Do vlasů mi zabroukej

Probudila jsem se ráno s Amerikou od Lucie, tak geograficky přesnou reakci podvědomí by člověk ani nečekal. Ještě deset minut.. Po deseti minutách mě vyhání špatné svědomí, nad hrnkem čaje zabroukám pá pa pá pá, a přemýšlím o Americe - filmu, co jsem viděla a je to už strašně dávno, pamatuju si herce v klobouku a kulisy od Róny a šedou ocelovou atmosféru. Nezvěstného jsem četla loni v létě v rámci akce přečíst Kafku a přežít, a byla to tehdy úplně modelová situace. Člověk začne číst, v dobré náladě, první tři stránky tak v duchu machruje (já nevím, co na tom je tak nepochopitelného, je to normální kniha), a jak tak otáčí stránku za stránkou, děj se rozklíží, rozvrže, všechno zpomalí, hlavní postavu byste nejraději prosili, ať už proboha sedí doma na zadku a nikam nechodí, nebo zas něco zvrtá, nastupuje podivná rozmrzelost.. v tu chvíli jsem to většinou odložila a šla si spravit náladu, nakonec jsem ho dočítala asi natřikrát (jde vůbec dočíst něco, co nebylo nikdy dopsáno?). Do rozborů se nebudu zaplétat, pustím si radši tu Lucii a pak se dám do práce.