Střípky z New Yorku III.

Tma je už v 8 večer. V New Yorku jsme byli před měsícem. Ale nevadí, že se k němu ještě vrátím?
Takže muzea.
V MoMA (Muzeu moderního umění) je hromada lidí. Ale sem to tak nějak patří, budova je členitá, spousta otevřeného prostoru, průhledů do jiných pater a k tomu se jezdící schody plné lidí hezky hodí. Působí to jako jeden z mechanických betlémů, ráno v deset cvak a lidi na pásech se rozjedou, pokladny blikají, hlídač kývá hlavou, puberťák se nudí, turista fotí.
V galeriích se totiž může fotit. Bez blesku, ale může. Člověk tak potkává velké množství lidí, kteří si přišli do galerie pofotit – dvojice Ježiš-tohle-je-slavný-jméno-u-toho-se-musíme-vyfotit-nejdřív-já-tebe-a-pak-ty-mě-jo?, občas i ve vylepšeném modelu Stoupni-si-doprostřed-toho-vobrazu-ať-je-to-hezčí. Pak spousta lidí, kteří se nudí, přišli protože to chtěl někdo jiný, mají hlad a bolí je trochu záda.. nejradši by seděli na hotelu nebo u piva. Speciální kategorií, mně velmi sympatickou, jsou staré dámy, typicky zatěžkané zlatými prsteny a drahokamy, které se pohybují pomaloučku, po větších skupinkách a zaníceně diskutují.
Představu, že si jen tak postojíte u obrazu, pozdravíte do minulosti jeho autora a strávíte chvilku v mlčenlivém zamyšlení, tak tuhle přestavu můžete zahodit už u dveří. Na to je tu totiž moc lidí. Ve skutečnosti se snažíte zaostřit a alespoň maličko se dobrat toho okouzlení, zatímco do vás někdo strká, přes rameno cvaká foťákem, peskuje polohlasem děti nebo manžela nebo hlasitě vysvětluje, co vidíme na obrazu a co z toho vyplývá.Ale dobré to je, vlastně.

V Metropolitním muzeu je taky hodně lidí. Sedáme si v hale, zkoumáme plánek, je to bludiště bludišťovaté (kolem jednoho Dürera jsme nakonec prošli snad patnáctkrát). Nadechnout a vyrazit. Za hodinu zjišťujeme, že jsme při tom nadechování nechali asi na lavičce foťák. V hale, ještě před kontrolovaným vstupem, tam kde je asi tak 400 lidí. Vracíme se sklesle po vlastních stopách a už spřádáme plány, jak to zařídit, abychom si pořídili nový. Vyplňujeme ztrátový formulář, pán nás povzbuzuje, oni to většinou najdou, tady se nic neztrácí, ale já moc mu to nevěřím. Za 5 minut zvoní eMovi telefon, že je foťák u securiťáků a může si pro něj rovnou přijít. Nějaká dobrá duše ho našla a odevzdala. Večer připíjíme neznámému dobrodinci ciderem a radujeme se.

V Přírodovědeckém muzeu mají všechny druhy medvědů, za sklem naštěstí. Taky dikobraza, losa a další zvěř. Taky ryby. Dále olihně. Průřez mamutí sekvojí. Minerály a drahokamy. Lebky pralidí. Obrovitááánské saury. Být tam jako desetiletý, eM by zřejmě radostí omdlíval, ale i teď se mu to líbilo, řekla bych. Jen škoda, že si člověk nemůže číst všechny popisky, to by tam musel být týden. Takhle nás po šesti hodinách za-minutu-zavíráme hlídači doslova vystrkali na ulici, vědí co dělají, protože přesně v šest a pět minut se sklo před medvědama rozpustí a vážená zvířata se můžou konečně trochu protáhnout, vlci doskočí a dikobraz sleze z větve. Drbou se pak na hlavách a říkají si, tak další den za náma, máme srpen, za chvilku bude po sezóně.

Střípky z New Yorku II.

A je noc. Venku povykujou cikády a žáby. Zní to jako léto, ale vzduch, který nafukuje závěsy už nese stopové množství podzimu. Pracovala jsem 4 dny v kuse a teď se nemůžu zastavit, tak tu sedím a píšu. Jídlo, káva, limonáda, čajrumbum!

