Dlouhá noc

Včera napadl sníh a všichni se splašili (všichni totiž tenhle týden někam letí, někam domů, někam na svátky - mimochodem politicky korektní Amerika už v reklamě neříká Vánoce, jen svátky). Na chodníky přes noc někdo nasypal kila narůžovělých solných krystalů. Jdu a křoupe to a mám pocit, že mi ta sůl rozežírá podrážky a nohy a že se za chvilku rozpustím do chodníku. Věda praví, že dnes je nejdelší noc v roce, ale ani dny nejsou krátký, už se mi vůbec nechce pracovat, smutný zprávy choděj z různých stran, páteční-sobotní Kocovina roku tomu taky nepřidala, prodírám se tím vším jako sněhovou závějí a už bych ten slunovrat opravdu potřebovala.

Na východní pobřeží žádný zajíc neběží

Dívám se do rozepsaných zápisů a žádný z nápadů se mi nějak nechce dotahovat do konce. Co taky, v pondělí večer. Dnes začalo mrznout a poprvé, co bydlíme v tomhle bytě, je mi tu trochu zima. Sedím u stolu a otvírám obálky s došlou poštou a tak se pomaloučku polehoučku rozeštvávám, neboť jsem během pár dní dostala pozvánku do poroty k soudnímu řízení (jako neobčan musím odmítnout), výhružný dopis že neplatím pojištění (platím, ale instituce si to mezi sebou neumí předat), výhružný dopis že jsem nevyplnila formulář W-9 a o něco méně výhružný dopis, že jsem naopak předčasně vyplnila W-4. Vše je nutno potvrdit, vyvrátit, písemně do 5 dnů, úřednický newspeak v nejryzejší podobě. Nalívám si skleničku ďábelského červeného, co zbylo z neděle. Pondělí.
Je jedno z těch období, kdy se snažím prostě jen fungovat, být. Pracovat v práci, pak jet domů, cestou nakoupit, uvařit večeři nebo taky ne, a pak zbyde jedna dvě hodiny, ve kterých už se mi nic a nikam nechce, někdy pracuju i večer jen proto, že vím, jaký má být následující krok, zatímco u tvůrčích činností by jeho vymýšlení bylo příliš namáhavé.
Práce je inspirující. Těžká. Náročná na soustředění (to mi jde), na čas (to mi jde jak kdy), na definování vztahů s kolegy (už lepší), na vyrovnávání se s typem pacientů (špatný špatný). Otázky. Dlouhý dojíždění z práce jako předěl, tak jako kdysi na cestách na Jižák a později Barrandov, přesunout myšlenky, přepnout do češtiny, zpracovat den a domů přijet spokojeně hladová.
Už jsem dlouho nenapsala žádný seznam. Takže, dne 6. prosince 2010 v 22:29 mě baví, inspiruje, těší, konejší, probouzí, rozpouští a zamilovává:

• hraní na Simona (to je ten nový kytara), průzračný potěšení, ožraný prsty, první struna praskla hned asi po týdnu
  
• rozrůstající se sbírka cédéček (poslední týden točím a přetáčím převážně Patti Smith, Jeffa Buckleyho, Sonic Youth a Reginu Spektor)
• káva a citronovo-makový koláč u Simona (to je kavárna), nedělní záležitost, sváteční, už mě tam znají. píšu tam dopisy.
• nebývalý počet českých sladkostí, který se v naší americké domácnosti nachází
• eM, zase zase zase
  
• sarkasmus a smysl pro černý humor jedné mojí kolegyně, tak osvěžující mezi vší tou politickou korektností
• knedlíčky gyoza (krevetové zvlášť), co jednou hořely na pánvi
• otevírání zakletých studánek, zprávy co přistanou mně trosečníkovi ve schránce, sms ve 4 ráno, věta v mailu co začíná kdybys teď byla tady
  
• to, že mám na konci každýho takovýho seznamu pocit, že se mám dobře, že věci drží pohromadě a svět funguje

A jak se máte vy?

Life is a cabaret

Původně jsem tohle měla psát včera, čáru přes rozpočet mi udělala návštěva u závodního doktora (jak se to vlastně řekne, když nepracuju v závodě?), kde se starostlivá sestřička vyptala na všechny důležitosti, třeba jak to máme daleko do Ruska a jakou dávku jsme dostali, když vybuchl Černobyl. Pak mi udělala další test na tuberkulózu a píchla vakcínu proti hepatitidě B. No a v tom je ten háček, na tu se totiž alkohol nedoporučuje. Proč alkohol? Začnu od začátku.

