Ta jediná pravá

Oblíbená věta jednoho nejmenovaného člena mé oblíbené rodiny zní: Já bych je všechny poslala na Sibiř. Pěkně se mi to teď hodí, teď totiž můžu navázat, kam bych všechny poslala já. Tedy: já osobně bych všechny český prodavače poslala na výlet sem, aby viděli, jak se to má dělat (trochu té generalizace mi protentokrát odpusťe a posuďte sami).
Zdrbaná nejnovějšíma vízovýma zprávama, rozklepaná ze všech nehezkých věcí, došla jsem do Harvard Coopu. Příjemné veliké knihkupectví, když mám na Harvard square na někoho čekat, většinou čekávám tady. Vybrala jsem si mapu a nový sešit na deník a teď zevluju. A najednou nápad. Jdu za nejbližším prodavačem a říkám: Víte, já jedu příští týden do New Yorku, a chtěla bych si s sebou vzít nějakou knihu, nějakou, která se v NY odehrává, abych všechny ty místa mohla hned navštívit, žádnou historii, spíš nějakou moderní beletrii, víte co myslím..? Prodavač lehce panikaří, úplně vidím jak mu hlavou běží regály knih a nic ho nenapadá, chvíli se bavíme o tom, co už znám, co by to alespoň přibližně mohlo být. Vyrážíme na procházku obchodem, vytahuje z regálů jednotlivé věci, já přikyvuju, listujeme spolu antologií o New Yorku.. Zamotává se do toho čím dál víc, zahlcený spoustou možností, nakonec odbíhá do horního patra, slyším jak něco nahlas vysvětluje. Vrací se usměvavá kolegyně, napůl mě vyslýchá (Dara Horn schválena, Nicole Krauss schválena, J.S. Foer neschválen, Chabon vysloveně ignorován ☺), napůl vytahuje z regálů další knihy, domlouváme se moc hezky.. Vypadá potěšená nezvyklým požadavkem a já jsem nadšená, kdybych tady pracovala, takový dotaz by mi udělal obrovskou radost a běhala bych a nosila asi tak stejným stylem..
Teď sedím v kavárně, prolistovala jsem celou tu hromadu, zalitovala, že s eMem nevykrádáme banky a honem rychle si to všechno zapisuju.
Takže – až pojedete do New Yorku, vězte, že zaměstnanci Harvard Coop bookstore doporučují:
Paul Auster – The New York trilogy – ideál, 3v1, a dokonce to má hezkou obálku! U am. knih nevídaná věc..
Rivka Galchen – Atmospheric disturbances – mladá autorka, doktorka, teď je populární, protože ji The New Yorker zařadil mezi 20 under 40 to watch.. přímočarý styl, četla jsem jednu její povídku a jsem na ni moc zvědavá
Keith Gessen – All the sad young literary men – opět hezká obálka! Dvě v jednom dni, to se nestává často.. jinak ovšem o autorovi nic nevím, jen že pracuje jako editor literárního časopisu n+1
Saul Bellow – Mr. Sammler’s planet – nikdy jsem od Bellowa nic nečetla, jak jsem to vyslovila, pán se mi snaží naznačit, že to snad ani není možné, ale kontruju že jsem z Evropy (univerzální výmluva, fuj), tak mi trochu odpouští..
Paul Auster – The Brooklyn follies – ještě jednou Auster, nakonec ho snad vyberu
Jonathan Lethem – Chronic city – tenhle pán je tu teď hodně populární, ale moje oko ještě nemělo tu čest.. kniha je prý celá o Manhattanu, nevýhoda – je v pevné vazbě, což by mi nijak nevadilo krom toho, že v téhle zemi stojí hardcover kolem 30 dolarů..
A abyste nepřišli o žádnou lahůdku, ta antologie, kterou jsme pro inspiraci listovali se jmenuje Writing New York a jejím editorem je Phillip Lopate.
Hádejte co jsem si nakonec odnesla? Nápověda – telefonát s eMem, který prohlásil, že si v nejhorším případě můžu koupit dvě..