Před odjezdem jsem pátrala na internetu a vytvořila si seznam míst, kam zajít a co tam ochutnat. Ten jsem první den slavnostně přepsala do našeho deníku. Po pár pohledech do mapy mi došlo, jakou past jsem si na sebe připravila, jednotlivá místa byla od sebe daleko, na odlehlých místech, většinou daleko i od turistických cílů a vidina hladového pobíhání po městě za tím jediným správným sendvičem už nebyla tak lákavá. Nakonec to ale byly ty nejlepší chvíle. Procházeli jsme místa kam bychom se určitě jinak nepodívali, takové ty zadní uličky, kde sedí domorodci na schodech a povídají si; tam, kde ústí garáže a myčky aut a kde posedávají chlapíci před dveřmi Armády spásy; místa, kde jsou obchody s deskama a kytarama a kde lidi chápou nutnost kavárny. Plus většina doporučení se ukázala jako hodná té cesty, užili jsme si skvělou kávu (snažila jsem se pít co nejvíc drip coffee, abych si tu metodu trošku osahala a nachutnala, jen když byly ty nejhorší vedra, tak jsem si dávala spíš ledovou), pastrami sendviče, originál Momofučí pork buns i koláče, hamburgery, bagely.. eMovi dík ze neutuchající loajálnost v tomto směru, stál se mnou hodinu na sluníčku ve frontě, jen abychom vyzkoušeli ten správný burger (a pak zjistili, že je sice dobrý, nicméně dost malý a podruhé už tedy hodinu stát nebudeme) a všemožně mě v mém gastrokřižování podporoval.

Z deníku

Fotíme zbytky starých budov, které tvoří zvláštní předhůří moderním mrakodrapům. Pozoruju holuba,jak před námi seskočí ze schodiště a ťapká přes chodník na silnici. Vtom zpoza nás přijede taxík a rozmázne holuba na krvavou kaši, jedno otočení kol. Zvedne se mi žaludek. Chytám se eMa za ruku a chce se mi být někde jinde.

Umoření vedrem jdeme na oběd, do stejného deli jako včera. Pastrami sendvič je stejně skvělý a vodu už piju stejně ledovou jako domorodci. Láduju se těma dobroučkýma plátkama masa a okurkou a koutkem oka pozoruju kuchaře, jak okrajuje nahnilou hlávku zelí a myje ji v umyvadle. Přede dveřmi stojí cedule Eisenberg's Sandwich Shop - You get it or you don't. Ber nebo nech bejt - buď se ti to líbí a pak se vším všudy, nebo si běž jinam. Já to beru.

Cigareta

Chci si dát v Central Parku sváteční cigaretu. Těším se na ni už od Náchoda, v Bostonu se nesmí kouřit téměř nikde, New York je podle prvních dojmů lepší. Proč v parku? Protože v kavárnách se nekouří. Procházíme tedy parkem, málem bychom to ani nepoznali, přes všechny lidi totiž není trávu téměř ani vidět, navíc je nutné respektovat složitá pravidla přednosti v jízdě a chůzi, nechodit na určitá místa bez dítěte a naopak na jiná s dítětem, vyhýbat se prodejcům, kresličům a tanečníkům na kolečkových bruslích. Já se ještě navíc pořád rozhlížím, jestli nejde Woody Allen. No a tak jdeme a já se snažím zjistit, zda se v parku smí kouřit. Na cedulích sice žádný zákaz nevidím, ale taky nepotkávám nikoho s cigaretou. Na lavičkách taky nic. Po půlhodině pročesávání parku to vzdáváme a odpočíváme na lavičce, když tu náhle pán sedící vedle zaklapne knihu (četl dějiny Inků), opře se o kousek pohodlněji a zapálí si. Komplic! Hned ho napodobuju a spiklenecky na něho přitom mrkám, naopak pár, co sedí po mojí levici demostrativně lavičku opouští a jde si sednout do protisměruvětru. Tak. Ty neřesti.

Nedoléhání

Sami v cizím městě. Dva dny se člověk vydrží vézt na vlně okouzlení, spánkové deprivace a zahlcování hlavy zážitky. Třetí den, alespoň pro mě, většinou přichází vystřízlivění a neklid, pocit ostrova a osamělost. Řešívám to kavárnou, moje konzervativní já (je ho kus) většinou vytipuje jediné místo – stolek, židli, typ kávy a toho se drží a zbylé já se pak z toho kouta může odvíjet a vydávat zase na výpravy. Dneska už to poznám, když se to blíží, většinou jako bezdůvodná nespokojenost a podrážděnost, snažím se uklidit do bezpečí, ještě nikdy se mi nepodařilo úplně se tomu vyhnout. Je to obranná reakce, takový návrat k sobě samé, mozek dává najevo, že není obvyklé být takhle nadšený, že pod tou vší turistikou jsem to stejná já jako vždycky.

