pondělí 30. listopadu 2009

Díky, krocane!

Tak já si klidně napomínám Tornádo Lou, že nic nepíše a sama taky nic. Takže Thanksgiving, ještě jednou a podrobněji. Byli jsme u známých na chatě, uprostřed Massachusetts. Všechno začalo ve čtvrtek ráno poněkud zběsilým startem, nakonec nás zachránilo včasné rozhodnutí jet místo metrem taxíkem. Pak autobusem do Amherstu a tam už nás vyzvedla paní domácí. Na chatě jsme vařili, připravovali, zdobili, seznamovali se s každým kdo přijel a vůbec se účastnili všeobecného chaosu a pokřikování a konzumace Bloody Mary (s křenem, bléé). K tomu seznamování - když se někde představuju, devadesát procent lidí mi špatně rozumí moje jméno, ptají se třikrát, nakonec skončíme u hláskování a i tak je to problém. Vymyslím si nějaké indiánské jméno a budu si tak říkat.
Odpoledne začala hostina. Jídlo bylo skvělé, nevěřte pomluvám o americké kuchyni, i tady se najdou lidi, co umí výborně vařit. A takové dobroty jako je brusinková omáčka, nebo Pavlova, nebo nádivka číslo 1, nebo yamy.. ááách. K jednoznačné identifikaci domorodců u stolu slouží to, že nepoužívají nůž. Dokonce i krocana nahánějí po talíři jen vidličkou, slavnost neslavnost.
Když už jsem nemohla sníst ani sousto, prozkoumávala jsem dům, pila s Alenkou whisky, obdivovala Jacobovy gramofony, naučila se hrát karetní hru s poetickým názvem Bullshit, tančila, dokonce vyzkoušela i saunu a vůbec se měla dobře.

pátek 27. listopadu 2009

Jak jsme vzdávali díky

Všechno vypíšu, kde a jak a s kým, ale tohle musím napsat hned, nebo to zapomenu. Na Den Díkůvzdání, během jednoho odpoledne jsem snědla (od všeho kousek):
  • krocana
  • brusinkovou omáčku
  • šťouchané brambory polité něčím strašně dobrým
  • nádivku I.
  • nádivku II.
  • pečené sladké brambory (je jich víc druhů, tohle byly zrovna oranžové yams, moje nejoblíbenější)
  • pečenou zeleninu
  • salát I.
  • salát II.
  • červené zelí
  • jablečný koláč
  • vanilkovou zmrzlinu
  • dýňový koláč
  • dort Pavlova
  • kávu, víno, vodu
Pozdě v noci, vyhládlá z tancování a ze sauny, šla jsem ještě užírat yamy. Dnes ráno jsem posnídala studeného krocana s kávou a ještě trochu těch brambor. To by bylo.

čtvrtek 19. listopadu 2009

Pam Pam Pamuk

Orhan Pamuk byl tady v Bostonu hvězda podzimu. Přednášel na Harvardu (udělili mu tu letos profesuru) pro studenty, pro veřejnost, zahajoval knižní festival, bylo ho všude plno. Četla jsem od něj v Čechách román Jmenuji se červená a když jsem objevila přednášky pro veřejnost, vyrazila jsem. Z šestidílného cyklu jsem viděla čtyři, z toho první si ne úplně užila, protože jsem byla ještě vykulená a nervózní a pan Pamuk má v angličtině silný přízvuk. Přednáškový sál měl lehce orientální atmosféru, kterou kromě harvardské typické tmavěčervené barvy (říká se jí crimson) vytvářel také nebývalý počet nosatých tureckých studentů a oblak těžkého parfému, který se vznášel nad publikem. Přednášky jako takové byly brilantní. Pamuk je velmi pečlivý, s dobrým smyslem pro strukturu, a přednášky byly spíš jakési studie jeho vidění světa. Původně malíř, používá hodně obrazových přirovnání, román=krajina, muzeum detailů. Je také milovník tradičního románu, někdy jsem měla pocit, jako by po Anně Karenině už nikdo nic nenapsal, Anna jedoucí ve vlaku se objevovala snad každých deset minut. Ne se vším řečeným bych souhlasila, celkově mi ale eseje připadaly zajímavé a tvůrčí. Ale. Diskuse. Během přednášek sebevědomý a ironický Pamuk se usazením do křesla pro diskusi proměnil ve zlomyslného skřeta, každého, kdo se odvážil mít dotaz, nejprve zesměšnil, případně urazil, načež mu shovívavě vysvětlil, že kdyby býval četl pořádně jeho knihy, už by to byl dávno věděl (nebo by se takhle blbě vůbec nezeptal). Pokud jste se ho při dotazu odvážili citovat a spletli se, taky špatně. A zdaleka nejhorší bylo, pokud jste z právě vyslechnutého něco odvozovali. Na jeho obranu musím dodat, že některé dotazy byly skutečně nejapné, např. po výborné přednášce jménem Muzeum, kdy Pamuk hodinu mluvil o detailu v románu, o sbírání drobností a muzejním popisu, první dotaz, který z publika padl, byl - Co jste si pomyslel, když vám zavolali, že jste dostal Nobelovu cenu?
Než cyklus skončil, přečetla jsem knihu Istanbul, z části popisující Pamukovo dětství a dospívání a z části neobvyklou kroniku města na pomezí Východu a Západu. Zvláštní smutek uvadající krásy mě docela pohltil a zase jsem si některé věci opravila.
Orhan Pamuk tak pro mě zůstává velmi kontroverzní osobnost, na jednu stranu mi připadá obdivuhodná jeho schopnost napsat "velký" román, převést krásu světa do slov. Na druhou stranu v přímém kontaktu působí samolibě a arogantně; a je vypočítavý.

