Postav si orloj

V zatuchlé Praze si člověk někdy musel přát ať už přijde déšť, nebo vítr, ať se něco pohne. Březnový, časně aprílový Boston je jiný. Počasí se střídá po deseti minutách, jeden den je teplo na tričko a druhý den sněží. Vítr fouká tak jako zbytek roku, tedy skoro pořád. Je tak nějak vymeteno. Stromy holé, řeka bez leknínů (zato s nákupními vozíky a všelijakým jiným bordelem na dně), ze zvířat jen divoké husy. Naštěstí se už spláchly závěje zimní soli. Jak nejsou ještě listy a tráva, je všechno ještě větší než obvykle.
Moje nálada se proměňuje s počasím, taky podle telefonátů z práce. Každý půlden je všechno jinak, už se bojím i radovat, zato rozčilování a následného zklamaného plakání, toho se nebojím nikdy. Jak jinak. Ale věci se pomalu posunují kupředu, tak hurá sláva. Jako vedlejší efekt jsem si o dost zlepšila angličtinu a taky ten smalltalk (zatím nejvyšší konverzační výkon jsem podala v knihkupectví ve frontě na záchod, kdy mě oslovila za mnou stojící paní, povídaly jsme si o frontách na záchod, čínštině a Harvardu, paní zpoceně odfukovala a já se soustředila jak na státnici).
Co se týká knihkupectví, to jsou tady v Bostonu moje nejoblíbenější místa. Lidi jsou tu běžně zvyklí trávit v nich celé hodiny, taky to tak dělám. Když není místo u stolků (jsou tam studijní stolečky jako v knihovně), sedím na zemi na koberci. Nebo se jen tak potuluju, nejčastěji po beletrii. Nikdo vám neslídí za zády, neprudí kvůli jídlu nebo pití (naopak, někdy je ke knihkupectví i kavárna a knížky si můžete vzít ke stolku s kafem). Ochotní prodavači. Mraky knih. Různé tematické celky, podle příležitosti, nápadu. Takže kdybyste mě v Bostonu hledali, víte kam jít.
Za deset dní směr Praha!

Po bezbarvém nadpisu

následuje pomatená úvaha.
Už jsem to psala někam jinam, o tom, že můj dojem z Ameriky (rozuměj toho kusu Severní Ameriky, kde se pohybuju) je jedna velká senzorická deprivace. Nic hezkého k vidění, slyšení ani jinému -ení, pokud člověk nehledá. Já na to hledání pořád sílu nemám, někdy jo, ale ne pořád. Jsou tady tak pyšní, na sebe, na tu svoji Ameriku, a přitom nejkrásnější je tady příroda, tedy něco, na čem nemají žádnou zásluhu, co tu bylo už dávno před nimi. Nejstarší domy v Bostonu jsou z přelomu 17. a 18. století, a stejně to tu není poznat, na zahradě u babičky vím o lidech, kteří tudy prošli, daleko víc.
Najděte si na Google maps stanici metra Sullivan Square a podívejte se na Street View. Mohla bych to snad vyfotit, ale stejně, to, co mě obklopuje, když tam v deštivém únorovém odpoledni čekám na autobus, je něco nezachytitelného, dokonale prázdného. Dálnice, stanice metra, autobusy. Beton, holubi, auta, pár lidí. Vítr mete do tváře zmrzlé kousíčky deště. Všechno má svůj účel.

Zvětšit mapu

Malá hádanka

Jaký sport jsem to v sobotu provozovala? Je to krasobruslení, nebo ne?

Kávu, kávu, království za dobrou kávu!