Kopírováním vznikají roztodivné formáty, ale nechám to tak. Příště třeba konečně už ty muzeva.

Střípky z New Yorku I.

V New Yorku jsme byli týden, vrátili se minulou neděli. Od té doby jsem až po uši zahrabaná v práci, ale ještě než to vypuklo, stihla jsem zachytit pár momentů. Na delší souvislý článek určitě nedojde, ne ani kvůli času, ale spíš kvůli charakteru zážitků, které byly podobně dojmové, útržkovité. Tady je první várka a nějaké fotky. Snad časem protřídím zbytek fotek. Takže, tradá, Nový York:

Velikost
Už z autobusu vypadalo panorama Manhattanu hrozivě. Ty domy jsou skutečně obrovské, trčely proti šedému nebi jako tlusté dráty, a rozhodně nijak nelákaly. Uvnitř (a je to opravdu třídimenzionální uvnitř, zdi domů vytvoří stěny a zakryjí horizont, nebe zbyde kousek u stropu, když hodně zakloníš hlavu) je to jiné. Člověk se zmenší na pětinu původní výšky, zalehnutý tím vším hlukem, přišláplý podrážkou lidí zvířat věcí a prodírá se hustým vzduchem pomaleji než obvykle. Všechna ta klišé o městech, která nikdy nespí, se mu pak vrací pozdě v noci, ve vymytých stěnách lebky se odráží ozvěnou a vysmívají přecitlivělému spáči.

Turista
Turista se pozná tak že se dívá kolem sebe. Rozhlíží a pozoruje, udivený stejnými věcmi, které v rodném městě lhostejně přechází. Navíc se u toho snaží odpočívat, se stejnou vervou jako ve všední den pracovat, což ho znervózňuje a je zklamaný z nesouladu mezi očekáváním a skutečnými zážitky. Turista co je mé krve, ten se někdy toulá jen tak bez cíle, nebo alespoň neobvyklou trasou, tak aby se dostal trochu blíž. Já to tak dělám často. Mívám přitom vždycky pocit velké nepatřičnosti, nejradši bych splynula s pozadím, jen aby moje rozhlížení nebylo tak nápadné. A to nemluvím o focení, pak se většinou rozčiluju, že nemám žádné fotky, zatímco v přítomnosti se fotit stydím.
Ale co se konkrétně New Yorku týká, naše nadšení z toho, jak vypadá město a lidi v něm, není nijak výjimečné, umí to popsat a vyfotit spousta lidí, kdyby to někoho zajímalo, tak třeba paní Helen Levitt se mi moc líbí.

Ulice v pár bodech:
• Největší zábavou newyorských řidičů je troubení, stačí 5 milisekund nepozornosti a autu za vámi dojde trpělivost a troubí..
• Odbočuje-li auto na světlech doprava a za rohem mu přecházejí chodci, Bostonský řidič pustí chodce a pak přejede. Newyorský netrpělivě najíždí do chodců, kteří vykročili na zelenou, až se jeden (nejčastěji turista) rozhodne, že se přejet nenechá a zastaví; auto pak vystartuje jak raketoplán a odjíždí, řidič má oči obrácené v sloup a lituje ztracené vteřiny. Newyorčan chodec takto nikdy nezastaví a s klidem přechází mezi rozjetými taxíky, sledováním panáčků se neobtěžuje, neboť je nezávislý.
• Nezávislost chodců se projevuje i neuhýbáním ze směru. Nikdy nikomu neuhnout. Protože patřím do nižší váhové kategorie, nemůžu si dovolit narazit do většiny chodců přímo, takže uhýbám a kličkuju, zatímco domorodci chodí po přímkách. Zajímalo by mě, co by se stalo, kdybych neuhnula. Nejspíš bych si rozbila brejle. Používáme v takových chvílích s eMem větu: Aspoň o píďu!
• Zajímalo by mě, na jaké ploše na Manhattanu nakonec lidi fungujou. Součet všech ploch všech pater všech budov, plus ty malé kousky země okolo..


Příště o jídle, kávě a muzeích? muzeách? muezín?

