Strýček Banville a já

Dny jsou jeden jako druhý, možná proto jsem si spletla dny a čtení Johna Banvilla málem prošvihla. Nakonec mě zachránil včasný telefonát od Lydie (dneska je to, ne ve čtvrtek), chvíli jsem hudrala, že nechci do tmy a do zimy a nakonec jela.
John Banville je irský spisovatel, nositel Booker Prize z roku 2005 za román Moře. Včera četl ze své nové knihy The Infinities. Moře jsem četla na podzim, téměř na jeden zátah, je to těžké, pomalé, hutné čtení. Bála jsem se proto, že Banvillovi naživo nebudu rozumět, nejen kvůli angličtině. Když přišel na pódium, vypadal jako něčí strýček, starší, přísný, ne úplně v dobré náladě, jako kdybyste ho vyrušili v neděli ráno, než si stihne dát první kávu. Rozmrzele, rozpačitě pozdravil a pustil se do čtení. Jak tak četl, plynule a čistě, jako by ho vlastní text znovu a nově zaujal, dodal mu sebevědomí. Postupně zlepšoval intonaci, tvářil se, zdvihal obočí. Dočetl jako jiný člověk a pustil se do diskuse. Vytáhla jsem notes hned asi po druhé větě, líbilo se mi, co říká a jak to formuluje. Neustálý pochybovač, co nelituje času říct větu třikrát, než dostane ten správný význam. Pauzy pro hledání výstižnosti. Vtipný, sebeironický a místy velmi intimní, překvapivě. Podle svých slov nepíše nikdy proto, aby vyjádřil svoje politické nebo společenské postoje, na záložkách jeho knih prý nikdy nebude napsáno "vyzdvihuje nejpalčivější otázky dnešních dní" (ekvivalent českého nastaveného zrcadla), ale tvrdí, že spisovatel má především vytvářet krásu. Knihy jsou psány, aby vznikaly krásné objekty. A krása je silná. We all committed poetry and beauty.
Vyčítají mu přílišné zaobírání se jazykem, vyjádřením, ale když ho člověk slyší, dává to smysl. Neumí to zřejmě jinak. A mně to připadá správné.
Povedená recenze Moře.
Rozhovor.

Dívka, která si hrála s počítačem

Třetí díl trilogie Millenium v USA ještě nevyšel, navzdory tomu, že ohlašován už byl minimálně třikrát. Zdá se, že dřív vyjde český překlad, Američani to řeší importem z Anglie. Já čekám, takže ještě nevím, jak to s Lisbeth dopadne.

Během pokusu vylepšit si trochu pracovní nástroje na počítači jsem si kdesi stáhla vira. Na internetu se chovám obezřetně, nejsem si přesně jistá, kde jsem k němu přišla, nicméně byl to opravdu záškodník. Z běžně dostupného softwaru si s ním neporadilo nic, nakonec jsem za 30 dolarů koupila doporučovaný odstraňovač, spustila, ten odstranil a od té doby se nejde přihlásit do Windows.. Od stavu - asi se něco děje, do stavu - nejde to, krám jeden - byl asi týden, během kterého jsem trochu ztratila náladu, takže teď jsem ho už asi 5 dní nezapnula, abych se nemusela zklamat znovu (ne z počítače, ten má nárok chovat se nepředvídatelně, ale ze své neschopnosti ho nějak ovládat :-)

Tak teď jsem bez externího mozku a musím si vystačit s tím interním, tužkou a papírem. Skvělá záminka, abych si mohla koupit americký yellow legal pad, který je prý nejlepší a celý svět ho Americe závidí. No, za sebe můžu říct, že má tak obrovské řádkování, že nevím jestli se skamarádíme, krom toho se prodává pouze v balení po deseti.

ALE

Rukama a hlavou mi prochází tolik krásných věcí, snad z nich kousek na mě zůstane, snad to všechno časem neopadá, neodrolí se..

Namátkou:

Asi po hodině jsem uviděla otevřený dragstór. Zašla jsem tam a dala si šálek kávy. Byla ohřívaná, černá a trpká - chutnala jako nějaký lék, a přesně to jsem potřebovala. Cítila jsem se už volněji a po chvíli jsem byla dokonce šťastná. Jaké blaho, být sama. Vidět venku na chodníku horké světlo pozdního odpoledne a na větvích stromů rašící lístečky a mihotavé stíny. Slyšet ze zadní části prodejny zvuky fotbalového zápasu. Muž, který mě obsluhoval, ho sledoval v rádiu. Nepřemýšlela jsem o povídce, kterou jednou o Alfridě napíšu, ale spíš o práci, kterou chci dělat. Ta mi na rozdíl od psaní připadala jako cosi zatím spíš mlhavého. Křik fanoušků se ke mně nesl jako mohutný tlukot srdce, plný žalu. Krásné vny, přicházající pravidelně a vypovídající o vzdáleném, téměř nelidském nadšení a smutku.
Přesně to jsem potřebovala, přesně tomu jsem chtěla věnovat pozornost, přesně tak jsem si představovala svůj budoucí život.

