Štafeta

..od Cyklistky, která mě donutila si sednout a zapřemýšlet. A napsat sem. (Mimochodem, skvělý blog, pro holčičky, co se nebojí bláta.)


Podnikla jsi letos něco, co jsi doposud ještě nezkusila?

To bych řekla. Ne všechno dobrovolně. Šla jsem na hodiny jiu-jitsu a MMA a prala se s chlapama o 20 kilo těžšíma. V největším pracovním chaosu jsem si vzala 5 dní volna a jela s eMem do Kalifornie. Řídila jsem po 10 letech auto. Začala praktikovat medicínu ve velké nemocnici (říkejme jí třeba Fabrika). Se vším, co k tomu patří. Zažila zblízka teroristický útok. Bydlela v úplně nové pražské čtvrti.

Prošla jsi nějakou větší změnou?

Návrat do Čech byl, co se kulturního šoku týče, srovnatelný s odjezdem do Států. Nástup do Fabriky to ještě zdůraznil a prohloubil. Připadám si odcizená od lidí a prostředí, vrátila se jiná Ofélie než ta, co před 4 lety odjela a tamtu už nedokážu zreplikovat.

Stal se někdo z tvých přátel rodiči? 

Ano prosím :) Mají to krásně zdokumentovaný.

Které datum z letošního roku Ti utkvělo v paměti?

21. června - poslední den v Bostonské práci, odpočítávaný, očekávaný, bez úlevy, až na doraz.

Zemřel někdo z tvých blízkých?

Jen vzdálení blízcí, hudebníci, spisovatelé, inspirátoři..

Navštívila jsi nějaké zahraniční země?

USA.

Výhodná koupě? 

Používání americké kreditky mi vydělalo 400 dolarů. Tolik k rozdílu mezi am. a čs. věrnostními programy. Utratila jsem je za sportovní oblečení.

Postrádáš něco z letoška, co bys uvítala roce příštím?

Víc času na sebe, na rozvoj, na dořešování věcí..

Aktivita/činnost, které ses ve skutečnosti chtěla věnovat víc, než se ti letos podařilo?

Totéž, plus ty dobré a stabilizační věci všedního dne - knížky, kavárny, běhání, jóga, kytara, semtam kino, čas na vaření a jedení..

A naopak - existuje něco, cos mohla dělat v menším měřítku?

No jéje. Všechny ty svoje strachy, nepokoje, úzkosti a nejistoty, to bych si mohla celkem ušetřit.

Oblíbený program v TV?

Těch letos bylo! (může za to hlavně Netflix) House of Cards, Game of Thrones, všemožný TED Talks.. Filmů bylo letos míň, hlavně rezonujou ty starší, mnou nedávno objevené. Za všechny třeba Fish Tank.

Nejlepší kniha, kterou jsi letos četla?

Závažná otázka. Musím po pravdě odpovědět - Scott Jurek: Eat and run. Ve správnou chvíli zarezonovala mým světem a pomohla jako nic jiného. Přečetla jsem ji několikrát, pokaždé jinak a i teď občas, když mám chvilku, čtu si oblíbené pasáže. Doporučuju. I pro neběžce. A masožrouty.

Největší objev na hudebním poli?

Zahraniční - The New Pornographers (stará věc, nová pro mě, nejmilejší deska Together). Domácí - Kittchen (fascinuje mě, kam se posunul a jaký věci objevuje, líbí se mi rozklíčovávat zvuky a ruchy)

Největší úspěch v pracovní oblasti? 

Odejít z Bostonu nezraněná. Následný podařený pohovor do Fabriky. Schopnost vstávat každý den v 5:25.

Na co jsi nejvíc hrdá v osobním životě?

Prvních pár věcí je myslím neveřejných. No a pak třeba úspěšně provedené stěhování z kontinentu na kontinent. Nebo že mě tu chtějí poznávat zajímaví lidi, kteří si o mě teď 4 roky četli někde ve virtuálních prostorech.

Největší omyl? 

Myslet si, že se dá navázat tam, kde jsem před 4 lety skončila.

Cítila ses - obecně - radostnější nebo melancholičtější než v loňském roce? 

Rozhodně melancholičtější, ale teď už to má zase vzestupnou tendenci.

Za co jsi utratila nejvíc peněz?

Kafe, myslím :) (následujou knížky, sportovní hadříky, normální hadříky, kosmetika a moje Nemesis - mnou zanedbávané a ničené a pak znovu kupované lahve na vodu :)

Přála sis něco, co se ti dokonce i splnilo?

Spoustu věcí.Třeba tu novou práci. A nové prostředí. Jet na výlet s kamarády. Holčičí večírek. Neomezený přístup k českým sladkůstkám. To by se dalo vyjmenovávat donekonečna.

Přála sis něco, co se ti nesplnilo?

Přála. Přeju si dál.

Co jsi podnikla ve svůj narozeninový den?

Ještě nebyl, ale bude letos myslím zajímavý, v novém prostředí, pod jiným stromkem.

Existuje něco, co mohlo tvůj rok 2013 udělat ještě lepším, než je/byl?

Asi bych se bývala nezlobila, kdyby naše road trip trvala měsíc :)

Kdo/co ti letos zlepšovalo náladu? 

Lidi (nejvíc eM). Skuteční i z virtuálních okýnek. Kafe. Běhání. Box. Nákupy. Kytara. (zní to pořád stejně, ale jsou to moje pilíře).

Koho/co jsi letos postrádala?

Lecjaké blízké (vzdálené místem, časem, nebem). Svoje přesvědčení, že vydržím všechno.

Největší přání v tuto chvíli? 

Tajné.

Co hodláš změnit v příštím roce? 

Změním holobyt v byt. Chaotické životní podmínky na normální režim. Pojedu s eMem na válecí dovolenou. Budu veselá a vyrovnaná, s pevnými kotníky. A uběhnu maraton.

Tak vzhůru. Díky všem.

America runs on Dunkin

Když o víkendech volám domů, když se někdo v mailu zeptá, jak se mám - vždycky mi z toho vyjde nějaké shrnutí posledních pár dnů, málokdy si vzpomenu na jednu konkrétní věc, den nebo situaci, všechno se to nějak zaobalí do Mám se dobře/Mám se všelijak.

Tak když mám tuhle hezkou ilustrační fotku, můžu napsat o dnešním ránu.


Dunkin' Donuts je takový můj oblíbený vtip. Kafe je příšerný. Spálená řídká hrůza. K tomu umělohmotné "snídaňové" sendviče, sirup a umělé sladidlo. Svým způsobem je to ale dokonalý produkt a jsou chvíle, kdy má všechno, co potřebujete - kofein, rychlý cukr, tuk - v optimálním, blbuvzdorném a levném balení a v mojí představě výstižného, typicky amerického produktu se mu málo co vyrovná.