Ta jediná pravá

Oblíbená věta jednoho nejmenovaného člena mé oblíbené rodiny zní: Já bych je všechny poslala na Sibiř. Pěkně se mi to teď hodí, teď totiž můžu navázat, kam bych všechny poslala já. Tedy: já osobně bych všechny český prodavače poslala na výlet sem, aby viděli, jak se to má dělat (trochu té generalizace mi protentokrát odpusťe a posuďte sami).
Zdrbaná nejnovějšíma vízovýma zprávama, rozklepaná ze všech nehezkých věcí, došla jsem do Harvard Coopu. Příjemné veliké knihkupectví, když mám na Harvard square na někoho čekat, většinou čekávám tady. Vybrala jsem si mapu a nový sešit na deník a teď zevluju. A najednou nápad. Jdu za nejbližším prodavačem a říkám: Víte, já jedu příští týden do New Yorku, a chtěla bych si s sebou vzít nějakou knihu, nějakou, která se v NY odehrává, abych všechny ty místa mohla hned navštívit, žádnou historii, spíš nějakou moderní beletrii, víte co myslím..? Prodavač lehce panikaří, úplně vidím jak mu hlavou běží regály knih a nic ho nenapadá, chvíli se bavíme o tom, co už znám, co by to alespoň přibližně mohlo být. Vyrážíme na procházku obchodem, vytahuje z regálů jednotlivé věci, já přikyvuju, listujeme spolu antologií o New Yorku.. Zamotává se do toho čím dál víc, zahlcený spoustou možností, nakonec odbíhá do horního patra, slyším jak něco nahlas vysvětluje. Vrací se usměvavá kolegyně, napůl mě vyslýchá (Dara Horn schválena, Nicole Krauss schválena, J.S. Foer neschválen, Chabon vysloveně ignorován ☺), napůl vytahuje z regálů další knihy, domlouváme se moc hezky.. Vypadá potěšená nezvyklým požadavkem a já jsem nadšená, kdybych tady pracovala, takový dotaz by mi udělal obrovskou radost a běhala bych a nosila asi tak stejným stylem..
Teď sedím v kavárně, prolistovala jsem celou tu hromadu, zalitovala, že s eMem nevykrádáme banky a honem rychle si to všechno zapisuju.
Takže – až pojedete do New Yorku, vězte, že zaměstnanci Harvard Coop bookstore doporučují:
Paul Auster – The New York trilogy – ideál, 3v1, a dokonce to má hezkou obálku! U am. knih nevídaná věc..
Rivka Galchen – Atmospheric disturbances – mladá autorka, doktorka, teď je populární, protože ji The New Yorker zařadil mezi 20 under 40 to watch.. přímočarý styl, četla jsem jednu její povídku a jsem na ni moc zvědavá
Keith Gessen – All the sad young literary men – opět hezká obálka! Dvě v jednom dni, to se nestává často.. jinak ovšem o autorovi nic nevím, jen že pracuje jako editor literárního časopisu n+1
Saul Bellow – Mr. Sammler’s planet – nikdy jsem od Bellowa nic nečetla, jak jsem to vyslovila, pán se mi snaží naznačit, že to snad ani není možné, ale kontruju že jsem z Evropy (univerzální výmluva, fuj), tak mi trochu odpouští..
Paul Auster – The Brooklyn follies – ještě jednou Auster, nakonec ho snad vyberu
Jonathan Lethem – Chronic city – tenhle pán je tu teď hodně populární, ale moje oko ještě nemělo tu čest.. kniha je prý celá o Manhattanu, nevýhoda – je v pevné vazbě, což by mi nijak nevadilo krom toho, že v téhle zemi stojí hardcover kolem 30 dolarů..
A abyste nepřišli o žádnou lahůdku, ta antologie, kterou jsme pro inspiraci listovali se jmenuje Writing New York a jejím editorem je Phillip Lopate.
Hádejte co jsem si nakonec odnesla? Nápověda – telefonát s eMem, který prohlásil, že si v nejhorším případě můžu koupit dvě..

