Země nikoho

Je možné, že tenhle článek neprojde ranní výstupní kontrolou příčetného já. Píšu ho potmě v bytě, kde nejsem doma, po rozjetém dni zakončeném 4 kávami a sprintem na tramvaj.

Momentálně žiju v Zemi nikoho. Nikde tak docela nebydlím. Věci, které dělaly domov domovem leží v krabicích někde uložené. Zbylé jsou rozstrkané po taškách a kufrech tak různě. Nic nemůžu najít. Nákupy čehokoli kromě potravin a knih postrádají smysl, všechna setkání jsou tak trochu rozlučková a posmutnělá. Nemám ještě ani datum, na které bych se mohla těšit, takže kromě místa se rozostřil i čas. Zmenšila se budoucnost a minulost a narostla přítomnost, neohraničená. A taky se mi docela obyčejně stýská, snad víc než vzdálenost nás dělí časový posun, co ztěžuje sdílení každodenních malých bitev.

Přes všechnu nejistotu je ale tohle období bojovné a tvůrčí.

Hodně prodloužený víkend

Od středy do pátečního rána jedna nepěkná věc za druhou. Papíry, kopie, plné moci, průkazy, náhradní páry všeho, to by ještě šlo, je to jen zdlouhavé a protivné. Popis bankovní anabáze by vydal na kratší detektivní román, kdy dvojice hlavních hrdinů v závěru v polstrované kanceláři škrtí ředitele oblastní pobočky, skutečnost byla ovšem daleko prozaičtější, jen jsme seděli a domáhali se. Asi tak dvanáct hodin před eMovým odletem jsme se domohli, tedy aspoň částečně a odjeli domů balit, v cca T -7 hodin kleknul eMův nový notebookový harddisk. V tu chvíli mi začalo připadat, že si to snad nezasloužíme, ale podařilo se nahodit náhradní a v čase T se eM vydal za oceán. V čase T +2 hodiny jsem přišla na to, že odvezl i moji plnou moc, takže ji asi o hodinu později posílal z mezipřistání v Londýně.

Zatímco se naše manželství postupně proměňovalo v mezikontinentální, bylo potřeba vyklidit náš starý byt, uklidit a předat ho novým nájemníkům. Šla jsem se předtím posilnit do čajovny a naspeedovaná čajem a skvělou debatou jsem se do toho pustila, v pátek v noci. Defilé vzpomínek, zasuté papírky v kapsách od kabátů, obrázky, pohledy a vždycky když už jsem to nemohla vydržet, pustila jsem si film (viděla jsem jich snad 10). Ze začátku jsem poctivě třídila, ale jak se blížil čas předání, spáchala jsem několik těžkých hříchů proti recyklaci. Pak přijel princ v modré fobii, naložili jsme, vyložili o dům dál, a za pár hodin úklidu bylo vystěhování hotové. Byla jsem tak unavená, že jsem si ani nevzpomněla že mám být smutná.

eM mezitím doplachtil do Bostonu. Hned druhý den po příletu si Atlantik vzal svoji daň za bezpečný přelet a ve spolupráci s poryvem větru mu sebral brýle. Možná že je to tím, že na náhradních má slabší dioptrie, ale zatím se mu tam líbí, píše pozitivní sms a vidí všechno optimisticky. Máme teď zvláštní rozsynchronizovanost, celé ráno mám pocit, že můj den nezačal, dokud on se na druhém konci světa neprobudí.
No a já mám konečně prázdniny :-) sice mě ještě taky čeká papírování, ale zrovna teď jsem po snídani (a spala jsem do devíti), do okna svítí slunce, mám puštěnou televizi (na jednom programu řeční Obama, na druhém Landa), užírám třešně a je mi velmi spokojeně.

Tak jde čas

Když baletky nacvičujou otočky, vždycky se jim říká - najdi si nějaký pevný bod na stěně a při každé otočce se tam podívej, nezamotá se ti hlava a budeš vědět, kde jsi. Něco bych o tom věděla. Roztočené dny, kdy se děje spousta věcí, přelévá se mi to přes hlavu a jen určitá důležitá data mě donutí zastavit a zjistit, kde jsem.

V pátek jsme se stěhovali z bytu do skladiště. Všechna ta rozhodnutí, co s sebou, co ne, co skladovat, jsem musela provést během cca 6 hodin, takže řez to byl opravdu radikální. Tak odjely skoro všechny knížky, taky krabice s výtvarkou, hrnky a talíře, obrázky, fotky, cdčka. Zůstaly doklady, pár věcí s sebou, deníky a vybydlenej byt. Po zemi zbytky věcí na vyhození a na prázdných stěnách ozvěna. Je mi tu divně.