Dnes byl svátek, Martin Luther King's Day. Myslím že narozeniny měl onen pán vlastně včera, ale existuje tu pravidlo, že pokud svátek připadá na neděli, je volno v pondělí. Někdy asi před deseti dny se na improvizovaném setkání se šéfem vymyslelo, že bychom se všichni mohli sejít čistě za účelem brainstormingu, na který při pravidelném meetingu nemáme čas, protože musíme řešit organizační blbosti a tak. Volný den se na to krásně hodil, kdo potřebuje odpočinek, když můžeme přemýšlet, takže se mozková bouře naplánovala na dnešek.
Takže místo volného dne (on by stejně nebyl tak volný, ale o tom až jindy) jsem ráno típla budík v obvyklou dobu, nasnídala se a vyrazila do zimy. Teploměr ukazoval -8, vichřice za oknem slibovala teplotu "feels like" někde kolem -15, vytáhla jsem tedy kompletní mrazuvzdornou výbavu, která v současné době zahrnuje - obří péřovou bundu s kapucí, válenky z ovčí kůže, šálu natřikrát kolem krku, a velkou bílou čepici (viz foto), která zakryje hlavu, čelo, krk a kus tváří.
Vlak jel jako obvykle (jen v něm nikdo neseděl - a nic nežral, poznámka speciálně pro P~O), kyvadlový autobus do práce ovšem ne. A teď nastává ta chvíle pro Dunkin, speciální příležitost (jen pro zajímavost, naposledy jsem pila tento zázrak loni v červenci, kdy jsem po třech probdělých nocích čekala ve 3 ráno už třetí hodinu na Tornádo Lou na letišti..), protože představa dvacetiminutového pochodu v mrazu a větru si tak nějak žádala extrémní prostředky, které člověku pomůžou ošálit hlavu..
Předávali jsme si s eMem sendvič (složení - english muffin, vajíčko, sýr a párek) a kelímek s kafem a vesele tlápali směr přístav. V duchu jsem si trochu nadávala, že jsem byla ráno líná udělat si víc jídla na svačinu, protože začínalo být jasné, že když nejede autobus, nebude ani kantýna, což znamená celý den na jídle z automatu (plus mrkev, tu jsem si z nějakého důvodu sbalit nezapomněla).
Dorazila jsem do práce, nikde ani noha. Snažila jsem se připravit na tu bouři a rychle dočíst nějaké články a ládovala se mrkví, abych vydržela. Kolem dvanácté se začali trousit ostatní (hned je poznat, kdo je namrzlej a kdo má auto) a pak už byl ten meeting a všechno dobře dopadlo. Vymysleli jsme strašnou spoustu věcí. Měla jsem hlad jak vlčák.

Takhle přesně se tu mám.

Klíčová slova pro tento lid

Turbulentní. Je to tu teď. Na tomto místě si představte všechny ty omluvy a výmluvy a taky jak jsem zahrabaná někde pod dekou místo toho, abych psala blog(y).
Málo tady vypravím o Americe, Bostonu, o tom, jak tu věci fungujou. Tak dneska seznam.

• Řidiči kyvadlové dopravy (co jede od metra do práce) se neplatí, ale děkuje. Řidič každému jednotlivému člověku na poděkování odpoví, pokud to ovšem není Kev, Kev odpovídá jen někdy a jen ženským (to si pak člověk řekne, aha, Kev má dobrou náladu..)
• Při rozhovoru s Američanem dojde na Where are you from? nejpozději při třetí větě. Jedna paní uslyšela můj přízvuk z jediné slabiky (byla to - "No.").
• Čumíte-li dlouho na někoho, z jakéhokoli důvodu, je dobré ho pak pozdravit.
  
• I v té nejvíc asociální náladě je potřeba být připraven a promptně a mile reagovat na všechna How are you doing? Are you finding everything ok? Mlčení zoufale nefunguje. Za všech okolností se říká I'm fine (je potřeba si opakovat každý den, že to není otázka, ale pozdrav, ještě po dvou letech mě to občas zaskočí a odpovím podle pravdy). Věta na zahánění prodavačů zní: I'm all set, thank you.
  
• Je-li v kině dost místa, sedáte si vždycky ob jedno sedadlo od ostatních lidí. Když se pak sál zaplňuje, je potřeba to všechno složitě přeskládat a zdrcnout se. Během reklam, trailerů a prvních dvaceti minut filmu celé kino chřoupá. Pak popcorn dojde a už se ozývá jen srrrrrkání coly. My taky srrrrkáme. Patří to k zážitku.
  
• Za žádných okolností se nesahá na cizí jídlo, nesdílí se jídlo ani pití (nezapomenu, jak jsme s eMem šokovali jednoho kolegu, který netušil, že jsme manželé a nevěřícně pozoroval, jak jsem si kousla z eMovy sušenky), největším hříchem je tzv. double-dip - tedy namočit si chips do omáčky, ukousnout a znovu namočit do stejné mísy.
• Balíčky nám přebírá kancelář. Dá je do společné místnosti, kde na nás čekají, až si je vyzvedneme. Nikdo jiný si je nevezme, i když se nic nekontroluje ani nepodepisuje. Když si potřebujete odskočit v kavárně, necháte si prostě všechny věci na místě, včetně telefonu a počítače, po návratu tam budou.
  
• Všechny hospody jsou tu nekuřácké, úplně to mění dojem z "rána poté".
  
• V našem domě bydlí spousta psů. Když jedu ve výtahu se psem (a jeho člověkem), očekává se, že se na něco zeptám. Pokud se nezeptám, člověk mi stejně většinou něco řekne. Načež se očekává áchání :) Je výborný sledovat, jak to někteří lidi báječně umí, nehledě na národnost.
  
• Pere se ve společné prádelně, když si nehlídáte čas a zapomenete prádlo v pračce, někdo další vám ho vytáhne a nechá na stole. Nejdelší prací cyklus trvá 37 minut. Když si něčím pokapete tričko, můžete ho rovnou vyhodit (známá historka Petra a Ludmily - stěžovali si kdesi na praní a kolegové - to máte špatný prášek, to si musíte koupit Tide, to je jasný, že to nefunguje. P&L - a vypere to i fleky? kolegové - no tak fleky samozřejmě ne.).
  
• Není problém v restauraci sdílet nebo dělit si jídlo, s eMem, protože nemáme kapacitu na místní porce, si běžně dělíme předkrmy i hlavní jídla a nikdy to nikdo nekomentuje. Totéž placení - není problém účet rozdělit na tři karty po různých částkách a ještě navíc hotovost.
  
• Protože se předpokládá, že jste tam autem, nákup v supermarketu vám zabalí do 30 tašek, většinou dvojitě. Lze ovšem hulákat předem a zabránit tomu.
  
