V neděli večer doma z výletu

Všechno to zodpovědně vypíšu, fotky pootáčím a přidám, ale ještě si předtím trochu odpočinu, takže ve zkratce:

• vítr, vedro, víno, Venuše
• malý festival taky festival, a slečna Beata Bocek je velký talent
  
• největším nepřítelem člověka je komár, zejména je-li v přesile
• vyhlášené Café Fara je ve skutečnosti ještě lepší, než jak si ho představujete, a to o dost
• hádanka - co jsem to fotila?
  

Houpačka

Já nevím, čím to přesně je, ale pořád se něco děje. A přitom si můžu sama tak maximálně za půlku z toho. Bojuju nerovný bitvy, vztekám se, a po malých kouskách dobývám vytoužené území. Jak to zatím vypadá? Vízum sice později, ale mám (Hurá č. 1). V bance se objevil osobní bankéř s krycím jménem Pučmeloud a zařídil všechno, volá a stará se a celej je takovej nějakej normální. Takže asi po 6 týdnech mám opět funkční platební kartu (Hurá č. 2). A ty přeplacený poplatky mi vrátí (Hurá č. 3). Dnes ráno, abych se snad nenudila, umřel počítač. Nejdřív sice nechtěl obživnout, ale asi za hodinu vstal z mrtvých a doktor Radek konstatoval, že mu nic vážného není (Hurá č. 4). Byla jsem včera plavat a ještě to umím (Hurá č. 5 a 6).
Děkuju všem, co mi teď jsou nablízku a co způsobují, že houpačka má nejen dole, ale i nahoře.

Co se děje v trávě

Postěžuj si na blogu a vše se v dobré obrátí. Zdá se, že smůla se konečně přestala hromadit a odplavala někam do Hamburku. Vízum je (doufám) na cestě. Diplom už existuje a snad mi ho i dají, ale nesmím na ně příliš zhurta. Letenka ještě neexistuje, ale snad brzy bude. Ještě jsem obezřetná, ale trochu optimistické už to je.

Právě jsem s pomocí dvou druhů kleští, pinzety od manikůry a šroubováku vyměnila struny na kytaře. Stálo mě to jen kus kůže a další kus iluzí o tom, že možná nejsem přece tak nešikovná. Výsledek - struny jsou natažené (z toho 4 správně, systém jsem pochopila až u třetí), kytara hraje a když to nebudu nikomu ukazovat, tak můžu hrát a být spokojená. Vy zároveň můžete být rádi, že nebudu chirurg.
Dodělávám resty, po tisící přebaluju věci z kufrů do tašek a zase zpátky, to když potřebuju najít jednu konkrétní, dopisuju deníky, seznamuju se s novýma kamarádama Watermanem a Rotringem, snídaně chutná jako snídaně a káva jako káva. Jdu si jednu uvařit, ať mi ta nálada ještě chvíli vydrží.

Země nikoho

Je možné, že tenhle článek neprojde ranní výstupní kontrolou příčetného já. Píšu ho potmě v bytě, kde nejsem doma, po rozjetém dni zakončeném 4 kávami a sprintem na tramvaj.

Momentálně žiju v Zemi nikoho. Nikde tak docela nebydlím. Věci, které dělaly domov domovem leží v krabicích někde uložené. Zbylé jsou rozstrkané po taškách a kufrech tak různě. Nic nemůžu najít. Nákupy čehokoli kromě potravin a knih postrádají smysl, všechna setkání jsou tak trochu rozlučková a posmutnělá. Nemám ještě ani datum, na které bych se mohla těšit, takže kromě místa se rozostřil i čas. Zmenšila se budoucnost a minulost a narostla přítomnost, neohraničená. A taky se mi docela obyčejně stýská, snad víc než vzdálenost nás dělí časový posun, co ztěžuje sdílení každodenních malých bitev.

Přes všechnu nejistotu je ale tohle období bojovné a tvůrčí.

Hodně prodloužený víkend

Od středy do pátečního rána jedna nepěkná věc za druhou. Papíry, kopie, plné moci, průkazy, náhradní páry všeho, to by ještě šlo, je to jen zdlouhavé a protivné. Popis bankovní anabáze by vydal na kratší detektivní román, kdy dvojice hlavních hrdinů v závěru v polstrované kanceláři škrtí ředitele oblastní pobočky, skutečnost byla ovšem daleko prozaičtější, jen jsme seděli a domáhali se. Asi tak dvanáct hodin před eMovým odletem jsme se domohli, tedy aspoň částečně a odjeli domů balit, v cca T -7 hodin kleknul eMův nový notebookový harddisk. V tu chvíli mi začalo připadat, že si to snad nezasloužíme, ale podařilo se nahodit náhradní a v čase T se eM vydal za oceán. V čase T +2 hodiny jsem přišla na to, že odvezl i moji plnou moc, takže ji asi o hodinu později posílal z mezipřistání v Londýně.