O víkendu jsme se trochu spravili, když se ženil náš svědek D. Faráři zpod roucha vykukovaly nohavice uniformy, ale vojáka bych v něm nepoznala, mluvil moc hezky a zpíval píseň od Sváti Karáska. Ženich a nevěsta už mají spoustu dětí, takže oslava podle toho vypadala, vypnula jsem na chvíli všechny starosti a jako bonus se krásně vyspala.
Nicméně - už se to rýsuje. A nebýt občasných selhání automatických systémů, příp. úřednic s gelovými nehty za přepážkou (podávám jí starou kartu a prosím o zrušení, ona ji se zářivým úsměvem přestřihne a zruší mi v počítači úplně jinou kartu, ten den vyzvednutou..), bylo by to ještě mnohem lepší. Taky už občas stihnu jít s někým na kávu, čtu zas normální knihy (i když, zrovna bojuju s Musilovým Mužem bez vlastností), plánuju si jak konečně oslavím ten titul a že zas budu psát optimistický blog :-)

P.S. Martin nám pomáhal balit, byl to skvělý nápad ho požádat o pomoc. Umí naskládat knížky tak těsně do krabice, že se jich tam vejde trojnásobek, než kdybych to dělala já a ještě to vypadá úhledně. Udělila jsem mu titul Zasloužilého Mistra Tetrisu. Jo a ještě nám přinesl skvělé víno.

P.S. Při nákupu Muže bez vlastností (kterému eM říká Muž bez vnitřností) ležel vedle něho na pultě ještě Muž bez minulosti a ještě jeden Muž bez něčeho. To je zvláštní :-)

P.S. Možná jsem to už psala, ale pro jistotu - přečtěte si něco od Petry Soukupové.

Kraken

V neděli jsme se byli podívat na přehradě. Vlezli jsme dovnitř do hráze, zkoumala jsem tam takovou zvláštní kliku a kladku a synovec povídá - tudy vypouštěj Krakena. Úplně bych na to zapomněla. Ale teď mi připadá, jako kdybych tou klikou zatočila.

Papíry. Smlouvy o smlouvách, úvěrech, kreditech. Potvrdit zrušení uzavření ručení. Vystěhovat se z bytu a rozstěhovat na dvě místa. Všechno roztřídit a předvídat svoje kroky na dva roky dopředu. Razítka. Protilátky. Nuly na účtě se točí jak na hracím automatu. Limity.

Jasně, máme co jsme chtěli. Všechny tyhle starosti jsou jen nutný zlo, průvodní jev něčeho, co je v podstatě dobrý rozhodnutí. A všechno dobře dopadne. Mantrujem si před usnutím.

Sim! aneb 6/6 MUDr.

Hotovo, dobojováno! Poslední státnice posekaná, diplomka obhájená a Off úplně mrtvá. Až vám bude někdo tvrdit, že ten titul stojí za ty nervy, tak si, ehm, pomyslete svoje. No nicméně je to v kapse, což znamená..

Že Plán B je oficiálně spuštěn a Off a eM jedou do Ameriky. A že tenhle blog skutečně obhájí svojí existenci, nebojím se, že bych se tam nudila a neměla o čem psát.

eM vyráží už brzy, Off bude ještě chvilku bojovat v Čechách, zejména se studijním oddělením, americkou ambasádou a finančním úřadem. Taky budeme ověřovat všemožná rčení o vyhoření a stěhování (chystáme se stěhovat, nikoli hořet!). Vítáme teď všechny pomocné ruce, auta a taky vyžírky, co nás zbaví dlouhodobě trvanlivých potravin.

Jsem nezdravě optimistická, ale kdybych si to všechno jen na chvilku připustila, sedla bych si doprostřed bytu na zadek a nikam nejela. Takže.

Nejlepší pohádka pro rozklepanou Off před poslední státnicí: O hadovi, který si vyrazil koupit hřeben (copyright eM).
Nejlepší gratulace: Jsi kanec!! (švagrová)

mono-duo-stereo-typy

Kaštany stíní podvečerní mračna, maso víno, malá oslava. Servírka položí s úplnou samozřejmostí nůž na steak před muže. Zvedá se vítr.

Diplomka done. Ještě pár dní.

Do vlasů mi zabroukej

Probudila jsem se ráno s Amerikou od Lucie, tak geograficky přesnou reakci podvědomí by člověk ani nečekal. Ještě deset minut.. Po deseti minutách mě vyhání špatné svědomí, nad hrnkem čaje zabroukám pá pa pá pá, a přemýšlím o Americe - filmu, co jsem viděla a je to už strašně dávno, pamatuju si herce v klobouku a kulisy od Róny a šedou ocelovou atmosféru. Nezvěstného jsem četla loni v létě v rámci akce přečíst Kafku a přežít, a byla to tehdy úplně modelová situace. Člověk začne číst, v dobré náladě, první tři stránky tak v duchu machruje (já nevím, co na tom je tak nepochopitelného, je to normální kniha), a jak tak otáčí stránku za stránkou, děj se rozklíží, rozvrže, všechno zpomalí, hlavní postavu byste nejraději prosili, ať už proboha sedí doma na zadku a nikam nechodí, nebo zas něco zvrtá, nastupuje podivná rozmrzelost.. v tu chvíli jsem to většinou odložila a šla si spravit náladu, nakonec jsem ho dočítala asi natřikrát (jde vůbec dočíst něco, co nebylo nikdy dopsáno?). Do rozborů se nebudu zaplétat, pustím si radši tu Lucii a pak se dám do práce.