• Dáte-li si ke snídani vajíčko, slaninu, palačinku a sirup, vyjde vás na $2,50. Vločky, jogurt, pár kousků ovoce a mlíko přijdou tak na $5. Na zdravou stravu je potřeba si vydělat.
• Kliky jsou kulaté a otáčecí, takže s mokrýma nebo namazanýma rukama se nikam-odnikud nedostanete.
• Téměř ve všech potravinách je kukuřičný sirup nebo sója. Je to trochu děsivý. Cola s opravdickým cukrem se dováží z Mexika a říká se jí traditional nebo old-fashioned.

Mohla bych tak pokračovat donekonečna. Tak zase zítra.

Těším se!

Tak mě to přemohlo.
Od rána všechno špatně, zapomněla deštník, takže nestihla vlak, pokazila sken té nejhodnější pacientce, pak se za to omlouvala až do blba, práce celá veskrze neúčinná, pak se jela ještě s eMem vyfotit na nové (poslední?) vízum, zmokla po cestě, výsledná fotka je blbá a drahá. Plk.
Ovšem. Tapiokový pudink, škrobová nálož do žaludku a drahama rovnou do center potěšení, nové cédéčko Květů, podivuhodně intenzivní záblesky paměti z minula, z domova. Pholívka. V kalném mlžném phočasí. Pošta ve schránce, co není úřad.
Ještě néé, chce se mi hulákat, vždyť jsme si to léto ještě neužili. Akorát že se mě nikdo neptá a ve vzduchu už je To další. A já vím, že to bude dobrý.


Za měsíc touhle dobou budu zase křižovat Prahu v červených teniskách. Až mě potkáte, řekněte ahoj Ofélie!

Samostatná existence

Jdu sem honem něco napsat. I za cenu toho, že se mi pak nebude chtít psát na Mola. Budu ospalá a budu vymýšlet výmluvy, proč to nechat na zítra. Nový blog je potěšení, jen trochu práce navíc.

Zpravodajství: dějou se věci. Letenky se kupujou, konference objednávají, věda se bádá, bohové hromu hromují a já se vztekám v práci (dnes teda ale už vážně). Cvičím se v samostatnosti a jsem si u toho dost protivná. Počítadlo ukázalo, že jsem v posledních pár dnech strávila víc než tři hodiny poslechem písničky Triste Bahia (má deset minut, hezky se to počítá). Do domácnosti přibyli dva noví robotičtí členové, jeden funí páru, druhý jezdí po podlaze a vysává a my ho pozorujem, jak naráží do nábytku. Přivolávám jaro nakupováním tenkého oblečení, voňavýma margaritama od mexičanů, tvrdošíjným chozením bez čepice. Jaro stejně tvrdošíjně sedí za horama, Bostonem fouká mrazivý vítr, místo lidí pořád jen anonymní chumáče péří, a dneska prý byla teplota "feels like" -22 (Celsia, naštěstí).

A jinak? Jinak jsem týden hrála po večerech a nocích úvodní hru k novému Sleep no more (já vím, zase zase zase). Nespala, lovila na internetu informace o ruských pilotkách a váze Chrysler building, přečetla Macbetha dvakrát kolem dokola. Strašně si to užila. Hypnotizující zelený písmenka, člověk se mohl rozčilovat a zavírat počítač a stokrát říct, Kašlu na to, už jdu spát, a za dalších deset minut zase seděl a gůglil a ptal se a sdílel. Nejlepší chvíle - noční telefonát, už jsem spala, bylo po půlnoci, když se ozvalo zvonění, sedla jsem si na kraj postele a zvedla to, ještě napůl spící, v telefonu zapraskalo a začala hrát písnička. Poslouchala jsem a čekala, jestli se něco ozve, jestli tam taky někdo je.. Ale ozval se jen konec hovoru a nechal mě uprostřed toho pocitu, uprostřed noci, na kraji té postele, dokonale probranou.

Z deníku:
Město zamrzlo, křoupeme na krystalkách soli (kolem nás se z hromad sněhu znovu tvarují odstavená auta) a nakláníme se proti větru, osamělé šikmé věže v odpolední tmě

neviditelný.

Problémy hlašte do Houstonu. Země volá Ofélii. Máme problém.

A jsme už trošku osamělí.

dnešní moudro z fortune cookie zní: Your dearest wish will come true.

Jen to ne.


Taky to s váma takhle mává? (spím pořád dobře, děkuju za optání, jen jsem strašně rozbouřená)

Meziplanetární

To jsou takový dny. Jako dnes. V práci složitý meeting, byla jsem připravená, ale stejně se to zvrhlo, bojovala jsem ze všech sil, odcházela s celkem dobrým pocitem. Který mi během asi dvou hodin poté úplně zhořknul, z celého setkání jsem si pamatovala jen to nejhorší a připadala si jako meziplanetární megadebil (že se v přítomnosti některých lidí neumím trefit kabelem do díry v počítači, a když už se trefím, tak se počítač restartuje, o tom snad ani nemluvím). Abych takovou náladu nešířila na ostatní, rozhodla jsem se to v práci zabalit dřív a po dloouhé době vyrazila sama do města, na indickou večeři a pak do knihovny. No a teď tu sedím, píšu si poznámky ke knihomolímu blogu, vymýšlím, co si půjčím, v břiše mě hřeje ta večeře a už je to o dost lepší.
Venku je teplo, na jeden den zima trochu povolila, je to jako když rupnou sponky na korzetu a člověk se může nadechnout. Jaro už je docela pravděpodobný.

I přes občasné divnostavy, jako je ten dnes odpoledne, jsou tyhle dny tak nějak dobrý. Jsem klidná a soustředěná, dobře se mi čte a spí a tak mi to chvíli stačí.

Ještě jednou

Pamatujete se na Sleep no more? Na můj pokus o popis? Já se pamatuju, jako kdyby to bylo včera a ne před rokem. Zdály se mi o tom sny, myslela jsem na představení několik týdnů, stála dvě hodiny na mrazu pro nepatrnou šanci, že ho uvidím znovu.. Včera jsem objevila Sleep no more NYC. Lístky ještě jsou.



Může se vůbec takový zážitek opakovat? A jak poznám, že se mi to jen nezdá?

(nehorázně se těším)

Superhero

Kdybych byla komiksová hrdinka, moje nadpřirozená schopnost by v těchhle dnech byla - promění všechno jedním dotykem v mokrý papírový kapesník. Aneb nachlazení. Ale zato si můžu zazpívat spoustu písniček, na který mi jinak na dolní straně mého hlasového rozsahu chybí tak 3-4 tóny. Takovej hlas bych chtěla mít pořád.