Úterý.
Jdeme na Cabaret. Rovnou z práce, božužel. Ani mi tak nevadí, že s sebou tahám počítač, jako že se nemůžu převlíknout a jsem ve svetru. Oberon je malé divadýlko, uprostřed pár stolů, na jedné straně taky pár a na druhé stojíme my. Na zábradlí před námi každou chvíli někdo vyleze a tančí a zalamuje se.
Kabaret začíná zvesela, pije se (ideální by bylo stihnout jedno víno už před začátkem), holky a kluci chodí mezi stoly a atmosféra je dobrá. Snad jen ty cigarety kdyby mohly být zapálené. Nebo aspoň kouřostroj. Za každým hercem jde oblak pudru a v tichu je slyšet jak jim chřestí korále.
Slečna Amanda Palmer by měla koule, i kdyby se nevycpávala a její Emcee, i když je nejmenší z celého souboru, je určitě nejvýraznější. A Sally Bowles (Aly Trasher) je přesně tak osudová, jak má být. Neil Gaiman v publiku je takový příjemný bonus.
Psala jsem si o přestávce do notýsku, na posledním řádku mám: měl by se člověk s postupujícím představením opíjet, aby z rozjařenosti propadal do hlubin nacismu a hrůzy. večer skončí hořce.
V jednu chvíli se směju nahlas, otáčím se a mrkám na eMa, otočím se zpátky a říkám si, že tohle přece musí být dobrý znamení.

Středa.
Rozhoduje se o mém definitivním přijetí/nepřijetí do práce. Jsem celý den jak na trní, špatně se mi soustředí na práci a asi ve 4 si říkám, kašlu na to, jdu do města, nebudu tady sedět a přemýšlet. Cestou se stavuju u eMa, jen ho pozdravit a najdu ho u skeneru v totálním zmatku a nazuřenýho. Nechce se mi ho tam nechat samotného, nejdřív mu pomáhám jen trochu a nakonec tam zůstanem až do večera, náladu si spravujem po cestě domů u Thajců oblíbeným jídlem - Excited Chicken. Domů se dostanem v půl jedenácté, cestou ještě stihneme promoknout až na kůži. V lednici není ani kůrka.

Čtvrtek.
Ráno už je mi všechno jedno, stavuju se u sekretářky a ta se tváří, jako že jo. Nemůžu moc jíst, tak jen piju a vibruju z toho všeho kofeinu a obíhám kanceláře a všechno se řeší a jde a všude o mě vědí, a na listech se odškrtávají položky jedna za druhou. Odpoledne se vracím do práce, mám z toho všeho radost, na oslavu se rozhodujeme s eMem a Danielem zopakovat včerejší experiment a tentokrát tam sedíme až do půlnoci. Zpíváme O Tannenbaum. Aspoň jsem zjistila, co se děje v práci v noci. Je tam spousta lidí! Uklízeči, lidi, co dělají noční experimenty (ti se potkávají u automatů s pitím), hlídači.. Tmavýma chodbama se pohybujou postavy, hučí klimatizace a je to celé docela strašidelné. Domů posledním metrem a v lednici stále ani kůrka.

No a pátek.
Únava je totální. Rozklad materiálu. Plánovanou večerní oslavu zhatí výše zmíněná injekce, tak se alespoň cestou z města stavuju na nákupu. Jako důstojnou knihu na oslavu všeho toho, co předcházelo mému zaměstnání, volím Fear and Loathing in Las Vegas, kupuju k tomu ještě velkou tequilu a těším se domů. Útlum.

Takže - po 31 týdnech papírování, úřadování, vztekání, čekání na poštu, nadějných výsledků i zklamání jsem zaměstnaná, všechno je oficiální a legální a krásné. Na pár týdnů, než zase začne kolotoč prodlužování všech stávajících povolení.
Děkuju všem za podporu a dejte si na mě panáka.

Bostonem jde B.Lee Kraleek

Značkuju si místa, kudy chodím, novým bílým svetrem. Chomáčky zůstaly v kavárně, v papírnictví, v botárně i v potravinách.
Neustále se divíme, oba, jak obyčejně nám teď je a jak je to skvělé.
The ordinary can be like medicine. (Sherman Alexie)

Jantarové kompromisy, jablečné dohody.

Tento článek je pahýl

Tato věta je pařez.
Před institutem rostou stromy obalené malými žlutými lístečky. A ty lístečky jim teď opadávají a lidi to nosí dovnitř na botách, a na chodbách je každou chvilku jeden, takže když jdu po chodbě v práci, připadám si jako když stopuju nějaké divoké zvíře.
Včera mě popadl záchvat stýskavosti a trudnomyslnosti, máte velké štěstí, že v takových chvílích většinou spíte, protože jinak bych vás bombardovala uslzenýma smskama. Už je zase líp.
Plachtařská sezóna pomalu končí, máme lístky na Cabaret s Amandou Palmer, rýsuje se první výplata, v obchodech není pro dýně kam šlápnout a vítr fučí jako vždycky - podzim vlastně vypadá nadějně, pracovně a užitečně.
Pište.