Nesouvisející, převážně dobré

Už dlouho se domlouváme s jedním eMovým kolegou, že se někdy vydáme do Bostonského Chinatownu do vyhlášené restaurace na Dim Sum. V neděli se slavil Den nezávislosti, volné pondělí se tak nějak hodilo. Přibrali jsme ještě čínskou kolegyni Yan, pro jistotu.
Chinatown zní tak hezky, na dálku to vypadá romanticky, ve skutečnosti se člověk proplétá v dusném dopoledni špinavýma uličkama, podrážky se mu přilepují k asfaltu a odpadkům, všude se překřikujou ženský, co nikdy neuhnou když jdete proti nim po chodníku. Výlohy plný plastových krámů a smrad.
Do restaurace jsem vlezla s rozpačitým pocitem nepatřičnosti a s nijak velkou chutí na jídlo. Ale. Červené stěny, plastoví draci a velký prostor, plný stolů, postavili jsme se do fronty a rozkoukávali se. Dvojice na snídani, většina domácích, jen ojediněle jiná barva vlasů než leskle černá. Bossové s potetovanýma rukama ukazovali malým bossatům jak se co jí a obě generace se tvářily patřičně důležitě. Ve vzduchu bylo cítit smažené maso, nudle a páru z toho všeho. Yan čile komunikovala s číšnicí, z našeho pohledu to vypadalo, že říká něco jako – jestli nás okamžitě neusadíš, prokleju tebe, celou tvoji rodinu a už ti nikdy nebude chutnat čaj!! Číšnice odpovídala ve stejném stylu – mňá mňa ňa, quééj cheň!! Jen jsme se usadili, začaly na stole přistávat bambusové ohříváčky s knedlíčkama, Yan sice vždycky něco vyjednala, ale anglicky umí málo, takže na naše zvědavé dotazy, co je uvnitř knedlíčku, odpovídala - maso – kreveta – taky kreveta – fazole – přičemž se po lžicích ládovala pálivou omáčkou (my ostatní jsme si ji dávkovali tak nějak homeopaticky) a měla z nás legraci. Knedlíčků bylo spousta druhů, pak různé listové těsto plněné masem, spring rolls, omelety, tofu puding. Všechno má trochu posunutou hranici slanosladkosti směrem k sladkému, je to pro mě nezvyklé, ale vlastně moc dobré. Takový trénink na Hongkong, dalo by se říct.

Ve čtvrtek jsem splnila jeden z mnoha postupových plachtařských testů a pak se vydala ještě chvilku plachtit, dokud fouká. Domluvili jsme se s dánským kolegou Kimem a jeho ženou Ninou, v plánu bylo vzít si Sonar a trošku se projet. Kim je v kanceláři málomluvný, tichý, zdvořilý. Košili zastrčenou do kalhot a zastřižené vlasy, od pohledu hh – hodný hoch. Na lodi se z něj stává agresivní, sportovní dravec, loď řídí na hranici převrhnutí a blýská mu v očích. Vítr fouká v silných poryvech, venku spousta dalších lodí, kajaky, windsurfaři, člověk nesmí ani chvilku přestat dávat pozor. Kim se mě pořád snaží přesvědčit, ať taky chvilku řídím. Tůdle, říkám si, je to daleko větší loď, než jsem zvyklá, vítr je silný a nevyzpytatelný, radši budu v klidu sedět a nikam se nepoženu. Po deseti minutách se mi to už nezdá tak strašlivé, tak říkám, že to teda chvilku zkusím. Přetlačuju se s kormidlem a snažím se co se dá, ale vítr se točí, fouká ve strašlivých nárazech a já se pěkně bojím. Kim s Ninou radí ostošest a vesele se baví, jak jsem vyjevená. Po pár minutách a jedné téměř srážce jsem celkem schopná dávat pozor na všechno a řídit sama, s občasnou pomocí. Surfaře objíždím velkýma obloukama, kajakáře ještě většíma. Vykládám, že až budu bohatá, pronajmu si kousek moře a budu si tam jezdit úúúplně sama. Kim a Nina se poťouchle baví, Nina přiznává, že tohle by teda rozhodně neřídila, ale že vypadám, že to zvládám. Až do přistání mě ani jeden z nich nevystřídá, relaxují a kochají se, zatímco já se smrtí v očích provádím manévry v úzkém prostoru doku. Na konci jsem zpocená, unavená, o dvě modřiny bohatší a zralá na infarkt. Dostávám pochvalu. Chvíli sedím v doku na prknech a snažím se srovnat. Svět se mi houpá ještě v deset večer.