Dobře zabalený dárek

Už nikdy nepojedem do Čech v lednu, říkáme si s eMem, když drkotáme na tramvajové zastávce uprostřed noci na cestě z jedné z mnoha kaváren. Už nikdy nebudem jak šneci tahat na zádech oblečení, moje knížky, dárky pro všechny.. Ani nebudem přes republiku převážet litry vína a štangle salámu. Předsevzetí na příště. Ale zas, ta svoboda, kterou máme. Snažím se ještě malým drápkem zůstat zaseklá v minulém životě.
Návštěva v Čechách ještě není moc k popisování. Jen snad jedna chvilka, jela jsem tramvají do Strašnic, v neděli, brzy ráno, pár hodin před odjezdem, bylo mrazivo a šedo a lidi byli taky úplně bezbarevný, pouštěla jsem si do uší novou desku od Dvou a strašně se mi tam líbilo, připadalo mi, že možnosti jsou zase nekonečný, že mám spoustu dobrých tajemství a že mi tuhle spřízněnost s Čechama jen tak něco z hlavy nevytluče.
A teď jsem zase v Bostonu. Odjížděla jsem těsně po bouři a přijela těsně před jednou další, po dovolené vyšťavená a beználadová a unavená a trochu ponorková. Přistihla jsem se v pondělí, jak říkám kolegyni v práci (kterou to, po americku, samozřejmě, zdvořile nezajímá), že bych potřebovala vymyslet nějakej velkej projekt, aby mě dovedl do jara. Tak počkám, co vymyslím.

Sněhová bouře je nejlepší počasí! Mluvila bych asi jinak, kdybych se snažila vézt ženu do porodnice, ale takhle z pelechu, když má člověk knížky, čaj a výhled z okna, to je nádhera. Nejezdí auta, a když, tak je není skoro slyšet, z nebe se sype a sype a fouká vítr a nikam se nemusí. A protože je tahle zima výživná a ještě nekončí, půjdu si o víkendu asi koupit válenky a bundu, co v ní člověk vypadá jako chodící spacák. Image je nanic, následuj instinkt a zachumlej se.

Horoskop

Přemýšlela a přemýšlela, spoustu lidí naočkovala, nakonec vymyslela a těší se, co se bude dít.

Rok knihomola

Není to seznam doporučené četby, ačkoli bych většinu doporučit mohla, je to spíš seznam knih, které mi v jednom roce projdou rukama a nějak mě osloví. Třeba to bude dobrá výpověď o tom, co se v roce 2011 stane. Na Ofélii za louží jsem nezanevřela, ani ji neuspávám, však víte.

Napíšu brzy.

Dlouhá noc

Včera napadl sníh a všichni se splašili (všichni totiž tenhle týden někam letí, někam domů, někam na svátky - mimochodem politicky korektní Amerika už v reklamě neříká Vánoce, jen svátky). Na chodníky přes noc někdo nasypal kila narůžovělých solných krystalů. Jdu a křoupe to a mám pocit, že mi ta sůl rozežírá podrážky a nohy a že se za chvilku rozpustím do chodníku. Věda praví, že dnes je nejdelší noc v roce, ale ani dny nejsou krátký, už se mi vůbec nechce pracovat, smutný zprávy choděj z různých stran, páteční-sobotní Kocovina roku tomu taky nepřidala, prodírám se tím vším jako sněhovou závějí a už bych ten slunovrat opravdu potřebovala.

Na východní pobřeží žádný zajíc neběží

Dívám se do rozepsaných zápisů a žádný z nápadů se mi nějak nechce dotahovat do konce. Co taky, v pondělí večer. Dnes začalo mrznout a poprvé, co bydlíme v tomhle bytě, je mi tu trochu zima. Sedím u stolu a otvírám obálky s došlou poštou a tak se pomaloučku polehoučku rozeštvávám, neboť jsem během pár dní dostala pozvánku do poroty k soudnímu řízení (jako neobčan musím odmítnout), výhružný dopis že neplatím pojištění (platím, ale instituce si to mezi sebou neumí předat), výhružný dopis že jsem nevyplnila formulář W-9 a o něco méně výhružný dopis, že jsem naopak předčasně vyplnila W-4. Vše je nutno potvrdit, vyvrátit, písemně do 5 dnů, úřednický newspeak v nejryzejší podobě. Nalívám si skleničku ďábelského červeného, co zbylo z neděle. Pondělí.
Je jedno z těch období, kdy se snažím prostě jen fungovat, být. Pracovat v práci, pak jet domů, cestou nakoupit, uvařit večeři nebo taky ne, a pak zbyde jedna dvě hodiny, ve kterých už se mi nic a nikam nechce, někdy pracuju i večer jen proto, že vím, jaký má být následující krok, zatímco u tvůrčích činností by jeho vymýšlení bylo příliš namáhavé.
Práce je inspirující. Těžká. Náročná na soustředění (to mi jde), na čas (to mi jde jak kdy), na definování vztahů s kolegy (už lepší), na vyrovnávání se s typem pacientů (špatný špatný). Otázky. Dlouhý dojíždění z práce jako předěl, tak jako kdysi na cestách na Jižák a později Barrandov, přesunout myšlenky, přepnout do češtiny, zpracovat den a domů přijet spokojeně hladová.
Už jsem dlouho nenapsala žádný seznam. Takže, dne 6. prosince 2010 v 22:29 mě baví, inspiruje, těší, konejší, probouzí, rozpouští a zamilovává:

• hraní na Simona (to je ten nový kytara), průzračný potěšení, ožraný prsty, první struna praskla hned asi po týdnu
  
• rozrůstající se sbírka cédéček (poslední týden točím a přetáčím převážně Patti Smith, Jeffa Buckleyho, Sonic Youth a Reginu Spektor)
• káva a citronovo-makový koláč u Simona (to je kavárna), nedělní záležitost, sváteční, už mě tam znají. píšu tam dopisy.
• nebývalý počet českých sladkostí, který se v naší americké domácnosti nachází
• eM, zase zase zase
  
• sarkasmus a smysl pro černý humor jedné mojí kolegyně, tak osvěžující mezi vší tou politickou korektností
• knedlíčky gyoza (krevetové zvlášť), co jednou hořely na pánvi
• otevírání zakletých studánek, zprávy co přistanou mně trosečníkovi ve schránce, sms ve 4 ráno, věta v mailu co začíná kdybys teď byla tady
  
• to, že mám na konci každýho takovýho seznamu pocit, že se mám dobře, že věci drží pohromadě a svět funguje

A jak se máte vy?

Life is a cabaret

Původně jsem tohle měla psát včera, čáru přes rozpočet mi udělala návštěva u závodního doktora (jak se to vlastně řekne, když nepracuju v závodě?), kde se starostlivá sestřička vyptala na všechny důležitosti, třeba jak to máme daleko do Ruska a jakou dávku jsme dostali, když vybuchl Černobyl. Pak mi udělala další test na tuberkulózu a píchla vakcínu proti hepatitidě B. No a v tom je ten háček, na tu se totiž alkohol nedoporučuje. Proč alkohol? Začnu od začátku.