Střípky z New Yorku III.

Tma je už v 8 večer. V New Yorku jsme byli před měsícem. Ale nevadí, že se k němu ještě vrátím?
Takže muzea.
V MoMA (Muzeu moderního umění) je hromada lidí. Ale sem to tak nějak patří, budova je členitá, spousta otevřeného prostoru, průhledů do jiných pater a k tomu se jezdící schody plné lidí hezky hodí. Působí to jako jeden z mechanických betlémů, ráno v deset cvak a lidi na pásech se rozjedou, pokladny blikají, hlídač kývá hlavou, puberťák se nudí, turista fotí.
V galeriích se totiž může fotit. Bez blesku, ale může. Člověk tak potkává velké množství lidí, kteří si přišli do galerie pofotit – dvojice Ježiš-tohle-je-slavný-jméno-u-toho-se-musíme-vyfotit-nejdřív-já-tebe-a-pak-ty-mě-jo?, občas i ve vylepšeném modelu Stoupni-si-doprostřed-toho-vobrazu-ať-je-to-hezčí. Pak spousta lidí, kteří se nudí, přišli protože to chtěl někdo jiný, mají hlad a bolí je trochu záda.. nejradši by seděli na hotelu nebo u piva. Speciální kategorií, mně velmi sympatickou, jsou staré dámy, typicky zatěžkané zlatými prsteny a drahokamy, které se pohybují pomaloučku, po větších skupinkách a zaníceně diskutují.
Představu, že si jen tak postojíte u obrazu, pozdravíte do minulosti jeho autora a strávíte chvilku v mlčenlivém zamyšlení, tak tuhle přestavu můžete zahodit už u dveří. Na to je tu totiž moc lidí. Ve skutečnosti se snažíte zaostřit a alespoň maličko se dobrat toho okouzlení, zatímco do vás někdo strká, přes rameno cvaká foťákem, peskuje polohlasem děti nebo manžela nebo hlasitě vysvětluje, co vidíme na obrazu a co z toho vyplývá.Ale dobré to je, vlastně.

V Metropolitním muzeu je taky hodně lidí. Sedáme si v hale, zkoumáme plánek, je to bludiště bludišťovaté (kolem jednoho Dürera jsme nakonec prošli snad patnáctkrát). Nadechnout a vyrazit. Za hodinu zjišťujeme, že jsme při tom nadechování nechali asi na lavičce foťák. V hale, ještě před kontrolovaným vstupem, tam kde je asi tak 400 lidí. Vracíme se sklesle po vlastních stopách a už spřádáme plány, jak to zařídit, abychom si pořídili nový. Vyplňujeme ztrátový formulář, pán nás povzbuzuje, oni to většinou najdou, tady se nic neztrácí, ale já moc mu to nevěřím. Za 5 minut zvoní eMovi telefon, že je foťák u securiťáků a může si pro něj rovnou přijít. Nějaká dobrá duše ho našla a odevzdala. Večer připíjíme neznámému dobrodinci ciderem a radujeme se.

V Přírodovědeckém muzeu mají všechny druhy medvědů, za sklem naštěstí. Taky dikobraza, losa a další zvěř. Taky ryby. Dále olihně. Průřez mamutí sekvojí. Minerály a drahokamy. Lebky pralidí. Obrovitááánské saury. Být tam jako desetiletý, eM by zřejmě radostí omdlíval, ale i teď se mu to líbilo, řekla bych. Jen škoda, že si člověk nemůže číst všechny popisky, to by tam musel být týden. Takhle nás po šesti hodinách za-minutu-zavíráme hlídači doslova vystrkali na ulici, vědí co dělají, protože přesně v šest a pět minut se sklo před medvědama rozpustí a vážená zvířata se můžou konečně trochu protáhnout, vlci doskočí a dikobraz sleze z větve. Drbou se pak na hlavách a říkají si, tak další den za náma, máme srpen, za chvilku bude po sezóně.

Střípky z New Yorku II.

A je noc. Venku povykujou cikády a žáby. Zní to jako léto, ale vzduch, který nafukuje závěsy už nese stopové množství podzimu. Pracovala jsem 4 dny v kuse a teď se nemůžu zastavit, tak tu sedím a píšu. Jídlo, káva, limonáda, čajrumbum!

