Střípky z New Yorku I.

V New Yorku jsme byli týden, vrátili se minulou neděli. Od té doby jsem až po uši zahrabaná v práci, ale ještě než to vypuklo, stihla jsem zachytit pár momentů. Na delší souvislý článek určitě nedojde, ne ani kvůli času, ale spíš kvůli charakteru zážitků, které byly podobně dojmové, útržkovité. Tady je první várka a nějaké fotky. Snad časem protřídím zbytek fotek. Takže, tradá, Nový York:

Velikost
Už z autobusu vypadalo panorama Manhattanu hrozivě. Ty domy jsou skutečně obrovské, trčely proti šedému nebi jako tlusté dráty, a rozhodně nijak nelákaly. Uvnitř (a je to opravdu třídimenzionální uvnitř, zdi domů vytvoří stěny a zakryjí horizont, nebe zbyde kousek u stropu, když hodně zakloníš hlavu) je to jiné. Člověk se zmenší na pětinu původní výšky, zalehnutý tím vším hlukem, přišláplý podrážkou lidí zvířat věcí a prodírá se hustým vzduchem pomaleji než obvykle. Všechna ta klišé o městech, která nikdy nespí, se mu pak vrací pozdě v noci, ve vymytých stěnách lebky se odráží ozvěnou a vysmívají přecitlivělému spáči.

Turista
Turista se pozná tak že se dívá kolem sebe. Rozhlíží a pozoruje, udivený stejnými věcmi, které v rodném městě lhostejně přechází. Navíc se u toho snaží odpočívat, se stejnou vervou jako ve všední den pracovat, což ho znervózňuje a je zklamaný z nesouladu mezi očekáváním a skutečnými zážitky. Turista co je mé krve, ten se někdy toulá jen tak bez cíle, nebo alespoň neobvyklou trasou, tak aby se dostal trochu blíž. Já to tak dělám často. Mívám přitom vždycky pocit velké nepatřičnosti, nejradši bych splynula s pozadím, jen aby moje rozhlížení nebylo tak nápadné. A to nemluvím o focení, pak se většinou rozčiluju, že nemám žádné fotky, zatímco v přítomnosti se fotit stydím.
Ale co se konkrétně New Yorku týká, naše nadšení z toho, jak vypadá město a lidi v něm, není nijak výjimečné, umí to popsat a vyfotit spousta lidí, kdyby to někoho zajímalo, tak třeba paní Helen Levitt se mi moc líbí.

Ulice v pár bodech:
• Největší zábavou newyorských řidičů je troubení, stačí 5 milisekund nepozornosti a autu za vámi dojde trpělivost a troubí..
• Odbočuje-li auto na světlech doprava a za rohem mu přecházejí chodci, Bostonský řidič pustí chodce a pak přejede. Newyorský netrpělivě najíždí do chodců, kteří vykročili na zelenou, až se jeden (nejčastěji turista) rozhodne, že se přejet nenechá a zastaví; auto pak vystartuje jak raketoplán a odjíždí, řidič má oči obrácené v sloup a lituje ztracené vteřiny. Newyorčan chodec takto nikdy nezastaví a s klidem přechází mezi rozjetými taxíky, sledováním panáčků se neobtěžuje, neboť je nezávislý.
• Nezávislost chodců se projevuje i neuhýbáním ze směru. Nikdy nikomu neuhnout. Protože patřím do nižší váhové kategorie, nemůžu si dovolit narazit do většiny chodců přímo, takže uhýbám a kličkuju, zatímco domorodci chodí po přímkách. Zajímalo by mě, co by se stalo, kdybych neuhnula. Nejspíš bych si rozbila brejle. Používáme v takových chvílích s eMem větu: Aspoň o píďu!
• Zajímalo by mě, na jaké ploše na Manhattanu nakonec lidi fungujou. Součet všech ploch všech pater všech budov, plus ty malé kousky země okolo..


Příště o jídle, kávě a muzeích? muzeách? muezín?