Úterý.
Jdeme na Cabaret. Rovnou z práce, božužel. Ani mi tak nevadí, že s sebou tahám počítač, jako že se nemůžu převlíknout a jsem ve svetru. Oberon je malé divadýlko, uprostřed pár stolů, na jedné straně taky pár a na druhé stojíme my. Na zábradlí před námi každou chvíli někdo vyleze a tančí a zalamuje se.
Kabaret začíná zvesela, pije se (ideální by bylo stihnout jedno víno už před začátkem), holky a kluci chodí mezi stoly a atmosféra je dobrá. Snad jen ty cigarety kdyby mohly být zapálené. Nebo aspoň kouřostroj. Za každým hercem jde oblak pudru a v tichu je slyšet jak jim chřestí korále.
Slečna Amanda Palmer by měla koule, i kdyby se nevycpávala a její Emcee, i když je nejmenší z celého souboru, je určitě nejvýraznější. A Sally Bowles (Aly Trasher) je přesně tak osudová, jak má být. Neil Gaiman v publiku je takový příjemný bonus.
Psala jsem si o přestávce do notýsku, na posledním řádku mám: měl by se člověk s postupujícím představením opíjet, aby z rozjařenosti propadal do hlubin nacismu a hrůzy. večer skončí hořce.
V jednu chvíli se směju nahlas, otáčím se a mrkám na eMa, otočím se zpátky a říkám si, že tohle přece musí být dobrý znamení.

Středa.
Rozhoduje se o mém definitivním přijetí/nepřijetí do práce. Jsem celý den jak na trní, špatně se mi soustředí na práci a asi ve 4 si říkám, kašlu na to, jdu do města, nebudu tady sedět a přemýšlet. Cestou se stavuju u eMa, jen ho pozdravit a najdu ho u skeneru v totálním zmatku a nazuřenýho. Nechce se mi ho tam nechat samotného, nejdřív mu pomáhám jen trochu a nakonec tam zůstanem až do večera, náladu si spravujem po cestě domů u Thajců oblíbeným jídlem - Excited Chicken. Domů se dostanem v půl jedenácté, cestou ještě stihneme promoknout až na kůži. V lednici není ani kůrka.

Čtvrtek.
Ráno už je mi všechno jedno, stavuju se u sekretářky a ta se tváří, jako že jo. Nemůžu moc jíst, tak jen piju a vibruju z toho všeho kofeinu a obíhám kanceláře a všechno se řeší a jde a všude o mě vědí, a na listech se odškrtávají položky jedna za druhou. Odpoledne se vracím do práce, mám z toho všeho radost, na oslavu se rozhodujeme s eMem a Danielem zopakovat včerejší experiment a tentokrát tam sedíme až do půlnoci. Zpíváme O Tannenbaum. Aspoň jsem zjistila, co se děje v práci v noci. Je tam spousta lidí! Uklízeči, lidi, co dělají noční experimenty (ti se potkávají u automatů s pitím), hlídači.. Tmavýma chodbama se pohybujou postavy, hučí klimatizace a je to celé docela strašidelné. Domů posledním metrem a v lednici stále ani kůrka.

No a pátek.
Únava je totální. Rozklad materiálu. Plánovanou večerní oslavu zhatí výše zmíněná injekce, tak se alespoň cestou z města stavuju na nákupu. Jako důstojnou knihu na oslavu všeho toho, co předcházelo mému zaměstnání, volím Fear and Loathing in Las Vegas, kupuju k tomu ještě velkou tequilu a těším se domů. Útlum.

Takže - po 31 týdnech papírování, úřadování, vztekání, čekání na poštu, nadějných výsledků i zklamání jsem zaměstnaná, všechno je oficiální a legální a krásné. Na pár týdnů, než zase začne kolotoč prodlužování všech stávajících povolení.
Děkuju všem za podporu a dejte si na mě panáka.

Bostonem jde B.Lee Kraleek

Značkuju si místa, kudy chodím, novým bílým svetrem. Chomáčky zůstaly v kavárně, v papírnictví, v botárně i v potravinách.
Neustále se divíme, oba, jak obyčejně nám teď je a jak je to skvělé.
The ordinary can be like medicine. (Sherman Alexie)

Jantarové kompromisy, jablečné dohody.

Tento článek je pahýl

Tato věta je pařez.
Před institutem rostou stromy obalené malými žlutými lístečky. A ty lístečky jim teď opadávají a lidi to nosí dovnitř na botách, a na chodbách je každou chvilku jeden, takže když jdu po chodbě v práci, připadám si jako když stopuju nějaké divoké zvíře.
Včera mě popadl záchvat stýskavosti a trudnomyslnosti, máte velké štěstí, že v takových chvílích většinou spíte, protože jinak bych vás bombardovala uslzenýma smskama. Už je zase líp.
Plachtařská sezóna pomalu končí, máme lístky na Cabaret s Amandou Palmer, rýsuje se první výplata, v obchodech není pro dýně kam šlápnout a vítr fučí jako vždycky - podzim vlastně vypadá nadějně, pracovně a užitečně.
Pište.

Střípky z New Yorku III.

Tma je už v 8 večer. V New Yorku jsme byli před měsícem. Ale nevadí, že se k němu ještě vrátím?
Takže muzea.
V MoMA (Muzeu moderního umění) je hromada lidí. Ale sem to tak nějak patří, budova je členitá, spousta otevřeného prostoru, průhledů do jiných pater a k tomu se jezdící schody plné lidí hezky hodí. Působí to jako jeden z mechanických betlémů, ráno v deset cvak a lidi na pásech se rozjedou, pokladny blikají, hlídač kývá hlavou, puberťák se nudí, turista fotí.
V galeriích se totiž může fotit. Bez blesku, ale může. Člověk tak potkává velké množství lidí, kteří si přišli do galerie pofotit – dvojice Ježiš-tohle-je-slavný-jméno-u-toho-se-musíme-vyfotit-nejdřív-já-tebe-a-pak-ty-mě-jo?, občas i ve vylepšeném modelu Stoupni-si-doprostřed-toho-vobrazu-ať-je-to-hezčí. Pak spousta lidí, kteří se nudí, přišli protože to chtěl někdo jiný, mají hlad a bolí je trochu záda.. nejradši by seděli na hotelu nebo u piva. Speciální kategorií, mně velmi sympatickou, jsou staré dámy, typicky zatěžkané zlatými prsteny a drahokamy, které se pohybují pomaloučku, po větších skupinkách a zaníceně diskutují.
Představu, že si jen tak postojíte u obrazu, pozdravíte do minulosti jeho autora a strávíte chvilku v mlčenlivém zamyšlení, tak tuhle přestavu můžete zahodit už u dveří. Na to je tu totiž moc lidí. Ve skutečnosti se snažíte zaostřit a alespoň maličko se dobrat toho okouzlení, zatímco do vás někdo strká, přes rameno cvaká foťákem, peskuje polohlasem děti nebo manžela nebo hlasitě vysvětluje, co vidíme na obrazu a co z toho vyplývá.Ale dobré to je, vlastně.