Sobota, Boston, sluníčko. Na verandě je teplo, topení nebublá a nesyčí. Abychom spojili příjemné s užitečným, jdeme na procházku do asijského supermarketu. Sama přes týden tam nechodím, je to daleko a cesta vede divokým Kurdistánem (myšleny dálnice, betonové nadjezdy, parkoviště a jiná pohostinná místa). Podruhé už jsem daleko statečnější, nebojím se ani prodavačů v krvavých rukavicích, ani kuřecích pařátů, a kupuju zásoby nudlí, rýže, cibulky a ústřicovou omáčku. Paní u pokladny si zkouší smalltalk:

Já (nechci igelitky): To nechte, já si to dám do batohu.
Ona: Ale to budete mít hrozně těžký.
Já: My nemáme auto, nějak to odnést musíme.
Ona (spatří eMa): Aha, vy máte muže.
Já: Ano, ten batoh ponese on. (On silný, on jako deset sabák..)
Ona: Chudák. Ale zas pak bude mít velké svaly. Tak hezký den.

Na zpáteční cestě mám chuť na kávu, a protože kavárny v naší čtvrti nejsou, stavujeme se po cestě ve Starbucks. Vím, že mi tam káva většinou nechutná, ale mám opravdu chuť a přesvědčím sama sebe (jako už mockrát předtím), že to nebude tak zlé. Cha. Mají jednodruhové kávy, vybírám si Guatemalu Antigua, na jazyku chuťovou vzpomínku na tutéž od La Bohéme blahé paměti v ČR, překapávanou. Čekám. Pak popadnu kelímek, doliju mlékem a jdem. Káva je hnusná hnusná, spálená a olejovitá, řídká a ošklivá. Celou cestu domů nadávám. eM se baví, protože tahle situace se s obměnama opakuje téměř každý víkend. Jedinou dobrou kávu umí Espresso Royale, ale to je od nás hodinu cesty přes město. Teď sedím, píšu tenhle článek, kelímek s nedopitou kávou stojí přede mnou na stole a až dopíšu, nakreslím si odpočítávací kalendář, na jehož konci bude den, kdy dojedu do Prahy, zajdu si do Al Cafetera, a dám si tu nejlepší, nejvoňavější a nejbáječnější kávu. Tak zatím :-)

Strýček Banville a já

Dny jsou jeden jako druhý, možná proto jsem si spletla dny a čtení Johna Banvilla málem prošvihla. Nakonec mě zachránil včasný telefonát od Lydie (dneska je to, ne ve čtvrtek), chvíli jsem hudrala, že nechci do tmy a do zimy a nakonec jela.
John Banville je irský spisovatel, nositel Booker Prize z roku 2005 za román Moře. Včera četl ze své nové knihy The Infinities. Moře jsem četla na podzim, téměř na jeden zátah, je to těžké, pomalé, hutné čtení. Bála jsem se proto, že Banvillovi naživo nebudu rozumět, nejen kvůli angličtině. Když přišel na pódium, vypadal jako něčí strýček, starší, přísný, ne úplně v dobré náladě, jako kdybyste ho vyrušili v neděli ráno, než si stihne dát první kávu. Rozmrzele, rozpačitě pozdravil a pustil se do čtení. Jak tak četl, plynule a čistě, jako by ho vlastní text znovu a nově zaujal, dodal mu sebevědomí. Postupně zlepšoval intonaci, tvářil se, zdvihal obočí. Dočetl jako jiný člověk a pustil se do diskuse. Vytáhla jsem notes hned asi po druhé větě, líbilo se mi, co říká a jak to formuluje. Neustálý pochybovač, co nelituje času říct větu třikrát, než dostane ten správný význam. Pauzy pro hledání výstižnosti. Vtipný, sebeironický a místy velmi intimní, překvapivě. Podle svých slov nepíše nikdy proto, aby vyjádřil svoje politické nebo společenské postoje, na záložkách jeho knih prý nikdy nebude napsáno "vyzdvihuje nejpalčivější otázky dnešních dní" (ekvivalent českého nastaveného zrcadla), ale tvrdí, že spisovatel má především vytvářet krásu. Knihy jsou psány, aby vznikaly krásné objekty. A krása je silná. We all committed poetry and beauty.
Vyčítají mu přílišné zaobírání se jazykem, vyjádřením, ale když ho člověk slyší, dává to smysl. Neumí to zřejmě jinak. A mně to připadá správné.
Povedená recenze Moře.
Rozhovor.