Nesouvisející, převážně dobré

Už dlouho se domlouváme s jedním eMovým kolegou, že se někdy vydáme do Bostonského Chinatownu do vyhlášené restaurace na Dim Sum. V neděli se slavil Den nezávislosti, volné pondělí se tak nějak hodilo. Přibrali jsme ještě čínskou kolegyni Yan, pro jistotu.
Chinatown zní tak hezky, na dálku to vypadá romanticky, ve skutečnosti se člověk proplétá v dusném dopoledni špinavýma uličkama, podrážky se mu přilepují k asfaltu a odpadkům, všude se překřikujou ženský, co nikdy neuhnou když jdete proti nim po chodníku. Výlohy plný plastových krámů a smrad.
Do restaurace jsem vlezla s rozpačitým pocitem nepatřičnosti a s nijak velkou chutí na jídlo. Ale. Červené stěny, plastoví draci a velký prostor, plný stolů, postavili jsme se do fronty a rozkoukávali se. Dvojice na snídani, většina domácích, jen ojediněle jiná barva vlasů než leskle černá. Bossové s potetovanýma rukama ukazovali malým bossatům jak se co jí a obě generace se tvářily patřičně důležitě. Ve vzduchu bylo cítit smažené maso, nudle a páru z toho všeho. Yan čile komunikovala s číšnicí, z našeho pohledu to vypadalo, že říká něco jako – jestli nás okamžitě neusadíš, prokleju tebe, celou tvoji rodinu a už ti nikdy nebude chutnat čaj!! Číšnice odpovídala ve stejném stylu – mňá mňa ňa, quééj cheň!! Jen jsme se usadili, začaly na stole přistávat bambusové ohříváčky s knedlíčkama, Yan sice vždycky něco vyjednala, ale anglicky umí málo, takže na naše zvědavé dotazy, co je uvnitř knedlíčku, odpovídala - maso – kreveta – taky kreveta – fazole – přičemž se po lžicích ládovala pálivou omáčkou (my ostatní jsme si ji dávkovali tak nějak homeopaticky) a měla z nás legraci. Knedlíčků bylo spousta druhů, pak různé listové těsto plněné masem, spring rolls, omelety, tofu puding. Všechno má trochu posunutou hranici slanosladkosti směrem k sladkému, je to pro mě nezvyklé, ale vlastně moc dobré. Takový trénink na Hongkong, dalo by se říct.

Ve čtvrtek jsem splnila jeden z mnoha postupových plachtařských testů a pak se vydala ještě chvilku plachtit, dokud fouká. Domluvili jsme se s dánským kolegou Kimem a jeho ženou Ninou, v plánu bylo vzít si Sonar a trošku se projet. Kim je v kanceláři málomluvný, tichý, zdvořilý. Košili zastrčenou do kalhot a zastřižené vlasy, od pohledu hh – hodný hoch. Na lodi se z něj stává agresivní, sportovní dravec, loď řídí na hranici převrhnutí a blýská mu v očích. Vítr fouká v silných poryvech, venku spousta dalších lodí, kajaky, windsurfaři, člověk nesmí ani chvilku přestat dávat pozor. Kim se mě pořád snaží přesvědčit, ať taky chvilku řídím. Tůdle, říkám si, je to daleko větší loď, než jsem zvyklá, vítr je silný a nevyzpytatelný, radši budu v klidu sedět a nikam se nepoženu. Po deseti minutách se mi to už nezdá tak strašlivé, tak říkám, že to teda chvilku zkusím. Přetlačuju se s kormidlem a snažím se co se dá, ale vítr se točí, fouká ve strašlivých nárazech a já se pěkně bojím. Kim s Ninou radí ostošest a vesele se baví, jak jsem vyjevená. Po pár minutách a jedné téměř srážce jsem celkem schopná dávat pozor na všechno a řídit sama, s občasnou pomocí. Surfaře objíždím velkýma obloukama, kajakáře ještě většíma. Vykládám, že až budu bohatá, pronajmu si kousek moře a budu si tam jezdit úúúplně sama. Kim a Nina se poťouchle baví, Nina přiznává, že tohle by teda rozhodně neřídila, ale že vypadám, že to zvládám. Až do přistání mě ani jeden z nich nevystřídá, relaxují a kochají se, zatímco já se smrtí v očích provádím manévry v úzkém prostoru doku. Na konci jsem zpocená, unavená, o dvě modřiny bohatší a zralá na infarkt. Dostávám pochvalu. Chvíli sedím v doku na prknech a snažím se srovnat. Svět se mi houpá ještě v deset večer.

Sice už můžu plout sólo, ale ještě se pěkně bojím. Tak si beru s sebou radši Meg, ta se bojí o trochu míň. Mladá americká politoložka, s jasným názorem na svět a sympatickou odvahou. Chvilku koumáme počasí, bouřky chodí okolo, nedívej se na ně, tak se nedíváme a že teda samy, bez instruktora. Odrážecí manévr řídím já, Meg naviguje a na dvě obrátky jsme venku na řece, opře se do nás vítr a my hledáme rovnováhu. Objedeme tři opatrná kolečka tak do půlky řeky, ve druhém se vystřídáme, Meg u kormidla, já naviguju a rozhodujeme se pro přistání (bouřky vypadají zas o kousek blíž a odvaha s časem klesá). Zvládáme to tak jak se na začátečnice sluší, neohrabaně, ale ne nebezpečně, skáču z přídě na břeh jako doopravdická námořnice a raduju se jak Viking. Rozesmáté si domlouváme další jízdu na pozítří. Je to fajn, bát se s někým.

