Strýček Banville a já

Dny jsou jeden jako druhý, možná proto jsem si spletla dny a čtení Johna Banvilla málem prošvihla. Nakonec mě zachránil včasný telefonát od Lydie (dneska je to, ne ve čtvrtek), chvíli jsem hudrala, že nechci do tmy a do zimy a nakonec jela.
John Banville je irský spisovatel, nositel Booker Prize z roku 2005 za román Moře. Včera četl ze své nové knihy The Infinities. Moře jsem četla na podzim, téměř na jeden zátah, je to těžké, pomalé, hutné čtení. Bála jsem se proto, že Banvillovi naživo nebudu rozumět, nejen kvůli angličtině. Když přišel na pódium, vypadal jako něčí strýček, starší, přísný, ne úplně v dobré náladě, jako kdybyste ho vyrušili v neděli ráno, než si stihne dát první kávu. Rozmrzele, rozpačitě pozdravil a pustil se do čtení. Jak tak četl, plynule a čistě, jako by ho vlastní text znovu a nově zaujal, dodal mu sebevědomí. Postupně zlepšoval intonaci, tvářil se, zdvihal obočí. Dočetl jako jiný člověk a pustil se do diskuse. Vytáhla jsem notes hned asi po druhé větě, líbilo se mi, co říká a jak to formuluje. Neustálý pochybovač, co nelituje času říct větu třikrát, než dostane ten správný význam. Pauzy pro hledání výstižnosti. Vtipný, sebeironický a místy velmi intimní, překvapivě. Podle svých slov nepíše nikdy proto, aby vyjádřil svoje politické nebo společenské postoje, na záložkách jeho knih prý nikdy nebude napsáno "vyzdvihuje nejpalčivější otázky dnešních dní" (ekvivalent českého nastaveného zrcadla), ale tvrdí, že spisovatel má především vytvářet krásu. Knihy jsou psány, aby vznikaly krásné objekty. A krása je silná. We all committed poetry and beauty.
Vyčítají mu přílišné zaobírání se jazykem, vyjádřením, ale když ho člověk slyší, dává to smysl. Neumí to zřejmě jinak. A mně to připadá správné.
Povedená recenze Moře.
Rozhovor.