Dívka, která si hrála s počítačem

Třetí díl trilogie Millenium v USA ještě nevyšel, navzdory tomu, že ohlašován už byl minimálně třikrát. Zdá se, že dřív vyjde český překlad, Američani to řeší importem z Anglie. Já čekám, takže ještě nevím, jak to s Lisbeth dopadne.

Během pokusu vylepšit si trochu pracovní nástroje na počítači jsem si kdesi stáhla vira. Na internetu se chovám obezřetně, nejsem si přesně jistá, kde jsem k němu přišla, nicméně byl to opravdu záškodník. Z běžně dostupného softwaru si s ním neporadilo nic, nakonec jsem za 30 dolarů koupila doporučovaný odstraňovač, spustila, ten odstranil a od té doby se nejde přihlásit do Windows.. Od stavu - asi se něco děje, do stavu - nejde to, krám jeden - byl asi týden, během kterého jsem trochu ztratila náladu, takže teď jsem ho už asi 5 dní nezapnula, abych se nemusela zklamat znovu (ne z počítače, ten má nárok chovat se nepředvídatelně, ale ze své neschopnosti ho nějak ovládat :-)

Tak teď jsem bez externího mozku a musím si vystačit s tím interním, tužkou a papírem. Skvělá záminka, abych si mohla koupit americký yellow legal pad, který je prý nejlepší a celý svět ho Americe závidí. No, za sebe můžu říct, že má tak obrovské řádkování, že nevím jestli se skamarádíme, krom toho se prodává pouze v balení po deseti.

ALE

Rukama a hlavou mi prochází tolik krásných věcí, snad z nich kousek na mě zůstane, snad to všechno časem neopadá, neodrolí se..

Namátkou:

Asi po hodině jsem uviděla otevřený dragstór. Zašla jsem tam a dala si šálek kávy. Byla ohřívaná, černá a trpká - chutnala jako nějaký lék, a přesně to jsem potřebovala. Cítila jsem se už volněji a po chvíli jsem byla dokonce šťastná. Jaké blaho, být sama. Vidět venku na chodníku horké světlo pozdního odpoledne a na větvích stromů rašící lístečky a mihotavé stíny. Slyšet ze zadní části prodejny zvuky fotbalového zápasu. Muž, který mě obsluhoval, ho sledoval v rádiu. Nepřemýšlela jsem o povídce, kterou jednou o Alfridě napíšu, ale spíš o práci, kterou chci dělat. Ta mi na rozdíl od psaní připadala jako cosi zatím spíš mlhavého. Křik fanoušků se ke mně nesl jako mohutný tlukot srdce, plný žalu. Krásné vny, přicházající pravidelně a vypovídající o vzdáleném, téměř nelidském nadšení a smutku.
Přesně to jsem potřebovala, přesně tomu jsem chtěla věnovat pozornost, přesně tak jsem si představovala svůj budoucí život.

Alice Munroová - Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel - povídka Rodinný nábytek

Transformační stanice

Není o čem psát. Život se usadil do celkem dobrých kolejí a jelikož ty koleje vedou hlavně u nás v bytě, výhled se zase tak nemění. Off stále hledá zaměstnání, v mezičase pracuje na svých všemožných projektech, čte, poslouchá a má se. Semtam výlet na pláž a jinak klid a útulno. Těžko se v tom hledají dobrodružné historky, o kterých by se dalo blogovat. Fantazie ovšem pracuje na plné obrátky, má k tomu ideální podmínky, zdá se tedy, že by se blog mohl tak postupně přeměnit v trochu literární útvar, v němž by se hlavní hrdinka o kousek víc vzdálila realitě, ale příběhy by nebyly o nic méně skutečné. Možná semtam nějaký pokus o knižní recenzi, a podobné. Co byste na to říkali?

P.S.: Stejně už i teď mám připomínky, že to tak přece nebylo, takže se vlastně zas tak moc nezmění.