V Metropolitním muzeu je taky hodně lidí. Sedáme si v hale, zkoumáme plánek, je to bludiště bludišťovaté (kolem jednoho Dürera jsme nakonec prošli snad patnáctkrát). Nadechnout a vyrazit. Za hodinu zjišťujeme, že jsme při tom nadechování nechali asi na lavičce foťák. V hale, ještě před kontrolovaným vstupem, tam kde je asi tak 400 lidí. Vracíme se sklesle po vlastních stopách a už spřádáme plány, jak to zařídit, abychom si pořídili nový. Vyplňujeme ztrátový formulář, pán nás povzbuzuje, oni to většinou najdou, tady se nic neztrácí, ale já moc mu to nevěřím. Za 5 minut zvoní eMovi telefon, že je foťák u securiťáků a může si pro něj rovnou přijít. Nějaká dobrá duše ho našla a odevzdala. Večer připíjíme neznámému dobrodinci ciderem a radujeme se.

V Přírodovědeckém muzeu mají všechny druhy medvědů, za sklem naštěstí. Taky dikobraza, losa a další zvěř. Taky ryby. Dále olihně. Průřez mamutí sekvojí. Minerály a drahokamy. Lebky pralidí. Obrovitááánské saury. Být tam jako desetiletý, eM by zřejmě radostí omdlíval, ale i teď se mu to líbilo, řekla bych. Jen škoda, že si člověk nemůže číst všechny popisky, to by tam musel být týden. Takhle nás po šesti hodinách za-minutu-zavíráme hlídači doslova vystrkali na ulici, vědí co dělají, protože přesně v šest a pět minut se sklo před medvědama rozpustí a vážená zvířata se můžou konečně trochu protáhnout, vlci doskočí a dikobraz sleze z větve. Drbou se pak na hlavách a říkají si, tak další den za náma, máme srpen, za chvilku bude po sezóně.

Střípky z New Yorku II.

A je noc. Venku povykujou cikády a žáby. Zní to jako léto, ale vzduch, který nafukuje závěsy už nese stopové množství podzimu. Pracovala jsem 4 dny v kuse a teď se nemůžu zastavit, tak tu sedím a píšu. Jídlo, káva, limonáda, čajrumbum!

Před odjezdem jsem pátrala na internetu a vytvořila si seznam míst, kam zajít a co tam ochutnat. Ten jsem první den slavnostně přepsala do našeho deníku. Po pár pohledech do mapy mi došlo, jakou past jsem si na sebe připravila, jednotlivá místa byla od sebe daleko, na odlehlých místech, většinou daleko i od turistických cílů a vidina hladového pobíhání po městě za tím jediným správným sendvičem už nebyla tak lákavá. Nakonec to ale byly ty nejlepší chvíle. Procházeli jsme místa kam bychom se určitě jinak nepodívali, takové ty zadní uličky, kde sedí domorodci na schodech a povídají si; tam, kde ústí garáže a myčky aut a kde posedávají chlapíci před dveřmi Armády spásy; místa, kde jsou obchody s deskama a kytarama a kde lidi chápou nutnost kavárny. Plus většina doporučení se ukázala jako hodná té cesty, užili jsme si skvělou kávu (snažila jsem se pít co nejvíc drip coffee, abych si tu metodu trošku osahala a nachutnala, jen když byly ty nejhorší vedra, tak jsem si dávala spíš ledovou), pastrami sendviče, originál Momofučí pork buns i koláče, hamburgery, bagely.. eMovi dík ze neutuchající loajálnost v tomto směru, stál se mnou hodinu na sluníčku ve frontě, jen abychom vyzkoušeli ten správný burger (a pak zjistili, že je sice dobrý, nicméně dost malý a podruhé už tedy hodinu stát nebudeme) a všemožně mě v mém gastrokřižování podporoval.

Z deníku

Fotíme zbytky starých budov, které tvoří zvláštní předhůří moderním mrakodrapům. Pozoruju holuba,jak před námi seskočí ze schodiště a ťapká přes chodník na silnici. Vtom zpoza nás přijede taxík a rozmázne holuba na krvavou kaši, jedno otočení kol. Zvedne se mi žaludek. Chytám se eMa za ruku a chce se mi být někde jinde.

Umoření vedrem jdeme na oběd, do stejného deli jako včera. Pastrami sendvič je stejně skvělý a vodu už piju stejně ledovou jako domorodci. Láduju se těma dobroučkýma plátkama masa a okurkou a koutkem oka pozoruju kuchaře, jak okrajuje nahnilou hlávku zelí a myje ji v umyvadle. Přede dveřmi stojí cedule Eisenberg's Sandwich Shop - You get it or you don't. Ber nebo nech bejt - buď se ti to líbí a pak se vším všudy, nebo si běž jinam. Já to beru.

Cigareta

Chci si dát v Central Parku sváteční cigaretu. Těším se na ni už od Náchoda, v Bostonu se nesmí kouřit téměř nikde, New York je podle prvních dojmů lepší. Proč v parku? Protože v kavárnách se nekouří. Procházíme tedy parkem, málem bychom to ani nepoznali, přes všechny lidi totiž není trávu téměř ani vidět, navíc je nutné respektovat složitá pravidla přednosti v jízdě a chůzi, nechodit na určitá místa bez dítěte a naopak na jiná s dítětem, vyhýbat se prodejcům, kresličům a tanečníkům na kolečkových bruslích. Já se ještě navíc pořád rozhlížím, jestli nejde Woody Allen. No a tak jdeme a já se snažím zjistit, zda se v parku smí kouřit. Na cedulích sice žádný zákaz nevidím, ale taky nepotkávám nikoho s cigaretou. Na lavičkách taky nic. Po půlhodině pročesávání parku to vzdáváme a odpočíváme na lavičce, když tu náhle pán sedící vedle zaklapne knihu (četl dějiny Inků), opře se o kousek pohodlněji a zapálí si. Komplic! Hned ho napodobuju a spiklenecky na něho přitom mrkám, naopak pár, co sedí po mojí levici demostrativně lavičku opouští a jde si sednout do protisměruvětru. Tak. Ty neřesti.

Nedoléhání

Sami v cizím městě. Dva dny se člověk vydrží vézt na vlně okouzlení, spánkové deprivace a zahlcování hlavy zážitky. Třetí den, alespoň pro mě, většinou přichází vystřízlivění a neklid, pocit ostrova a osamělost. Řešívám to kavárnou, moje konzervativní já (je ho kus) většinou vytipuje jediné místo – stolek, židli, typ kávy a toho se drží a zbylé já se pak z toho kouta může odvíjet a vydávat zase na výpravy. Dneska už to poznám, když se to blíží, většinou jako bezdůvodná nespokojenost a podrážděnost, snažím se uklidit do bezpečí, ještě nikdy se mi nepodařilo úplně se tomu vyhnout. Je to obranná reakce, takový návrat k sobě samé, mozek dává najevo, že není obvyklé být takhle nadšený, že pod tou vší turistikou jsem to stejná já jako vždycky.

