středa 28. července 2010

Ta jediná pravá

Oblíbená věta jednoho nejmenovaného člena mé oblíbené rodiny zní: Já bych je všechny poslala na Sibiř. Pěkně se mi to teď hodí, teď totiž můžu navázat, kam bych všechny poslala já. Tedy: já osobně bych všechny český prodavače poslala na výlet sem, aby viděli, jak se to má dělat (trochu té generalizace mi protentokrát odpusťe a posuďte sami).
Zdrbaná nejnovějšíma vízovýma zprávama, rozklepaná ze všech nehezkých věcí, došla jsem do Harvard Coopu. Příjemné veliké knihkupectví, když mám na Harvard square na někoho čekat, většinou čekávám tady. Vybrala jsem si mapu a nový sešit na deník a teď zevluju. A najednou nápad. Jdu za nejbližším prodavačem a říkám: Víte, já jedu příští týden do New Yorku, a chtěla bych si s sebou vzít nějakou knihu, nějakou, která se v NY odehrává, abych všechny ty místa mohla hned navštívit, žádnou historii, spíš nějakou moderní beletrii, víte co myslím..? Prodavač lehce panikaří, úplně vidím jak mu hlavou běží regály knih a nic ho nenapadá, chvíli se bavíme o tom, co už znám, co by to alespoň přibližně mohlo být. Vyrážíme na procházku obchodem, vytahuje z regálů jednotlivé věci, já přikyvuju, listujeme spolu antologií o New Yorku.. Zamotává se do toho čím dál víc, zahlcený spoustou možností, nakonec odbíhá do horního patra, slyším jak něco nahlas vysvětluje. Vrací se usměvavá kolegyně, napůl mě vyslýchá (Dara Horn schválena, Nicole Krauss schválena, J.S. Foer neschválen, Chabon vysloveně ignorován ☺), napůl vytahuje z regálů další knihy, domlouváme se moc hezky.. Vypadá potěšená nezvyklým požadavkem a já jsem nadšená, kdybych tady pracovala, takový dotaz by mi udělal obrovskou radost a běhala bych a nosila asi tak stejným stylem..
Teď sedím v kavárně, prolistovala jsem celou tu hromadu, zalitovala, že s eMem nevykrádáme banky a honem rychle si to všechno zapisuju.
Takže – až pojedete do New Yorku, vězte, že zaměstnanci Harvard Coop bookstore doporučují:
Paul Auster – The New York trilogy – ideál, 3v1, a dokonce to má hezkou obálku! U am. knih nevídaná věc..
Rivka Galchen – Atmospheric disturbances – mladá autorka, doktorka, teď je populární, protože ji The New Yorker zařadil mezi 20 under 40 to watch.. přímočarý styl, četla jsem jednu její povídku a jsem na ni moc zvědavá
Keith Gessen – All the sad young literary men – opět hezká obálka! Dvě v jednom dni, to se nestává často.. jinak ovšem o autorovi nic nevím, jen že pracuje jako editor literárního časopisu n+1
Saul Bellow – Mr. Sammler’s planet – nikdy jsem od Bellowa nic nečetla, jak jsem to vyslovila, pán se mi snaží naznačit, že to snad ani není možné, ale kontruju že jsem z Evropy (univerzální výmluva, fuj), tak mi trochu odpouští..
Paul Auster – The Brooklyn follies – ještě jednou Auster, nakonec ho snad vyberu
Jonathan Lethem – Chronic city – tenhle pán je tu teď hodně populární, ale moje oko ještě nemělo tu čest.. kniha je prý celá o Manhattanu, nevýhoda – je v pevné vazbě, což by mi nijak nevadilo krom toho, že v téhle zemi stojí hardcover kolem 30 dolarů..
A abyste nepřišli o žádnou lahůdku, ta antologie, kterou jsme pro inspiraci listovali se jmenuje Writing New York a jejím editorem je Phillip Lopate.
Hádejte co jsem si nakonec odnesla? Nápověda – telefonát s eMem, který prohlásil, že si v nejhorším případě můžu koupit dvě..