Zatímco se naše manželství postupně proměňovalo v mezikontinentální, bylo potřeba vyklidit náš starý byt, uklidit a předat ho novým nájemníkům. Šla jsem se předtím posilnit do čajovny a naspeedovaná čajem a skvělou debatou jsem se do toho pustila, v pátek v noci. Defilé vzpomínek, zasuté papírky v kapsách od kabátů, obrázky, pohledy a vždycky když už jsem to nemohla vydržet, pustila jsem si film (viděla jsem jich snad 10). Ze začátku jsem poctivě třídila, ale jak se blížil čas předání, spáchala jsem několik těžkých hříchů proti recyklaci. Pak přijel princ v modré fobii, naložili jsme, vyložili o dům dál, a za pár hodin úklidu bylo vystěhování hotové. Byla jsem tak unavená, že jsem si ani nevzpomněla že mám být smutná.

eM mezitím doplachtil do Bostonu. Hned druhý den po příletu si Atlantik vzal svoji daň za bezpečný přelet a ve spolupráci s poryvem větru mu sebral brýle. Možná že je to tím, že na náhradních má slabší dioptrie, ale zatím se mu tam líbí, píše pozitivní sms a vidí všechno optimisticky. Máme teď zvláštní rozsynchronizovanost, celé ráno mám pocit, že můj den nezačal, dokud on se na druhém konci světa neprobudí.
No a já mám konečně prázdniny :-) sice mě ještě taky čeká papírování, ale zrovna teď jsem po snídani (a spala jsem do devíti), do okna svítí slunce, mám puštěnou televizi (na jednom programu řeční Obama, na druhém Landa), užírám třešně a je mi velmi spokojeně.

Tak jde čas

Když baletky nacvičujou otočky, vždycky se jim říká - najdi si nějaký pevný bod na stěně a při každé otočce se tam podívej, nezamotá se ti hlava a budeš vědět, kde jsi. Něco bych o tom věděla. Roztočené dny, kdy se děje spousta věcí, přelévá se mi to přes hlavu a jen určitá důležitá data mě donutí zastavit a zjistit, kde jsem.

V pátek jsme se stěhovali z bytu do skladiště. Všechna ta rozhodnutí, co s sebou, co ne, co skladovat, jsem musela provést během cca 6 hodin, takže řez to byl opravdu radikální. Tak odjely skoro všechny knížky, taky krabice s výtvarkou, hrnky a talíře, obrázky, fotky, cdčka. Zůstaly doklady, pár věcí s sebou, deníky a vybydlenej byt. Po zemi zbytky věcí na vyhození a na prázdných stěnách ozvěna. Je mi tu divně.

O víkendu jsme se trochu spravili, když se ženil náš svědek D. Faráři zpod roucha vykukovaly nohavice uniformy, ale vojáka bych v něm nepoznala, mluvil moc hezky a zpíval píseň od Sváti Karáska. Ženich a nevěsta už mají spoustu dětí, takže oslava podle toho vypadala, vypnula jsem na chvíli všechny starosti a jako bonus se krásně vyspala.
Nicméně - už se to rýsuje. A nebýt občasných selhání automatických systémů, příp. úřednic s gelovými nehty za přepážkou (podávám jí starou kartu a prosím o zrušení, ona ji se zářivým úsměvem přestřihne a zruší mi v počítači úplně jinou kartu, ten den vyzvednutou..), bylo by to ještě mnohem lepší. Taky už občas stihnu jít s někým na kávu, čtu zas normální knihy (i když, zrovna bojuju s Musilovým Mužem bez vlastností), plánuju si jak konečně oslavím ten titul a že zas budu psát optimistický blog :-)

P.S. Martin nám pomáhal balit, byl to skvělý nápad ho požádat o pomoc. Umí naskládat knížky tak těsně do krabice, že se jich tam vejde trojnásobek, než kdybych to dělala já a ještě to vypadá úhledně. Udělila jsem mu titul Zasloužilého Mistra Tetrisu. Jo a ještě nám přinesl skvělé víno.

P.S. Při nákupu Muže bez vlastností (kterému eM říká Muž bez vnitřností) ležel vedle něho na pultě ještě Muž bez minulosti a ještě jeden Muž bez něčeho. To je zvláštní :-)

P.S. Možná jsem to už psala, ale pro jistotu - přečtěte si něco od Petry Soukupové.

Kraken

V neděli jsme se byli podívat na přehradě. Vlezli jsme dovnitř do hráze, zkoumala jsem tam takovou zvláštní kliku a kladku a synovec povídá - tudy vypouštěj Krakena. Úplně bych na to zapomněla. Ale teď mi připadá, jako kdybych tou klikou zatočila.

Papíry. Smlouvy o smlouvách, úvěrech, kreditech. Potvrdit zrušení uzavření ručení. Vystěhovat se z bytu a rozstěhovat na dvě místa. Všechno roztřídit a předvídat svoje kroky na dva roky dopředu. Razítka. Protilátky. Nuly na účtě se točí jak na hracím automatu. Limity.

Jasně, máme co jsme chtěli. Všechny tyhle starosti jsou jen nutný zlo, průvodní jev něčeho, co je v podstatě dobrý rozhodnutí. A všechno dobře dopadne. Mantrujem si před usnutím.