Sice už můžu plout sólo, ale ještě se pěkně bojím. Tak si beru s sebou radši Meg, ta se bojí o trochu míň. Mladá americká politoložka, s jasným názorem na svět a sympatickou odvahou. Chvilku koumáme počasí, bouřky chodí okolo, nedívej se na ně, tak se nedíváme a že teda samy, bez instruktora. Odrážecí manévr řídím já, Meg naviguje a na dvě obrátky jsme venku na řece, opře se do nás vítr a my hledáme rovnováhu. Objedeme tři opatrná kolečka tak do půlky řeky, ve druhém se vystřídáme, Meg u kormidla, já naviguju a rozhodujeme se pro přistání (bouřky vypadají zas o kousek blíž a odvaha s časem klesá). Zvládáme to tak jak se na začátečnice sluší, neohrabaně, ale ne nebezpečně, skáču z přídě na břeh jako doopravdická námořnice a raduju se jak Viking. Rozesmáté si domlouváme další jízdu na pozítří. Je to fajn, bát se s někým.

Pár postřehů všedního dne

Už jsem v novém bytě dva týdny. Zas a znovu zjišťuju, jak jsem z Evropy zmlsaná. Třeba doma v Praze jsem si mohla v koupelně pustit teplou a studenou vodu, silně i slabě, jak jen jsem chtěla. To se tu, kupodivu, nedá. Ve sprše je jen jedna páka, která otáčením zároveň zesiluje proud a přidává teplou, lze tedy pouštět jen studenou slabě nebo teplou hodně. Nic mezi tím. Prostě tak. Připomíná mi to portugalské kohoutky a dilema jestli se raději opařit, nebo si mýt ruce v ledové vodě. Sprcha je v bytě vůbec dobrá. Říkám jí Prskavec, má totiž zabudované zařízení, které nasává k vodě vzduch, aby člověk ušetřil vodu. Výsledkem je takové speciální prskání, které nelze nikam nasměrovat, ani zesílit, ani nic. Prostě stojíte a čekáte, až z vás mýdlo oprská. Dá se to takovou páčkou vypnout, ale pak zas teče (chcete-li se sprchovat teplou) proud o síle trysky na skotské střiky, který při vhodném nasměrování udělá i modřinu na rameni.
Takových zvláštností má byt víc. Topení se kupříkladu dá zeslabit, ale nedá se úplně vypnout. Je jedno, že je venku 30. Majitelé domu topí, takže my taky topíme a obratem vyrobené teplo větráme oknama ven. Movitější rovnou klimatizují. Kdybyste si snad mysleli, že si chcete rozhodovat o topení sami, tak si to rovnou myslet přestaňte, systém rozhoduje za vás a ušetří vám tu námahu.
Nedávno poznamenal eM, že je pozoruhodné, že vlastně tady převádíme solární a větrnou energii na proud, ten pak proženeme sušičkou a tou sušíme prádlo (za 2 dolary, mimochodem). Zdá se to jen mně, nebo je to tak zvláštně oklikou? Jako že pověšením prádla na šňůru se vítr i slunce využijí tak nějak efektivněji?
A když už jsem u toho, hezká příhoda z minulého týdne. Nastala nějaká havárie ve vodovodním řádu a netekla v části Bostonu a pár okolních městech pitná voda. Američan vodu z kohoutku téměř nepije, takže nevznikly téměř žádné obavy o nedostatek vody jako takové (plus přibylo jistě pár dalších lidí, kteří kohoutkovou odteď taky nebudou pít). Daleko zásadnější se ukázal nedostatek kávy. Město, fungující na kávě (America Runs on Dunkin'), ztratilo svoji pohonnou hmotu, problém se dostal až do novin, na stránky univerzitních novin (je vůbec možné, aby se konal zkouškový týden, když v celém kampusu nelze koupit kávu?), káva se transportovala z různých částí města a sekretářky v kancelářích se učily dělat instantní.. Prostě pohroma. Hezky situaci popisuje blog mého oblíbeného knihkupectví, klikněte a přečtěte tady.
Příště bych se mohla třeba rozepsat o plastových kelímcích a jednorázovém nádobí a tunách odpadků, které tu běžný člověk vyprodukuje.

