Tak když mám tuhle hezkou ilustrační fotku, můžu napsat o dnešním ránu.
Dunkin' Donuts je takový můj oblíbený vtip. Kafe je příšerný. Spálená řídká hrůza. K tomu umělohmotné "snídaňové" sendviče, sirup a umělé sladidlo. Svým způsobem je to ale dokonalý produkt a jsou chvíle, kdy má všechno, co potřebujete - kofein, rychlý cukr, tuk - v optimálním, blbuvzdorném a levném balení a v mojí představě výstižného, typicky amerického produktu se mu málo co vyrovná.
Dnes byl svátek, Martin Luther King's Day. Myslím že narozeniny měl onen pán vlastně včera, ale existuje tu pravidlo, že pokud svátek připadá na neděli, je volno v pondělí. Někdy asi před deseti dny se na improvizovaném setkání se šéfem vymyslelo, že bychom se všichni mohli sejít čistě za účelem brainstormingu, na který při pravidelném meetingu nemáme čas, protože musíme řešit organizační blbosti a tak. Volný den se na to krásně hodil, kdo potřebuje odpočinek, když můžeme přemýšlet, takže se mozková bouře naplánovala na dnešek.
Takže místo volného dne (on by stejně nebyl tak volný, ale o tom až jindy) jsem ráno típla budík v obvyklou dobu, nasnídala se a vyrazila do zimy. Teploměr ukazoval -8, vichřice za oknem slibovala teplotu "feels like" někde kolem -15, vytáhla jsem tedy kompletní mrazuvzdornou výbavu, která v současné době zahrnuje - obří péřovou bundu s kapucí, válenky z ovčí kůže, šálu natřikrát kolem krku, a velkou bílou čepici (viz foto), která zakryje hlavu, čelo, krk a kus tváří.
Vlak jel jako obvykle (jen v něm nikdo neseděl - a nic nežral, poznámka speciálně pro P~O), kyvadlový autobus do práce ovšem ne. A teď nastává ta chvíle pro Dunkin, speciální příležitost (jen pro zajímavost, naposledy jsem pila tento zázrak loni v červenci, kdy jsem po třech probdělých nocích čekala ve 3 ráno už třetí hodinu na Tornádo Lou na letišti..), protože představa dvacetiminutového pochodu v mrazu a větru si tak nějak žádala extrémní prostředky, které člověku pomůžou ošálit hlavu..
Předávali jsme si s eMem sendvič (složení - english muffin, vajíčko, sýr a párek) a kelímek s kafem a vesele tlápali směr přístav. V duchu jsem si trochu nadávala, že jsem byla ráno líná udělat si víc jídla na svačinu, protože začínalo být jasné, že když nejede autobus, nebude ani kantýna, což znamená celý den na jídle z automatu (plus mrkev, tu jsem si z nějakého důvodu sbalit nezapomněla).
Dorazila jsem do práce, nikde ani noha. Snažila jsem se připravit na tu bouři a rychle dočíst nějaké články a ládovala se mrkví, abych vydržela. Kolem dvanácté se začali trousit ostatní (hned je poznat, kdo je namrzlej a kdo má auto) a pak už byl ten meeting a všechno dobře dopadlo. Vymysleli jsme strašnou spoustu věcí. Měla jsem hlad jak vlčák.
Takhle přesně se tu mám.