čtvrtek 12. listopadu 2009

Vidět Sleep no more

a už nikdy se nedívat na divadlo stejně. Aneb pokus o popsání nepopsatelného.
Představte si, že se procházíte ve snu, který se zdá někomu jinému. Není to zlý sen, spíš hodně zvláštní. Odehrává se ve starém domě, zámku, procházíte jednotlivé místnosti a kolem vás se odehrává děj toho snu. Nejdůležitější na tom všem je, že jste UVNITŘ.
Věděla jsem trochu, do čeho jdu, i tak mě intenzita všech zážitků překvapila. Britská divadelní skupina Punchdrunk se představila v Bostonu reprízou své londýnské produkce Sleep no more. Tolik oficiální informace. Prý je to Macbeth, viděný očima Alfreda Hitchcocka. Těžko z jednoho zážitku posoudit, ale já bych to spíš viděla na Švankmajera, Lynche.. A taky staré ruské filmy.
Divadlo se odehrává ve staré škole. Nejdřív projdete tmou, narážíte do ostatních, abyste se za chvilku vynořili v baru jako z Blue Velvet. Těžké závěsy, vůně, cinkají skleničky, kapela si zrovna na chvíli odběhla. V ruce máte žolíkovou kartu. Za chvíli někdo zavolá vaše číslo - a v tuhle chvíli musím přepnout do vlastního vidění. Už v baru to začíná. Zpomalily se mi pohyby, viděla jsem všechno zpomaleně. Dostali jsme bílé masky, všichni. Lidi kolem mě, včetně eMa, se proměnili v anonymní tváře, nastoupili jsme do výtahu. Liftboy zastavoval v různých patrech a vysazoval malé skupinky, eMa jako prvního, samotného. Jen jsem mu stihla zamávat. Vystoupila jsem v jiném patře, v tmavém koridoru, viděla jen svítící červené nápisy EXIT a cítila nasládlý pach zatuchliny, starých zvířecích kůží.
Odbočka technická - celé představení funguje tak, že děj se odehrává na různých místech současně. Vidíte vždycky jen kousek, můžete pak sledovat herce, jak jdou někam jinam a vidět další kus. Někdy to nestihnete, utečou, nebo zmizí za dveřmi, kam se nesmí. Když se zrovna nic neděje, procházíte jen chodbami a místnostmi, můžete objevovat a prozkoumávat. Věci jsou skutečné. Mapy, dopisy, obrazy, svíčky, vana s vodou, postel, knihy na stole.. Na podlaze je listí, nebo hlína. Nebo piliny. Stromy se hýbou. Místnosti se opakují. Všechno je jen matně osvětlené - a zase zpátky do já-vidění.
Jako první jsem vešla do slavnostního sálu. Jsou tam stromy a voní to jehličím a ještě něčím. Postupem večera jsem se na té vůni stala úplně závislá, pořád jsem se tam chtěla vracet. V tomhle sále se synchronizuje děj, jednou za čas se tam všichni herci sejdou a tančí, nebo odehrají jednu scénu dohromady, než se zase rozprchnou po domě. Byli jsme tam mockrát, přesto to nikdy nebylo stejné. Chvílemi jsme viděli hodně děje, ale nechtěla jsem tolik chodit s davem lidí, takže jsme různě odbočovali (kromě toho začátku už zase oba dva spolu, našli jsme se poměrně brzy). Každá místnost jinak voní, má jinou teplotu, hraje hudba nebo rádio. Vypadá to, jako kdyby se od stolu zrovna někdo zvedl a odešel a my přišli jen minutu poté, a ono je to vlastně tak, místnosti se mění, jak se v nich odehrávají jednotlivé scény. Kromě hudby je celý děj bez zvuku. Těžko popsat tu strašidelnou atmosféru, není tam nic, co by člověka vylekalo (snad jen když se v bludišti prostěradel proti němu vynoří další bílá maska), ale je to ten stejný tísnivý pocit, jako když Jan Švankmajer ve filmu rozpohybuje dětské hračky a najednou už je nevidíte stejnýma očima. V jednu chvíli jsme byli úplně sami ve sklepě, v podivné fotografické laboratoři, páchlo to tam chemikáliemi a studenou hlínou, není to jako ve filmu, kde se člověk dívá na obraz, byli jsme uvnitř obrazu.
Nejlepší je to, že každý divák vidí úplně jiné představení. Byli jsme tam nakonec skoro 3 hodiny a večer ještě nekončil, ale už jsme dál nemohli. Určitě půjdeme znovu, hrajou až do ledna, jednou to určitě nestačí. A půjdem plánovitě zvlášť a pak si to budeme vyprávět. Třeba napodruhé už v tom rozeznám toho Macbetha.
Oficiální info zde.

