkem jednoznačně signalizuje dnešní téma. ZIMA. Já vím, že v Čechách dnes sněží, nejde proud a silničáři, sice oprávněně, ale přesto opět nestíhají. Nicméně, tu je taky chladno. Zejména u nás doma. Náš dům je starý a postavený v době, kdy byla energie velmi levná. A tak okna ne úplně těsní, domem táhne průvan a je tu zima jako v psírně. Je mi jasné, proč Martin upozorňoval, že účet za topení bude vysoký, budeme totiž kromě domu evidentně vytápět i kousek zahrady a ulice. Nehledě na to, že topení, je-li zapnuté, bublá, syčí a prská a celé vytápění připomíná cestování po Islandu za gejzíry.
Zpod mikin s kapucou, flísu, rukavic a tlustých ponožek zdraví Off a jde si ohřát čaj, který během psaní vystydl na pokojovou teplotu.

Zlatá

Vrátili jsme se ze zlatožlutého království a já se od té doby nemůžu ve městě pořádně soustředit. Dnes to bylo trochu lepší, fičel vítr až mě málem sfoukl z mostu, nebe i řeka domodra a já někde mezi tím. Jsem tu tak malinká. Respektive všechno ostatní je velké. Auta, domy, silnice, sebevědomí.

Sobota ráno. Stát Massachusetts, v tom státě dálnice, na dálnici auto, v autě my. Z cdčka hraje Souhvězdí Santini (Fajt, Cílek), zvenku bubnuje déšť, ty dva rytmy překvapivě dobře souzní, kromě zvuku jako by se přenášel i prostor a k českému podzimu mám v tu chvíli asi nejblíž. Do lesů dojedeme přesně ve chvíli, kdy přestane pršet.

Chodíme po těch lesích celé odpoledne, mezinárodní sestava, hodně se nasmějeme. Má bájné zvíře stejný status jako dávno vyhynulé zvíře? V neděli ráno se budíme s eMem jako první, sedíme v kuchyni a posloucháme ticho. Not a single sound, není slyšet auta, lidi, ani zvířata. Postupně se budí ostatní a jdeme zase ven, ke slovu přichází kopce. Skoro jako v Čechách, jen značky jsou jiné a nepotkáváme skoro žádné lidi, zato spoustu zvířat. Pak ještě večeři na terase, klíč pověsit pod schody a domů oklikou, aby to ještě neskončilo.

Zpátky v autě, zpátky na dálnici, vychází měsíc, jedeme směrem k němu, přímo na východ. Nekonečná žlutočervená stužka aut, monotónní, jsem unavená, ale ne klidná. Posloucháme Arvo Pärta a minuta trvá věčnost.