Před odjezdem jsem pátrala na internetu a vytvořila si seznam míst, kam zajít a co tam ochutnat. Ten jsem první den slavnostně přepsala do našeho deníku. Po pár pohledech do mapy mi došlo, jakou past jsem si na sebe připravila, jednotlivá místa byla od sebe daleko, na odlehlých místech, většinou daleko i od turistických cílů a vidina hladového pobíhání po městě za tím jediným správným sendvičem už nebyla tak lákavá. Nakonec to ale byly ty nejlepší chvíle. Procházeli jsme místa kam bychom se určitě jinak nepodívali, takové ty zadní uličky, kde sedí domorodci na schodech a povídají si; tam, kde ústí garáže a myčky aut a kde posedávají chlapíci před dveřmi Armády spásy; místa, kde jsou obchody s deskama a kytarama a kde lidi chápou nutnost kavárny. Plus většina doporučení se ukázala jako hodná té cesty, užili jsme si skvělou kávu (snažila jsem se pít co nejvíc drip coffee, abych si tu metodu trošku osahala a nachutnala, jen když byly ty nejhorší vedra, tak jsem si dávala spíš ledovou), pastrami sendviče, originál Momofučí pork buns i koláče, hamburgery, bagely.. eMovi dík ze neutuchající loajálnost v tomto směru, stál se mnou hodinu na sluníčku ve frontě, jen abychom vyzkoušeli ten správný burger (a pak zjistili, že je sice dobrý, nicméně dost malý a podruhé už tedy hodinu stát nebudeme) a všemožně mě v mém gastrokřižování podporoval.

Z deníku

Fotíme zbytky starých budov, které tvoří zvláštní předhůří moderním mrakodrapům. Pozoruju holuba,jak před námi seskočí ze schodiště a ťapká přes chodník na silnici. Vtom zpoza nás přijede taxík a rozmázne holuba na krvavou kaši, jedno otočení kol. Zvedne se mi žaludek. Chytám se eMa za ruku a chce se mi být někde jinde.

Umoření vedrem jdeme na oběd, do stejného deli jako včera. Pastrami sendvič je stejně skvělý a vodu už piju stejně ledovou jako domorodci. Láduju se těma dobroučkýma plátkama masa a okurkou a koutkem oka pozoruju kuchaře, jak okrajuje nahnilou hlávku zelí a myje ji v umyvadle. Přede dveřmi stojí cedule Eisenberg's Sandwich Shop - You get it or you don't. Ber nebo nech bejt - buď se ti to líbí a pak se vším všudy, nebo si běž jinam. Já to beru.

Cigareta

Chci si dát v Central Parku sváteční cigaretu. Těším se na ni už od Náchoda, v Bostonu se nesmí kouřit téměř nikde, New York je podle prvních dojmů lepší. Proč v parku? Protože v kavárnách se nekouří. Procházíme tedy parkem, málem bychom to ani nepoznali, přes všechny lidi totiž není trávu téměř ani vidět, navíc je nutné respektovat složitá pravidla přednosti v jízdě a chůzi, nechodit na určitá místa bez dítěte a naopak na jiná s dítětem, vyhýbat se prodejcům, kresličům a tanečníkům na kolečkových bruslích. Já se ještě navíc pořád rozhlížím, jestli nejde Woody Allen. No a tak jdeme a já se snažím zjistit, zda se v parku smí kouřit. Na cedulích sice žádný zákaz nevidím, ale taky nepotkávám nikoho s cigaretou. Na lavičkách taky nic. Po půlhodině pročesávání parku to vzdáváme a odpočíváme na lavičce, když tu náhle pán sedící vedle zaklapne knihu (četl dějiny Inků), opře se o kousek pohodlněji a zapálí si. Komplic! Hned ho napodobuju a spiklenecky na něho přitom mrkám, naopak pár, co sedí po mojí levici demostrativně lavičku opouští a jde si sednout do protisměruvětru. Tak. Ty neřesti.

Nedoléhání

Sami v cizím městě. Dva dny se člověk vydrží vézt na vlně okouzlení, spánkové deprivace a zahlcování hlavy zážitky. Třetí den, alespoň pro mě, většinou přichází vystřízlivění a neklid, pocit ostrova a osamělost. Řešívám to kavárnou, moje konzervativní já (je ho kus) většinou vytipuje jediné místo – stolek, židli, typ kávy a toho se drží a zbylé já se pak z toho kouta může odvíjet a vydávat zase na výpravy. Dneska už to poznám, když se to blíží, většinou jako bezdůvodná nespokojenost a podrážděnost, snažím se uklidit do bezpečí, ještě nikdy se mi nepodařilo úplně se tomu vyhnout. Je to obranná reakce, takový návrat k sobě samé, mozek dává najevo, že není obvyklé být takhle nadšený, že pod tou vší turistikou jsem to stejná já jako vždycky.

Kopírováním vznikají roztodivné formáty, ale nechám to tak. Příště třeba konečně už ty muzeva.