Střípky z New Yorku III.

Tma je už v 8 večer. V New Yorku jsme byli před měsícem. Ale nevadí, že se k němu ještě vrátím?
Takže muzea.
V MoMA (Muzeu moderního umění) je hromada lidí. Ale sem to tak nějak patří, budova je členitá, spousta otevřeného prostoru, průhledů do jiných pater a k tomu se jezdící schody plné lidí hezky hodí. Působí to jako jeden z mechanických betlémů, ráno v deset cvak a lidi na pásech se rozjedou, pokladny blikají, hlídač kývá hlavou, puberťák se nudí, turista fotí.
V galeriích se totiž může fotit. Bez blesku, ale může. Člověk tak potkává velké množství lidí, kteří si přišli do galerie pofotit – dvojice Ježiš-tohle-je-slavný-jméno-u-toho-se-musíme-vyfotit-nejdřív-já-tebe-a-pak-ty-mě-jo?, občas i ve vylepšeném modelu Stoupni-si-doprostřed-toho-vobrazu-ať-je-to-hezčí. Pak spousta lidí, kteří se nudí, přišli protože to chtěl někdo jiný, mají hlad a bolí je trochu záda.. nejradši by seděli na hotelu nebo u piva. Speciální kategorií, mně velmi sympatickou, jsou staré dámy, typicky zatěžkané zlatými prsteny a drahokamy, které se pohybují pomaloučku, po větších skupinkách a zaníceně diskutují.
Představu, že si jen tak postojíte u obrazu, pozdravíte do minulosti jeho autora a strávíte chvilku v mlčenlivém zamyšlení, tak tuhle přestavu můžete zahodit už u dveří. Na to je tu totiž moc lidí. Ve skutečnosti se snažíte zaostřit a alespoň maličko se dobrat toho okouzlení, zatímco do vás někdo strká, přes rameno cvaká foťákem, peskuje polohlasem děti nebo manžela nebo hlasitě vysvětluje, co vidíme na obrazu a co z toho vyplývá.Ale dobré to je, vlastně.

V Metropolitním muzeu je taky hodně lidí. Sedáme si v hale, zkoumáme plánek, je to bludiště bludišťovaté (kolem jednoho Dürera jsme nakonec prošli snad patnáctkrát). Nadechnout a vyrazit. Za hodinu zjišťujeme, že jsme při tom nadechování nechali asi na lavičce foťák. V hale, ještě před kontrolovaným vstupem, tam kde je asi tak 400 lidí. Vracíme se sklesle po vlastních stopách a už spřádáme plány, jak to zařídit, abychom si pořídili nový. Vyplňujeme ztrátový formulář, pán nás povzbuzuje, oni to většinou najdou, tady se nic neztrácí, ale já moc mu to nevěřím. Za 5 minut zvoní eMovi telefon, že je foťák u securiťáků a může si pro něj rovnou přijít. Nějaká dobrá duše ho našla a odevzdala. Večer připíjíme neznámému dobrodinci ciderem a radujeme se.

V Přírodovědeckém muzeu mají všechny druhy medvědů, za sklem naštěstí. Taky dikobraza, losa a další zvěř. Taky ryby. Dále olihně. Průřez mamutí sekvojí. Minerály a drahokamy. Lebky pralidí. Obrovitááánské saury. Být tam jako desetiletý, eM by zřejmě radostí omdlíval, ale i teď se mu to líbilo, řekla bych. Jen škoda, že si člověk nemůže číst všechny popisky, to by tam musel být týden. Takhle nás po šesti hodinách za-minutu-zavíráme hlídači doslova vystrkali na ulici, vědí co dělají, protože přesně v šest a pět minut se sklo před medvědama rozpustí a vážená zvířata se můžou konečně trochu protáhnout, vlci doskočí a dikobraz sleze z větve. Drbou se pak na hlavách a říkají si, tak další den za náma, máme srpen, za chvilku bude po sezóně.