Kopírováním vznikají roztodivné formáty, ale nechám to tak. Příště třeba konečně už ty muzeva.

Střípky z New Yorku I.

V New Yorku jsme byli týden, vrátili se minulou neděli. Od té doby jsem až po uši zahrabaná v práci, ale ještě než to vypuklo, stihla jsem zachytit pár momentů. Na delší souvislý článek určitě nedojde, ne ani kvůli času, ale spíš kvůli charakteru zážitků, které byly podobně dojmové, útržkovité. Tady je první várka a nějaké fotky. Snad časem protřídím zbytek fotek. Takže, tradá, Nový York:

Velikost
Už z autobusu vypadalo panorama Manhattanu hrozivě. Ty domy jsou skutečně obrovské, trčely proti šedému nebi jako tlusté dráty, a rozhodně nijak nelákaly. Uvnitř (a je to opravdu třídimenzionální uvnitř, zdi domů vytvoří stěny a zakryjí horizont, nebe zbyde kousek u stropu, když hodně zakloníš hlavu) je to jiné. Člověk se zmenší na pětinu původní výšky, zalehnutý tím vším hlukem, přišláplý podrážkou lidí zvířat věcí a prodírá se hustým vzduchem pomaleji než obvykle. Všechna ta klišé o městech, která nikdy nespí, se mu pak vrací pozdě v noci, ve vymytých stěnách lebky se odráží ozvěnou a vysmívají přecitlivělému spáči.

Turista
Turista se pozná tak že se dívá kolem sebe. Rozhlíží a pozoruje, udivený stejnými věcmi, které v rodném městě lhostejně přechází. Navíc se u toho snaží odpočívat, se stejnou vervou jako ve všední den pracovat, což ho znervózňuje a je zklamaný z nesouladu mezi očekáváním a skutečnými zážitky. Turista co je mé krve, ten se někdy toulá jen tak bez cíle, nebo alespoň neobvyklou trasou, tak aby se dostal trochu blíž. Já to tak dělám často. Mívám přitom vždycky pocit velké nepatřičnosti, nejradši bych splynula s pozadím, jen aby moje rozhlížení nebylo tak nápadné. A to nemluvím o focení, pak se většinou rozčiluju, že nemám žádné fotky, zatímco v přítomnosti se fotit stydím.
Ale co se konkrétně New Yorku týká, naše nadšení z toho, jak vypadá město a lidi v něm, není nijak výjimečné, umí to popsat a vyfotit spousta lidí, kdyby to někoho zajímalo, tak třeba paní Helen Levitt se mi moc líbí.

Ulice v pár bodech:
• Největší zábavou newyorských řidičů je troubení, stačí 5 milisekund nepozornosti a autu za vámi dojde trpělivost a troubí..
• Odbočuje-li auto na světlech doprava a za rohem mu přecházejí chodci, Bostonský řidič pustí chodce a pak přejede. Newyorský netrpělivě najíždí do chodců, kteří vykročili na zelenou, až se jeden (nejčastěji turista) rozhodne, že se přejet nenechá a zastaví; auto pak vystartuje jak raketoplán a odjíždí, řidič má oči obrácené v sloup a lituje ztracené vteřiny. Newyorčan chodec takto nikdy nezastaví a s klidem přechází mezi rozjetými taxíky, sledováním panáčků se neobtěžuje, neboť je nezávislý.
• Nezávislost chodců se projevuje i neuhýbáním ze směru. Nikdy nikomu neuhnout. Protože patřím do nižší váhové kategorie, nemůžu si dovolit narazit do většiny chodců přímo, takže uhýbám a kličkuju, zatímco domorodci chodí po přímkách. Zajímalo by mě, co by se stalo, kdybych neuhnula. Nejspíš bych si rozbila brejle. Používáme v takových chvílích s eMem větu: Aspoň o píďu!
• Zajímalo by mě, na jaké ploše na Manhattanu nakonec lidi fungujou. Součet všech ploch všech pater všech budov, plus ty malé kousky země okolo..


Příště o jídle, kávě a muzeích? muzeách? muezín?

Ta jediná pravá

Oblíbená věta jednoho nejmenovaného člena mé oblíbené rodiny zní: Já bych je všechny poslala na Sibiř. Pěkně se mi to teď hodí, teď totiž můžu navázat, kam bych všechny poslala já. Tedy: já osobně bych všechny český prodavače poslala na výlet sem, aby viděli, jak se to má dělat (trochu té generalizace mi protentokrát odpusťe a posuďte sami).
Zdrbaná nejnovějšíma vízovýma zprávama, rozklepaná ze všech nehezkých věcí, došla jsem do Harvard Coopu. Příjemné veliké knihkupectví, když mám na Harvard square na někoho čekat, většinou čekávám tady. Vybrala jsem si mapu a nový sešit na deník a teď zevluju. A najednou nápad. Jdu za nejbližším prodavačem a říkám: Víte, já jedu příští týden do New Yorku, a chtěla bych si s sebou vzít nějakou knihu, nějakou, která se v NY odehrává, abych všechny ty místa mohla hned navštívit, žádnou historii, spíš nějakou moderní beletrii, víte co myslím..? Prodavač lehce panikaří, úplně vidím jak mu hlavou běží regály knih a nic ho nenapadá, chvíli se bavíme o tom, co už znám, co by to alespoň přibližně mohlo být. Vyrážíme na procházku obchodem, vytahuje z regálů jednotlivé věci, já přikyvuju, listujeme spolu antologií o New Yorku.. Zamotává se do toho čím dál víc, zahlcený spoustou možností, nakonec odbíhá do horního patra, slyším jak něco nahlas vysvětluje. Vrací se usměvavá kolegyně, napůl mě vyslýchá (Dara Horn schválena, Nicole Krauss schválena, J.S. Foer neschválen, Chabon vysloveně ignorován ☺), napůl vytahuje z regálů další knihy, domlouváme se moc hezky.. Vypadá potěšená nezvyklým požadavkem a já jsem nadšená, kdybych tady pracovala, takový dotaz by mi udělal obrovskou radost a běhala bych a nosila asi tak stejným stylem..
Teď sedím v kavárně, prolistovala jsem celou tu hromadu, zalitovala, že s eMem nevykrádáme banky a honem rychle si to všechno zapisuju.
Takže – až pojedete do New Yorku, vězte, že zaměstnanci Harvard Coop bookstore doporučují:
Paul Auster – The New York trilogy – ideál, 3v1, a dokonce to má hezkou obálku! U am. knih nevídaná věc..
Rivka Galchen – Atmospheric disturbances – mladá autorka, doktorka, teď je populární, protože ji The New Yorker zařadil mezi 20 under 40 to watch.. přímočarý styl, četla jsem jednu její povídku a jsem na ni moc zvědavá
Keith Gessen – All the sad young literary men – opět hezká obálka! Dvě v jednom dni, to se nestává často.. jinak ovšem o autorovi nic nevím, jen že pracuje jako editor literárního časopisu n+1
Saul Bellow – Mr. Sammler’s planet – nikdy jsem od Bellowa nic nečetla, jak jsem to vyslovila, pán se mi snaží naznačit, že to snad ani není možné, ale kontruju že jsem z Evropy (univerzální výmluva, fuj), tak mi trochu odpouští..
Paul Auster – The Brooklyn follies – ještě jednou Auster, nakonec ho snad vyberu
Jonathan Lethem – Chronic city – tenhle pán je tu teď hodně populární, ale moje oko ještě nemělo tu čest.. kniha je prý celá o Manhattanu, nevýhoda – je v pevné vazbě, což by mi nijak nevadilo krom toho, že v téhle zemi stojí hardcover kolem 30 dolarů..
A abyste nepřišli o žádnou lahůdku, ta antologie, kterou jsme pro inspiraci listovali se jmenuje Writing New York a jejím editorem je Phillip Lopate.
Hádejte co jsem si nakonec odnesla? Nápověda – telefonát s eMem, který prohlásil, že si v nejhorším případě můžu koupit dvě..