Do Mů

Původně jsem se do našeho nového bytu chtěla jen vrátit na oběd a pak zas vyrazit do města. Ale nějak jsem se tu zadrhla. Nový prostor ještě nemám okoukaný, procházím a zvykám si, kde jsou stěny, kde jsou věci. Věci jsou převážně v krabicích na zemi. Na celý víkend nám stačila jen postel, malý stoleček a nějaké nádobí. V neděli večer jsme kvůli pracovnímu týdnu postavili jeden stůl. Je tu spousta světla a po podlaze se dá chodit naboso. Zmocňuje se mě touha krabice jen naskládat do skříní a nechat si tu ten velký prostor, postel a stůl a křeslo. Žádné věci nemít, nic nehromadit.
Aspoň chvilku si užít, než se zase zaneseme.

Rozježená

-Tak už jste doma.- Pípne mi smska. Ale né, volám, my jsme přece doma tam. Tady jsme návštěva. Ale nakonec je to tak zamotaný, že nikdo neví, jak je to správně. Každopádně tělo je sice v Bostonu, hlava má jako obvykle trochu zpoždění a motá se ještě někde po Praze. Cesta byla hladká.
Přivezla jsem si celkem 28 knih. To by mi mohlo na dva měsíce stačit, i když eM se tvářil dost pochybovačně.
Setkání krátká a intenzivní, pod otupujícím vlivem jet-lagu, všechny ty radosti a pláče, co jsem si tu ten půlrok schovávala, se valily na moje protějšky jako lavina, je to celé ještě takové moc otevřené.
Teď vybalím kufry, zabalím krabice a přestěhujem se. Přišla obálka s pracovníma papírama. Zvesela hajdy do dalšího půlroku, nesmím se zastavit, hrozně by se mi stýskalo.
Díky všem.

Zákon pravděpodobnosti

Dobře tedy. Rok v Čechách se pokusíme vmáčknout do dvou týdnů. Diář plný jako japonský turista. Všechno si to prožiju a pak to budu po zbytek roku tady vytahovat a přežvykovat.
V bytě jsou hromádky. Vedle nich stojí dva kufry. Někdo by měl vstát a jít to tam naskládat.
Po včerejší cestovní horečce je dnešní den ospalý a apatický, myslím ale, že v blízkosti letiště ožiju, jako vždycky předtím.
Tak se uvidíme na druhé straně Atlantiku!

P.S. Jako bonus přidávám nejúchylnější knižní obálku za poslední dobu.

Postav si orloj

V zatuchlé Praze si člověk někdy musel přát ať už přijde déšť, nebo vítr, ať se něco pohne. Březnový, časně aprílový Boston je jiný. Počasí se střídá po deseti minutách, jeden den je teplo na tričko a druhý den sněží. Vítr fouká tak jako zbytek roku, tedy skoro pořád. Je tak nějak vymeteno. Stromy holé, řeka bez leknínů (zato s nákupními vozíky a všelijakým jiným bordelem na dně), ze zvířat jen divoké husy. Naštěstí se už spláchly závěje zimní soli. Jak nejsou ještě listy a tráva, je všechno ještě větší než obvykle.
Moje nálada se proměňuje s počasím, taky podle telefonátů z práce. Každý půlden je všechno jinak, už se bojím i radovat, zato rozčilování a následného zklamaného plakání, toho se nebojím nikdy. Jak jinak. Ale věci se pomalu posunují kupředu, tak hurá sláva. Jako vedlejší efekt jsem si o dost zlepšila angličtinu a taky ten smalltalk (zatím nejvyšší konverzační výkon jsem podala v knihkupectví ve frontě na záchod, kdy mě oslovila za mnou stojící paní, povídaly jsme si o frontách na záchod, čínštině a Harvardu, paní zpoceně odfukovala a já se soustředila jak na státnici).
Co se týká knihkupectví, to jsou tady v Bostonu moje nejoblíbenější místa. Lidi jsou tu běžně zvyklí trávit v nich celé hodiny, taky to tak dělám. Když není místo u stolků (jsou tam studijní stolečky jako v knihovně), sedím na zemi na koberci. Nebo se jen tak potuluju, nejčastěji po beletrii. Nikdo vám neslídí za zády, neprudí kvůli jídlu nebo pití (naopak, někdy je ke knihkupectví i kavárna a knížky si můžete vzít ke stolku s kafem). Ochotní prodavači. Mraky knih. Různé tematické celky, podle příležitosti, nápadu. Takže kdybyste mě v Bostonu hledali, víte kam jít.
Za deset dní směr Praha!