Pár postřehů všedního dne

Už jsem v novém bytě dva týdny. Zas a znovu zjišťuju, jak jsem z Evropy zmlsaná. Třeba doma v Praze jsem si mohla v koupelně pustit teplou a studenou vodu, silně i slabě, jak jen jsem chtěla. To se tu, kupodivu, nedá. Ve sprše je jen jedna páka, která otáčením zároveň zesiluje proud a přidává teplou, lze tedy pouštět jen studenou slabě nebo teplou hodně. Nic mezi tím. Prostě tak. Připomíná mi to portugalské kohoutky a dilema jestli se raději opařit, nebo si mýt ruce v ledové vodě. Sprcha je v bytě vůbec dobrá. Říkám jí Prskavec, má totiž zabudované zařízení, které nasává k vodě vzduch, aby člověk ušetřil vodu. Výsledkem je takové speciální prskání, které nelze nikam nasměrovat, ani zesílit, ani nic. Prostě stojíte a čekáte, až z vás mýdlo oprská. Dá se to takovou páčkou vypnout, ale pak zas teče (chcete-li se sprchovat teplou) proud o síle trysky na skotské střiky, který při vhodném nasměrování udělá i modřinu na rameni.
Takových zvláštností má byt víc. Topení se kupříkladu dá zeslabit, ale nedá se úplně vypnout. Je jedno, že je venku 30. Majitelé domu topí, takže my taky topíme a obratem vyrobené teplo větráme oknama ven. Movitější rovnou klimatizují. Kdybyste si snad mysleli, že si chcete rozhodovat o topení sami, tak si to rovnou myslet přestaňte, systém rozhoduje za vás a ušetří vám tu námahu.
Nedávno poznamenal eM, že je pozoruhodné, že vlastně tady převádíme solární a větrnou energii na proud, ten pak proženeme sušičkou a tou sušíme prádlo (za 2 dolary, mimochodem). Zdá se to jen mně, nebo je to tak zvláštně oklikou? Jako že pověšením prádla na šňůru se vítr i slunce využijí tak nějak efektivněji?
A když už jsem u toho, hezká příhoda z minulého týdne. Nastala nějaká havárie ve vodovodním řádu a netekla v části Bostonu a pár okolních městech pitná voda. Američan vodu z kohoutku téměř nepije, takže nevznikly téměř žádné obavy o nedostatek vody jako takové (plus přibylo jistě pár dalších lidí, kteří kohoutkovou odteď taky nebudou pít). Daleko zásadnější se ukázal nedostatek kávy. Město, fungující na kávě (America Runs on Dunkin'), ztratilo svoji pohonnou hmotu, problém se dostal až do novin, na stránky univerzitních novin (je vůbec možné, aby se konal zkouškový týden, když v celém kampusu nelze koupit kávu?), káva se transportovala z různých částí města a sekretářky v kancelářích se učily dělat instantní.. Prostě pohroma. Hezky situaci popisuje blog mého oblíbeného knihkupectví, klikněte a přečtěte tady.
Příště bych se mohla třeba rozepsat o plastových kelímcích a jednorázovém nádobí a tunách odpadků, které tu běžný člověk vyprodukuje.

Do Mů

Původně jsem se do našeho nového bytu chtěla jen vrátit na oběd a pak zas vyrazit do města. Ale nějak jsem se tu zadrhla. Nový prostor ještě nemám okoukaný, procházím a zvykám si, kde jsou stěny, kde jsou věci. Věci jsou převážně v krabicích na zemi. Na celý víkend nám stačila jen postel, malý stoleček a nějaké nádobí. V neděli večer jsme kvůli pracovnímu týdnu postavili jeden stůl. Je tu spousta světla a po podlaze se dá chodit naboso. Zmocňuje se mě touha krabice jen naskládat do skříní a nechat si tu ten velký prostor, postel a stůl a křeslo. Žádné věci nemít, nic nehromadit.
Aspoň chvilku si užít, než se zase zaneseme.