pátek 16. července 2010

Nesouvisející, převážně dobré

Už dlouho se domlouváme s jedním eMovým kolegou, že se někdy vydáme do Bostonského Chinatownu do vyhlášené restaurace na Dim Sum. V neděli se slavil Den nezávislosti, volné pondělí se tak nějak hodilo. Přibrali jsme ještě čínskou kolegyni Yan, pro jistotu.
Chinatown zní tak hezky, na dálku to vypadá romanticky, ve skutečnosti se člověk proplétá v dusném dopoledni špinavýma uličkama, podrážky se mu přilepují k asfaltu a odpadkům, všude se překřikujou ženský, co nikdy neuhnou když jdete proti nim po chodníku. Výlohy plný plastových krámů a smrad.
Do restaurace jsem vlezla s rozpačitým pocitem nepatřičnosti a s nijak velkou chutí na jídlo. Ale. Červené stěny, plastoví draci a velký prostor, plný stolů, postavili jsme se do fronty a rozkoukávali se. Dvojice na snídani, většina domácích, jen ojediněle jiná barva vlasů než leskle černá. Bossové s potetovanýma rukama ukazovali malým bossatům jak se co jí a obě generace se tvářily patřičně důležitě. Ve vzduchu bylo cítit smažené maso, nudle a páru z toho všeho. Yan čile komunikovala s číšnicí, z našeho pohledu to vypadalo, že říká něco jako – jestli nás okamžitě neusadíš, prokleju tebe, celou tvoji rodinu a už ti nikdy nebude chutnat čaj!! Číšnice odpovídala ve stejném stylu – mňá mňa ňa, quééj cheň!! Jen jsme se usadili, začaly na stole přistávat bambusové ohříváčky s knedlíčkama, Yan sice vždycky něco vyjednala, ale anglicky umí málo, takže na naše zvědavé dotazy, co je uvnitř knedlíčku, odpovídala - maso – kreveta – taky kreveta – fazole – přičemž se po lžicích ládovala pálivou omáčkou (my ostatní jsme si ji dávkovali tak nějak homeopaticky) a měla z nás legraci. Knedlíčků bylo spousta druhů, pak různé listové těsto plněné masem, spring rolls, omelety, tofu puding. Všechno má trochu posunutou hranici slanosladkosti směrem k sladkému, je to pro mě nezvyklé, ale vlastně moc dobré. Takový trénink na Hongkong, dalo by se říct.

Ve čtvrtek jsem splnila jeden z mnoha postupových plachtařských testů a pak se vydala ještě chvilku plachtit, dokud fouká. Domluvili jsme se s dánským kolegou Kimem a jeho ženou Ninou, v plánu bylo vzít si Sonar a trošku se projet. Kim je v kanceláři málomluvný, tichý, zdvořilý. Košili zastrčenou do kalhot a zastřižené vlasy, od pohledu hh – hodný hoch. Na lodi se z něj stává agresivní, sportovní dravec, loď řídí na hranici převrhnutí a blýská mu v očích. Vítr fouká v silných poryvech, venku spousta dalších lodí, kajaky, windsurfaři, člověk nesmí ani chvilku přestat dávat pozor. Kim se mě pořád snaží přesvědčit, ať taky chvilku řídím. Tůdle, říkám si, je to daleko větší loď, než jsem zvyklá, vítr je silný a nevyzpytatelný, radši budu v klidu sedět a nikam se nepoženu. Po deseti minutách se mi to už nezdá tak strašlivé, tak říkám, že to teda chvilku zkusím. Přetlačuju se s kormidlem a snažím se co se dá, ale vítr se točí, fouká ve strašlivých nárazech a já se pěkně bojím. Kim s Ninou radí ostošest a vesele se baví, jak jsem vyjevená. Po pár minutách a jedné téměř srážce jsem celkem schopná dávat pozor na všechno a řídit sama, s občasnou pomocí. Surfaře objíždím velkýma obloukama, kajakáře ještě většíma. Vykládám, že až budu bohatá, pronajmu si kousek moře a budu si tam jezdit úúúplně sama. Kim a Nina se poťouchle baví, Nina přiznává, že tohle by teda rozhodně neřídila, ale že vypadám, že to zvládám. Až do přistání mě ani jeden z nich nevystřídá, relaxují a kochají se, zatímco já se smrtí v očích provádím manévry v úzkém prostoru doku. Na konci jsem zpocená, unavená, o dvě modřiny bohatší a zralá na infarkt. Dostávám pochvalu. Chvíli sedím v doku na prknech a snažím se srovnat. Svět se mi houpá ještě v deset večer.

Sice už můžu plout sólo, ale ještě se pěkně bojím. Tak si beru s sebou radši Meg, ta se bojí o trochu míň. Mladá americká politoložka, s jasným názorem na svět a sympatickou odvahou. Chvilku koumáme počasí, bouřky chodí okolo, nedívej se na ně, tak se nedíváme a že teda samy, bez instruktora. Odrážecí manévr řídím já, Meg naviguje a na dvě obrátky jsme venku na řece, opře se do nás vítr a my hledáme rovnováhu. Objedeme tři opatrná kolečka tak do půlky řeky, ve druhém se vystřídáme, Meg u kormidla, já naviguju a rozhodujeme se pro přistání (bouřky vypadají zas o kousek blíž a odvaha s časem klesá). Zvládáme to tak jak se na začátečnice sluší, neohrabaně, ale ne nebezpečně, skáču z přídě na břeh jako doopravdická námořnice a raduju se jak Viking. Rozesmáté si domlouváme další jízdu na pozítří. Je to fajn, bát se s někým.