pondělí 9. listopadu 2009

Pod vodopádem

Odstěhovat se na druhej konec zeměkoule je báječný cvičení v nelpění. Jakkoli je to strašidelný, mám tyhle věčný začátky s jedním kufrem vlastně ráda (tuhle větu mi připomeňte až budu zase po nocích fňukat, nebo až celej den probrečím ze samýho zoufalství/vzteku sama na sebe), jednoho to naučí rozpoznat co je důležitý. Ne že bych v tomhle byla zrovna bystrá žákyně.
Boston zatím vnímám všemi smysly, nemůžu moc psát, nemám to v hlavě tak úplně rovně. Navíc jak napovídá letmý pohled do rozepsaných článků, cenzorské superego je teď nesmírně silné, kontrolou neprojde ven skoro nic. Do šuplíku přibývá pilně.
Podzim pokročil, listí je nejen vidět, ale i slyšet. Řeka se leskne domodra, a někdy když jdu přes most domů, je mi strašně líto, že to neumím popsat, vyfotit. To vymetený nebe, studenej ostrej vzduch a nahý stromy, to by se vám přece určitě líbilo.
Ačkoli se z jednoho dne na druhý zas tak nic moc nemění, mám silný pocit, že žijem přelomový období. V noci se držíme za ruce.

pondělí 2. listopadu 2009

Brzy se stmívá

a nastal čas si generálně postěžovat. Blog je totiž příliš optimistický, ukazuje jen horní části mojí americké sinusoidy, je potřeba trochu vyvážit zpravodajství.
Takže zaprvé. Potrava. Potrava se nakupuje v obřím obchoďáku, kousek od domu, aby se nemusela tahat z města. Mám velké štěstí, protože od našeho domu do Stop and Shopu je to asi 300 metrů, většinou po chodníku. Méně šťastné je to, že mezi domem a SnS je ještě dálniční křižovatka, kterou nutno překonat. Po cestě za potravou tak 7x přecházím dvou a víceproudou silnici, v jednu chvíli mám po obou stranách rozjetá auta a nikdo! tamtudy nechodí, všichni naši sousedi tam jezdí autem. Vlastní nákup je podobný nákupu domácímu a jediný důvod ke stížnosti je snad ten, že když člověk chvilku nedává pozor u pokladny, je mu nákup zabalen do 30 igelitových tašek (ač by se vešel do 2), které se potom doma hromadí.
Zadruhé. Chleba. Veškerý chleba chutná nasládle, nebo přímo sladce. Což milovník topinek s česnekem ocení. Dá se koupit i chleba nesladký, ovšem musí se řádně hledat a půlkilový bochník stojí 5 dolarů. A to je o 2 dolary víc než kelímek zmrzliny Ben and Jerry´s. Jíme tudíž zmrzlinu. Bez česneku.
Zatřetí. Metro. Bostonské metro se pyšní tím, že je nejstarší v USA. Je to pravda. Když jsem jela poprvé, strašlivě jsem se bála, byla tam totiž příšerná zima (klimatizace), metro pískalo, kvílelo, hrkalo a stálo dlouhé minuty v tunelu. Vpodstatě stejně to vypadá i teď, jen už se nebojím, čtu si a dávám si dostatečnou časovou rezervu. A taky jsem tam už dvakrát potkala švába, kterého se bojím skoro stejně jako medvěda.
Takže to by bylo, příště zase zvesela.