Strýček Banville a já

Dny jsou jeden jako druhý, možná proto jsem si spletla dny a čtení Johna Banvilla málem prošvihla. Nakonec mě zachránil včasný telefonát od Lydie (dneska je to, ne ve čtvrtek), chvíli jsem hudrala, že nechci do tmy a do zimy a nakonec jela.
John Banville je irský spisovatel, nositel Booker Prize z roku 2005 za román Moře. Včera četl ze své nové knihy The Infinities. Moře jsem četla na podzim, téměř na jeden zátah, je to těžké, pomalé, hutné čtení. Bála jsem se proto, že Banvillovi naživo nebudu rozumět, nejen kvůli angličtině. Když přišel na pódium, vypadal jako něčí strýček, starší, přísný, ne úplně v dobré náladě, jako kdybyste ho vyrušili v neděli ráno, než si stihne dát první kávu. Rozmrzele, rozpačitě pozdravil a pustil se do čtení. Jak tak četl, plynule a čistě, jako by ho vlastní text znovu a nově zaujal, dodal mu sebevědomí. Postupně zlepšoval intonaci, tvářil se, zdvihal obočí. Dočetl jako jiný člověk a pustil se do diskuse. Vytáhla jsem notes hned asi po druhé větě, líbilo se mi, co říká a jak to formuluje. Neustálý pochybovač, co nelituje času říct větu třikrát, než dostane ten správný význam. Pauzy pro hledání výstižnosti. Vtipný, sebeironický a místy velmi intimní, překvapivě. Podle svých slov nepíše nikdy proto, aby vyjádřil svoje politické nebo společenské postoje, na záložkách jeho knih prý nikdy nebude napsáno "vyzdvihuje nejpalčivější otázky dnešních dní" (ekvivalent českého nastaveného zrcadla), ale tvrdí, že spisovatel má především vytvářet krásu. Knihy jsou psány, aby vznikaly krásné objekty. A krása je silná. We all committed poetry and beauty.
Vyčítají mu přílišné zaobírání se jazykem, vyjádřením, ale když ho člověk slyší, dává to smysl. Neumí to zřejmě jinak. A mně to připadá správné.
Povedená recenze Moře.
Rozhovor.

Dívka, která si hrála s počítačem

Třetí díl trilogie Millenium v USA ještě nevyšel, navzdory tomu, že ohlašován už byl minimálně třikrát. Zdá se, že dřív vyjde český překlad, Američani to řeší importem z Anglie. Já čekám, takže ještě nevím, jak to s Lisbeth dopadne.

Během pokusu vylepšit si trochu pracovní nástroje na počítači jsem si kdesi stáhla vira. Na internetu se chovám obezřetně, nejsem si přesně jistá, kde jsem k němu přišla, nicméně byl to opravdu záškodník. Z běžně dostupného softwaru si s ním neporadilo nic, nakonec jsem za 30 dolarů koupila doporučovaný odstraňovač, spustila, ten odstranil a od té doby se nejde přihlásit do Windows.. Od stavu - asi se něco děje, do stavu - nejde to, krám jeden - byl asi týden, během kterého jsem trochu ztratila náladu, takže teď jsem ho už asi 5 dní nezapnula, abych se nemusela zklamat znovu (ne z počítače, ten má nárok chovat se nepředvídatelně, ale ze své neschopnosti ho nějak ovládat :-)

Tak teď jsem bez externího mozku a musím si vystačit s tím interním, tužkou a papírem. Skvělá záminka, abych si mohla koupit americký yellow legal pad, který je prý nejlepší a celý svět ho Americe závidí. No, za sebe můžu říct, že má tak obrovské řádkování, že nevím jestli se skamarádíme, krom toho se prodává pouze v balení po deseti.

ALE

Rukama a hlavou mi prochází tolik krásných věcí, snad z nich kousek na mě zůstane, snad to všechno časem neopadá, neodrolí se..

Namátkou:

Asi po hodině jsem uviděla otevřený dragstór. Zašla jsem tam a dala si šálek kávy. Byla ohřívaná, černá a trpká - chutnala jako nějaký lék, a přesně to jsem potřebovala. Cítila jsem se už volněji a po chvíli jsem byla dokonce šťastná. Jaké blaho, být sama. Vidět venku na chodníku horké světlo pozdního odpoledne a na větvích stromů rašící lístečky a mihotavé stíny. Slyšet ze zadní části prodejny zvuky fotbalového zápasu. Muž, který mě obsluhoval, ho sledoval v rádiu. Nepřemýšlela jsem o povídce, kterou jednou o Alfridě napíšu, ale spíš o práci, kterou chci dělat. Ta mi na rozdíl od psaní připadala jako cosi zatím spíš mlhavého. Křik fanoušků se ke mně nesl jako mohutný tlukot srdce, plný žalu. Krásné vny, přicházající pravidelně a vypovídající o vzdáleném, téměř nelidském nadšení a smutku.
Přesně to jsem potřebovala, přesně tomu jsem chtěla věnovat pozornost, přesně tak jsem si představovala svůj budoucí život.

Alice Munroová - Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel - povídka Rodinný nábytek