Alice Munroová - Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel - povídka Rodinný nábytek

Transformační stanice

Není o čem psát. Život se usadil do celkem dobrých kolejí a jelikož ty koleje vedou hlavně u nás v bytě, výhled se zase tak nemění. Off stále hledá zaměstnání, v mezičase pracuje na svých všemožných projektech, čte, poslouchá a má se. Semtam výlet na pláž a jinak klid a útulno. Těžko se v tom hledají dobrodružné historky, o kterých by se dalo blogovat. Fantazie ovšem pracuje na plné obrátky, má k tomu ideální podmínky, zdá se tedy, že by se blog mohl tak postupně přeměnit v trochu literární útvar, v němž by se hlavní hrdinka o kousek víc vzdálila realitě, ale příběhy by nebyly o nic méně skutečné. Možná semtam nějaký pokus o knižní recenzi, a podobné. Co byste na to říkali?

P.S.: Stejně už i teď mám připomínky, že to tak přece nebylo, takže se vlastně zas tak moc nezmění.

Drobné

Rekapitulace: eM je tu 6 měsíců, já 4 a půl. Za tu dobu jsme na zdravotním pojištění dohromady zaplatili celkem $4 700 (cca 84 600 Kč, část platí zaměstnavatel). Ani jednou jsme nebyli u doktora, na pohotovosti, ani v lékárně. A přesto, když jsme konečně získali praktickou lékařku, jsme objednaní na druhou půlku června. Dřív to prostě nešlo. A to nám lékařku nakonec našla pojišťovna, protože nás všichni odmítali, že mají plno.

Diano

Nový rok, nový diář, předsevzetí veškerá žádná.
Wish-listy a To-do-listy plné.
Spadly mi ty-nejlepší-hodinky, ještě párkrát tikly a už nejdou.
Pošta nechodí. Stejně číhám.
Přečetla jsem příručku o psaní. Autorka popisuje několik fází tvůrčího procesu. Fáze shitty first draft (cizinec promine) dosahuji zcela určitě.
Snídám domácí chleba s cloudberryovou marmeládou a je to vpravdě božské.
Vždycky, když se chci užuž propadnout do ustýskané beznaděje, objeví se skřítky a dobří vílové.

Konec hlášení.

Ohlédni se, bez hněvu

Snad ještě nikdy jsem Silvestrovskou bilanci nedělala, ale tenhle rok si ji asi zaslouží. Před 365 dny touhle dobou bylo všechno jinak.

V lednu jsem se vdala. Svatba byla zimní a krásná.

O 6 dní později eM obhájil disertaci a za další 3 dny odjel na dva měsíce do Strasbourgu. Stýskalo se mi strašlivě. Abych se nenudila, nechala jsem si vytrhnout dva zuby moudrosti a v halucinatorním stavu z prášků na bolest se učila na státnici. Státnici jsem nehledě na zběsilost přípravy vystřihla jedna báseň, za odměnu jsem odjela za eMem do Francie, abychom si mohli užít jednodenní líbánky v Paříži.

Doma jsem pak střídala období ledového klidu (frézie a avokáda) s obdobími těžkých vášní (červené víno a steaky), psala do šuplíku a čekala.

Muž se vrátil, já přišla o poslední zbytky moudrosti. Odešla jsem z práce, začala psát diplomku. Zní to teď tak banálně, ale byly to týdny bojů s vlastním svědomím, vztekání se nad nesrozumitelnýma papírama. eM zatím pilně vyřizoval papíry do USA. V květnu jsem stále psala diplomku, strávila pár dní v nemocnici a propadala do beznaděje. A pak se to začalo valit. Diplomka odevzdaná, poslední státnice, škola hotová!, večeře na oslavu už trošku smutná. eM dostal vízum, koupil letenku, ještě mi pomohl s největším stěhováním a zmizel za oceán. Já zůstala trčet, uprostřed podivného bezčasí, uprostřed Evropy a snažila se popostrkovat úřednice, ať už taky můžu. Celá anabáze nakonec trvala 7 týdnů, během kterých jsme spolu mohli mluvit jen občas, a to většinou o problémech. Každý jinak sám. Dořešila jsem stěhování z Barrbytu, dostala vízum, komorně slavnostně odpromovala a ještě si stihla užít výlet na Pálavu. Pak už sbalila kufry, poslala zbytek věcí do různých skladišť, hodila klíče do schránky a jela sama v 5 ráno na letiště.

