Pár postřehů všedního dne

Už jsem v novém bytě dva týdny. Zas a znovu zjišťuju, jak jsem z Evropy zmlsaná. Třeba doma v Praze jsem si mohla v koupelně pustit teplou a studenou vodu, silně i slabě, jak jen jsem chtěla. To se tu, kupodivu, nedá. Ve sprše je jen jedna páka, která otáčením zároveň zesiluje proud a přidává teplou, lze tedy pouštět jen studenou slabě nebo teplou hodně. Nic mezi tím. Prostě tak. Připomíná mi to portugalské kohoutky a dilema jestli se raději opařit, nebo si mýt ruce v ledové vodě. Sprcha je v bytě vůbec dobrá. Říkám jí Prskavec, má totiž zabudované zařízení, které nasává k vodě vzduch, aby člověk ušetřil vodu. Výsledkem je takové speciální prskání, které nelze nikam nasměrovat, ani zesílit, ani nic. Prostě stojíte a čekáte, až z vás mýdlo oprská. Dá se to takovou páčkou vypnout, ale pak zas teče (chcete-li se sprchovat teplou) proud o síle trysky na skotské střiky, který při vhodném nasměrování udělá i modřinu na rameni.
Takových zvláštností má byt víc. Topení se kupříkladu dá zeslabit, ale nedá se úplně vypnout. Je jedno, že je venku 30. Majitelé domu topí, takže my taky topíme a obratem vyrobené teplo větráme oknama ven. Movitější rovnou klimatizují. Kdybyste si snad mysleli, že si chcete rozhodovat o topení sami, tak si to rovnou myslet přestaňte, systém rozhoduje za vás a ušetří vám tu námahu.
Nedávno poznamenal eM, že je pozoruhodné, že vlastně tady převádíme solární a větrnou energii na proud, ten pak proženeme sušičkou a tou sušíme prádlo (za 2 dolary, mimochodem). Zdá se to jen mně, nebo je to tak zvláštně oklikou? Jako že pověšením prádla na šňůru se vítr i slunce využijí tak nějak efektivněji?
A když už jsem u toho, hezká příhoda z minulého týdne. Nastala nějaká havárie ve vodovodním řádu a netekla v části Bostonu a pár okolních městech pitná voda. Američan vodu z kohoutku téměř nepije, takže nevznikly téměř žádné obavy o nedostatek vody jako takové (plus přibylo jistě pár dalších lidí, kteří kohoutkovou odteď taky nebudou pít). Daleko zásadnější se ukázal nedostatek kávy. Město, fungující na kávě (America Runs on Dunkin'), ztratilo svoji pohonnou hmotu, problém se dostal až do novin, na stránky univerzitních novin (je vůbec možné, aby se konal zkouškový týden, když v celém kampusu nelze koupit kávu?), káva se transportovala z různých částí města a sekretářky v kancelářích se učily dělat instantní.. Prostě pohroma. Hezky situaci popisuje blog mého oblíbeného knihkupectví, klikněte a přečtěte tady.
Příště bych se mohla třeba rozepsat o plastových kelímcích a jednorázovém nádobí a tunách odpadků, které tu běžný člověk vyprodukuje.