Rozježená

-Tak už jste doma.- Pípne mi smska. Ale né, volám, my jsme přece doma tam. Tady jsme návštěva. Ale nakonec je to tak zamotaný, že nikdo neví, jak je to správně. Každopádně tělo je sice v Bostonu, hlava má jako obvykle trochu zpoždění a motá se ještě někde po Praze. Cesta byla hladká.
Přivezla jsem si celkem 28 knih. To by mi mohlo na dva měsíce stačit, i když eM se tvářil dost pochybovačně.
Setkání krátká a intenzivní, pod otupujícím vlivem jet-lagu, všechny ty radosti a pláče, co jsem si tu ten půlrok schovávala, se valily na moje protějšky jako lavina, je to celé ještě takové moc otevřené.
Teď vybalím kufry, zabalím krabice a přestěhujem se. Přišla obálka s pracovníma papírama. Zvesela hajdy do dalšího půlroku, nesmím se zastavit, hrozně by se mi stýskalo.
Díky všem.