V Americe popříletový šok. Radost z toho, že jsme spolu, mě držela nad vodou, protože když se moje předodletové představy položily vedle skutečnosti, bylo mi ouvej. Neschopná si koupit kávu v kavárně, ztracená uprostřed domu, ulice, města. Nefungující karty, nesrozumitelné přízvuky. Nechutný chleba. Každá cesta do centra boj s vlastní xenofobií, zachránila mě knihovna. Můj stůl, moje knížky, ve zvlášť odvážných chvílích jsem vyrážela i naproti do kavárny, kde jsem pak hodiny seděla a okoukávala si svět. Pomohlo to. Pomohlo studium, okukování, pomohly první kontakty, pomáhal eM, který sponzoroval ty litry kávy, co jsem při tom procesu spotřebovala. Pomohla kombinace loď, plachty a vítr. Pomohlo vaření a pečení, nikdy jsem snad nepekla tolik jako tady. Pomáhaly dopisy a zprávy z Čech.
Příšerná stěhovací anabáze nás trošku zbrzdila, ale už pomalu sbíráme odvahu na novou. Podzim byl už krásný. Listí všude (když si čtu po sobě blog nebo deník z té doby, píšu v podstatě jen o listí a o řece), procházky, výlety na hory, večeře s báječnými lidmi, do toho hromada nových znalostí a směrů. Postupné sebe-uvědomování v tomhle prostředí. Chuť se zase opřít do práce.
No a nakonec Vánoce, popsané v minulém příspěvku, už jsme stabilizovaní. Tak vzhůru.

Kavalier and Mrs. Clay

Králíci by dupali, kdyby ovšem tak nemrzlo. Kolem svátků byla pár dní obleva, ale předtím mrzlo řádně. Teď mrzne ještě řádněji. Vypadá to tak, že venkovní teplota je tak -5 až -10°C, k tomu ale fouká strrrašlivý severrrrák, který teplotu dál snižuje, místní předpovědníci to odhadují v průměru na -20°C. Nebýt toho vichru, člověk by se nabalil a nějak do metra přeběhnul, takhle nás vítr sfoukává z mostu, Mystic River je téměř zamrzlá (doufám, že želvy někde v klidu spí v bahně) a člověk na těch 15 minutách omrzne strašlivým způsobem. Nové slovíčko - omrzlina se řekne frostbite.

Předsváteční shon nás řádně vyčerpal, ale nakonec jsme seděli na Štědrý den odpoledne pod jedlí, docela spokojení a svátečně naladění. Jen aby nás ten Ježíšek v tomhle kraji našel. Nakonec jsme ani nemuseli mávat z okna, našel nás, stromeček rozsvítil, dárky naježil a dokonce sem zanesl některé, které patří do Čech. Rozesíláme je v balíčcích v těchto dnech, tak se těšte. My dostali kromě knížek, cdček a myší taky pekárnu na chleba, první chleba jsme upekli hned další den večer a od té doby experimentujeme. Má to jedinou nevýhodu, je potřeba americké recepty upravovat, protože výsledný chleba je dle místních zvyklostí nasládlý. Jinak - nevěřte tomu, že to šetří čas, protože já stejně většinu tříhodinového cyklu prostojím nad přístrojem a nakukuju skrz horní okénko, jak se to vyrábí :-)
Boží hod byl ve znamení bitvy Off versus kachna mražená. Zpočátku to vypadalo, že kachna zvítězí, ještě hodinu před příchodem návštěvy byla slušně zmrzlá, já neměla kus kůže na pravé ruce, byt páchl syrovou kachnou a už jsem vymýšlela, jak hezky na talíře naaranžovat samotnou přílohu. Nakonec ale Diego s Markétou přinesli vydatný předkrm, taky víno, takže jsme se trochu napili (to mě uklidnilo), najedli (to nás zasytilo) a v klidu počkali, až se kachna dopeče a pak si jen oblizovali prsty.

Od té doby má eM dovolenou, takže odpočíváme, čteme knížky od Ježíška (začínám se dost zlepšovat, bývaly doby, kdy všechny knihy zpod stromečku byly přečtené už na Boží Hod ráno, ale teď, když píšu tohle, mám ještě jednu v zásobě), chodíme na procházky po Bostonu, já držím dietu (žaludek už vyžaduje obvyklé špagety a rýži), díváme se na filmy a máme se.

Kdo byste je snad neznal, přečtěte si Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye.