Mystic river dvakrát

Flea story IV. - Poznámkový aparát

1. Byt jsme předtím viděli (eM), někdy na začátku srpna. Byt byl zařízený, bydlel v něm americký mladík jménem Richard se svou slečnou a kočkou. Při prohlídce si člověk všímá spousty věcí, ale pokud tam tehdy nějaké blechy byly, rozhodně nebyly vidět (stejně jako spousty dalších věcí)
2. Při nastěhování byl byt příšerně špinavý, zřejmě pod dojmem stěhování R. vůbec neuklízel (sám nám později řekl, že ho to vůbec nezajímá), taky např. zhasnul takový ten malý hořáček na sporáku, takže do bytu vesele unikal plyn, zjistilo se, že nábytek zakrýval hnusné parkety a lišty, ale to vem čert, to nevadilo tolik. Sporák jsme si nechali zkontrolovat, byt uklidila správcovská firma a bylo to.
   
3. Richard se odstěhoval jen o 2 patra výš, potkali jsme ho při předávání, tvářil se přátelsky a vykládal. O pár dní později, když jsme stáli na chodbě s inspektorem, tak málem ani nepozdravil (problém, jo? no to víte, to je prostě Boston) a zmizel.
4. Součet prvních 3 bodů - blechy jsou zřejmě po Richardovic kočce, uklizením zmizela z povrchu jedna generace, a během toho týdne, co jsme tam nebydleli, se vylíhly další (i to, že jsou v celém bytě, odpovídá spíš dlouhodobějším potížím). Richard si zřejmě myslel, že situaci vyřeší přestěhováním, ale museli si je tam taky přenést. Richard je zmetek a darebák, kdyby nás na to upozornil, mohli jsme to vyřešit před nastěhováním.
5. Do protějšího bytu se nestěhujeme, zůstáváme v Somerville a před dalším kolem hledání si trochu odpočinem.
   

Flea story III. - Lightning

aneb Blýskání na lepší časy

V pátek ráno zavolal Bob a nabídl nám, že se můžeme přestěhovat do protějšího bytu přes chodbu. Řekli jsme, že si to necháme projít hlavou. Za půl hodiny zavolala Sandy z vlastnické firmy, domluvili jsme se na odstoupení od smlouvy, stačí faxem poslat papír, že odstupujeme a všechno bude v pořádku. Najednou to jde! Přítomnost Tonyho způsobila, že řešení situace přeskočilo o úroveň výš, a nastalo solidní jednání. Vrátí nám všechny 3 nájemné zaplacené předem. Nemusíme platit účet za elektřinu a plyn, které už jsme si stihli přihlásit. Papír poslán, byt vyklidíme nejspíš dnes, šek přijde příští týden. Dokud ho neuvidím, neuzavřu Bleší příběh, ale trochu optimistické už to je.

Flea story II. - Home delivery

aneb paralelní dějová linie

Z důvodu nepřesunutí do Brightonu bylo potřeba změnit směřování zásilky s nábytkem. V pondělí ráno hned voláme dopravní firmu Ikey, prý už je to na autě, ale není problém, dovezou to zase zpátky do skladu a zítra zavolají. Zapisují si novou adresu. Úterý proběhne a nikdo se neozývá a my máme dost starostí, takže nevoláme. Voláme ve středu ráno, po cestě z Brightonu. eM si bere telefon a jde kousek stranou, za chvilku už vidím, že se začíná nadechovat a slyším podezřelé věty (ale my jsme tu adresu změnili! jaktože to vezete teď?). Ukazuje se, že změna adresy neproběhla, věci jsou v autě a míří do Brightonu, kde je nechceme, kde nikdo není a navíc je to neohlášené. Nikdo nechápe, jak je to možné, slečna zpestřuje telefonní hovor zaprvé svou solidní odolností proti jakémukoli argumentu, zadruhé přerušováním hovoru na dlouhé minuty a zatřetí regulérním pokládáním sluchátka. Když provoláme všechny peníze, jedem celí schlíplí zase zpátky, já jdu čekat do Somerville a eM do práce. Za hodinu volá, že se dovolal znovu, místo slečny zastihl pána, ten změnil adresu i čas dodání a věci přijedou ve čtvrtek večer, do Somerville. Mezi 6 a 10. Ve čtvrtek večer tak kolem půl desáté dojídáme večeři, zmrzku a pořád nic, a smiřujem se s tím, že věci přijedou zítra, včera, nebo do Brightonu. O půl jedenácté volá chlápek se španělským přízvukem, že už je na cestě a v 11 večer máme nábytek složený v obýváku.
V této souvislosti musím zmínit, že jakkoli se snažím se tady spíš přizpůsobit a nenadávat všeobecně, telefonní slečny v první linii jsou fakt krystalické zlo. Mají zřejmě pokyny všechny lidi v první řadě odradit, ať nedělají potíže, příp. ať si je vyřeší sami. To plní skutečně svědomitě, poslechnou si co jim říkáte (ale my jsme adresu pro doručení změnili, na původní místo se doručit nedá a čekali jsme na telefonát o termínu) a neprůstřelně odpovědí (je mi líto, ale nemůžete změnit adresu doručení 40 minut předem, vaše věci jsou na cestě). Následuje vztek, bezmoc, a taky lítost, když vidím eMa, jak se snaží být statečný a věci řešit a jak ho to blbství zmáhá.

Flea story (Bleší příběh) I.

Byt jsme převzali v úterý prvního září, už jsem tu o tom psala. Do konce týdne nám Luca postupně převážel věci, v sobotu jsme nakoupili nábytek a těšili se na velké stěhování. Doručit nábytek měli v pondělí ráno, byl tu svátek (Labor Day), tak jsme se rozhodli z neděle na pondělí už spát tam, ať nemusíme přes celé město. To bylo v neděli. Pro další popis budu pro starý byt používat jméno Somerville (podle čtvrti), pro nový pak Brighton (totéž).

Přijeli jsme večer do Brightonu, autem s Lucou a Alison, složili věci (tady prosím upozorňuju znovu, že Luca byl přes týden v bytě několikrát a teď taky) a vyrazili všichni čtyři k Alison na večeři, bydlí kousek. Vrátili jsme se asi v 11, a začali se ukládat ke spánku. Zula jsem se a chodila bytem jen v ponožkách, tak různě sem a tam, a.. (nyní nastává opravdový začátek blešího příběhu) uviděla na světlé barvě ponožek tmavé tečky. Když jsem se jednu z nich pokusila sundat, vyskočila. Ve vteřině bylo jasno, vyskočili jsme taky a prohledávali okolní parkety. Blechy byly úplně všude, později se ukázalo že i v dalších místnostech, na světlé podlaze kuchyně byly krásně vidět. Musely jich tam být stovky! Sebrali jsme nejdůležitější věci a odjeli taxíkem (tímto se mu velmi omlouvám, určitě mu tam nějaké zbyly) zpátky do Somerville, provedli dekontaminaci a šli spát.
Na Labor day se ukázalo, že větší problém než blechy budou zřejmě lidi. Paní ze správy budov tvrdila, že to nic není, pár blech, že nám pošle postřikovače a hotovo a co plašíme. Vrátili jsme se tedy odpoledne do Brightonu, zhodnotit situaci za světla. Bylo jich tam dvojnásob. Vyskakovaly nám naproti, skákaly jen tak, skákaly nám na nohy a do věcí, štípaly a vůbec se veselily, že konečně přišlo něco k jídlu. Sbalili jsme nejnutnější švestky, vypadli odtamtud (předtím pořídili rozsáhlou foto a videodokumentaci), v Somerville provedli opět novou dekontaminaci (pomalu nám docházejí igelitové pytle) a rozhodli se zavolat hygienika, ke kontrole. Slečna ve sluchátku situaci vyhodnotila jako nehořící a oznámila, že inspektor může přijít nejdřív ve čtvrtek ráno. No dobrá. V úterý, v první pracovní den, jsme se dovolali majiteli a opět zafungovala neprůstřelná telefonistka. Určitě to není pohotovost, určitě to není nic hrozného, postřikovač prý přijde hned a bude po problému a vůbec, ať neděláme potíže, ať tam prostě normálně bydlíme. Přesně v ten moment jsme dočerpali veškeré zásoby bojovnosti, dobré nálady a optimismu, zůstaly jen nádrže s poraženeckou náladou, s blbou a s hnusnou.

Ve středu ráno jsme se do Brightonu vrátili, na dveřích cedulka od postřikovače, že máme postříkáno. V bytě ovšem stále živé blechy (kromě spousty mrtvých). eM funguje jako spolehlivý detektor, kdykoli vleze do bytu, má za pár vteřin na nohou celou smečku, na mě zdaleka tolik nejdou. Stanovisko majitele (tedy paní telefonistky) nezměněno - v tuhle chvíli si dovoluju upozornit, že jsem si na 101% jistá, že by tam sama nezůstala ani minutu, ovšem do telefonu se jí to kváká. Vypovědět smlouvu z tohoto důvodu nelze, ať si bydlíme, kde chceme, ale jim budeme platit celý rok, tak jak jsme se ve smlouvě zavázali. Naštěstí můžeme zůstat v Somerville, ale i tady platíme nájem a ne úplně malej. Do toho zpráva od Lucy, že má - jaké překvapení - taky blechy. Musel si je přinést, když nám stěhoval věci.
Jedinou naší nadějí tak zůstalo vyjádření hygienika. Dnes (čtvrtek) ráno sedíme na obrubníku před domem a čekáme, má přijet v 9:30. Chvilku před třičtvrtě volá paní, že bohužel, že nemůžou a že inspektor přijde až odpoledne, mezi 1 a 4. Zkoušíme ji upozornit, že chodíme (teda jeden) do práce, že v bytě čekat nemůžeme a že 3hodinové časové rozmezí je možná trochu moc, ona odpovídá, že je jí to sice líto, ale jinak to nejde a že nic bližšího říct nemůže. eM si tedy bere den dovolené, jet na hodinu do práce nemá smysl, a jdem aspoň na oběd, a na kávu a už je nám všechno jedno a vůbec. V jednu zas na tom obrubníku, pozorujeme lidi co chodí okolo a tipujeme, kdo to bude. Nakonec je to jasné už jak zahne s autem do ulice.

Naleštěný černý Tony v naleštěném černém Mercedesu, máme z něho ze začátku trochu strach. Jakmile zjistí o co jde, vezme telefon a volá, zajímá se a blech se patřičně bojí. Odváží se nakonec do bytu vlézt, ale vydrží tak minutu a hned už by šel ven a zbytek setkání se drbe a pozoruje. Dává nám prozatímní potvrzení, že byt je zamořený blechami a že se v něm bydlet nedá a zavolá Boba. Bob je z naší vlastnické firmy, přijíždí kupodivu hned, a pod káravým Tonyho pohledem (já jsem měl vždycky, Bobe, dojem, že se vaše firma o nájemníky dobře stará) se pustí do akce. Kouří PallMallku a volá, zařizuje dalšího postřikovače, taky každodenní luxování (jak bojíš? no tak asi budeš muset ten lux tlačit před sebou, ne?). Do bytu se jde podívat, my mu ukazujem, kde všude jsou a on na ně svítí baterkou. Nakonec přímo před ním mi eM sebere jednu upířici z krku, Bob prohlásí, že je to pretty bad a kouká si na ponožky. Dává nám telefonní číslo na dalšího člověka, se kterým se máme dohodnout o tom, co dál a jestli náhodou firma nezmění trochu postoj.

Pokračování příště.

Vocabulary:

fleas, flea infestation, exterminator, State Sanitary Code, tenant rights, breaking the lease, eggs and larvae, hatching, uninhabitable

Jak to bylo se zvířaty

a jak je to s námi.

Fotka číslo jedna - želvy na krokodýlovi. Krokodýl říkáme kusu dřeva plujícímu v Mystic River, kolem kterého chodíme cestou k metru.

Fotka číslo dvě - jestřáb (pravděpodobně), který přistál přímo před námi na zábradlí, silnice pod sebou si nevšímal, lidí taky ne, a brzy odletěl.

Fotka číslo tři - je bohužel z podlahy kuchyně, která měla být naše budoucí kuchyně, ale pevně doufám, že nebude. Je to blecha. Tahle je mrtvá, takže pěkně pózuje, stovky ostatních jsou ale více než živé a vítají nás a radostně nám skáčou, kam doskočí. Celá záležitost se řeší, budu podávat zprávy.

Plný rozsah invaze napoví následující video:

Stěhovací den ve studentském městě

Sice jsme o tom něco už slyšeli, ale museli jsme ho zažít, abychom si ho uměli představit.

V Bostonu je hodně univerzit, což znamená (hodně)² studentů a ti všichni se stěhují v jeden den. Smlouvy tu trvají do konce srpna; prvního září ráno se byty vyklidí, jejich obsah se naloží do dodávek, doveze se do nového bytu, kde se složí. Všichni naráz! Takže - každé druhé auto je dodávka plná věcí, v celém městě se nedá zaparkovat, na ulicích se kupí hromady nábytku, matrace, v lepším případě je během pár hodin někdo odnese, v horším tam zůstanou (neprodaly se a nestěhují se, tj. ať si s nimi poradí někdo jiný..). Šli jsme včera naší ulicí, přelézali hromady odpadků, věcí, okukovali, jestli někde neleží něco, co by se nám hodilo a nestačili se divit.

V našem novém bytě byl neskutečný binec, přišli jsme ještě před úklidovou četou. Rozhodně se tam nedaly ještě vézt žádné věci, navíc vyklizením nábytku se objevily vady které předtím byly zakryté, odjeli jsme tedy zpátky do Somerville a rovnou se vypravili do Home Depot (takové místní OBI), kde jsme v záchvatu kutilské nálady nakoupili mop, kýbl, rukavice, špachtli, tmel, polepovací papíry a spoustu dalších věcí, že si to trochu opravíme. Dotáhli jsme všechno domů, vzpamatovávali se z nejhoršího a vymýšleli co s tím provedem. Naštěstí v pravou chvíli zakročili kamarádi, Luca vzal eMa, odvezli pár věcí a přivezli dobrou zprávu, že byt je uklizený a nevypadá už tak zle. Mě vzal Martin, uvařili jsme těstoviny na večeři pro všechny a během té doby mi prozradil spoustu dobrých věcí, co a jak zařídit a jak si nenechat některé věci líbit. Potřebovala jsem v tu chvíli slyšet, že se nesmím nechat, trochu nakopnout směrem k normálnímu sebevědomí (dočasně narušenému neschopností zvládat tady běžné věci, ani ne tak kvůli jazyku, spíš kvůli jiným zvykům a odlišnému fungování všeho), vyjasnit kategorie mám-nemám právo.
Dnes už v tom mám jasněji, ale stejně - tohle bude asi chvíli trvat.