Nesouvisející, převážně dobré

Už dlouho se domlouváme s jedním eMovým kolegou, že se někdy vydáme do Bostonského Chinatownu do vyhlášené restaurace na Dim Sum. V neděli se slavil Den nezávislosti, volné pondělí se tak nějak hodilo. Přibrali jsme ještě čínskou kolegyni Yan, pro jistotu.
Chinatown zní tak hezky, na dálku to vypadá romanticky, ve skutečnosti se člověk proplétá v dusném dopoledni špinavýma uličkama, podrážky se mu přilepují k asfaltu a odpadkům, všude se překřikujou ženský, co nikdy neuhnou když jdete proti nim po chodníku. Výlohy plný plastových krámů a smrad.
Do restaurace jsem vlezla s rozpačitým pocitem nepatřičnosti a s nijak velkou chutí na jídlo. Ale. Červené stěny, plastoví draci a velký prostor, plný stolů, postavili jsme se do fronty a rozkoukávali se. Dvojice na snídani, většina domácích, jen ojediněle jiná barva vlasů než leskle černá. Bossové s potetovanýma rukama ukazovali malým bossatům jak se co jí a obě generace se tvářily patřičně důležitě. Ve vzduchu bylo cítit smažené maso, nudle a páru z toho všeho. Yan čile komunikovala s číšnicí, z našeho pohledu to vypadalo, že říká něco jako – jestli nás okamžitě neusadíš, prokleju tebe, celou tvoji rodinu a už ti nikdy nebude chutnat čaj!! Číšnice odpovídala ve stejném stylu – mňá mňa ňa, quééj cheň!! Jen jsme se usadili, začaly na stole přistávat bambusové ohříváčky s knedlíčkama, Yan sice vždycky něco vyjednala, ale anglicky umí málo, takže na naše zvědavé dotazy, co je uvnitř knedlíčku, odpovídala - maso – kreveta – taky kreveta – fazole – přičemž se po lžicích ládovala pálivou omáčkou (my ostatní jsme si ji dávkovali tak nějak homeopaticky) a měla z nás legraci. Knedlíčků bylo spousta druhů, pak různé listové těsto plněné masem, spring rolls, omelety, tofu puding. Všechno má trochu posunutou hranici slanosladkosti směrem k sladkému, je to pro mě nezvyklé, ale vlastně moc dobré. Takový trénink na Hongkong, dalo by se říct.

Ve čtvrtek jsem splnila jeden z mnoha postupových plachtařských testů a pak se vydala ještě chvilku plachtit, dokud fouká. Domluvili jsme se s dánským kolegou Kimem a jeho ženou Ninou, v plánu bylo vzít si Sonar a trošku se projet. Kim je v kanceláři málomluvný, tichý, zdvořilý. Košili zastrčenou do kalhot a zastřižené vlasy, od pohledu hh – hodný hoch. Na lodi se z něj stává agresivní, sportovní dravec, loď řídí na hranici převrhnutí a blýská mu v očích. Vítr fouká v silných poryvech, venku spousta dalších lodí, kajaky, windsurfaři, člověk nesmí ani chvilku přestat dávat pozor. Kim se mě pořád snaží přesvědčit, ať taky chvilku řídím. Tůdle, říkám si, je to daleko větší loď, než jsem zvyklá, vítr je silný a nevyzpytatelný, radši budu v klidu sedět a nikam se nepoženu. Po deseti minutách se mi to už nezdá tak strašlivé, tak říkám, že to teda chvilku zkusím. Přetlačuju se s kormidlem a snažím se co se dá, ale vítr se točí, fouká ve strašlivých nárazech a já se pěkně bojím. Kim s Ninou radí ostošest a vesele se baví, jak jsem vyjevená. Po pár minutách a jedné téměř srážce jsem celkem schopná dávat pozor na všechno a řídit sama, s občasnou pomocí. Surfaře objíždím velkýma obloukama, kajakáře ještě většíma. Vykládám, že až budu bohatá, pronajmu si kousek moře a budu si tam jezdit úúúplně sama. Kim a Nina se poťouchle baví, Nina přiznává, že tohle by teda rozhodně neřídila, ale že vypadám, že to zvládám. Až do přistání mě ani jeden z nich nevystřídá, relaxují a kochají se, zatímco já se smrtí v očích provádím manévry v úzkém prostoru doku. Na konci jsem zpocená, unavená, o dvě modřiny bohatší a zralá na infarkt. Dostávám pochvalu. Chvíli sedím v doku na prknech a snažím se srovnat. Svět se mi houpá ještě v deset večer.

Sice už můžu plout sólo, ale ještě se pěkně bojím. Tak si beru s sebou radši Meg, ta se bojí o trochu míň. Mladá americká politoložka, s jasným názorem na svět a sympatickou odvahou. Chvilku koumáme počasí, bouřky chodí okolo, nedívej se na ně, tak se nedíváme a že teda samy, bez instruktora. Odrážecí manévr řídím já, Meg naviguje a na dvě obrátky jsme venku na řece, opře se do nás vítr a my hledáme rovnováhu. Objedeme tři opatrná kolečka tak do půlky řeky, ve druhém se vystřídáme, Meg u kormidla, já naviguju a rozhodujeme se pro přistání (bouřky vypadají zas o kousek blíž a odvaha s časem klesá). Zvládáme to tak jak se na začátečnice sluší, neohrabaně, ale ne nebezpečně, skáču z přídě na břeh jako doopravdická námořnice a raduju se jak Viking. Rozesmáté si domlouváme další jízdu na pozítří. Je to fajn, bát se s někým.