a už nikdy se nedívat na divadlo stejně. Aneb pokus o popsání nepopsatelného.
Představte si, že se procházíte ve snu, který se zdá někomu jinému. Není to zlý sen, spíš hodně zvláštní. Odehrává se ve starém domě, zámku, procházíte jednotlivé místnosti a kolem vás se odehrává děj toho snu. Nejdůležitější na tom všem je, že jste UVNITŘ.
Věděla jsem trochu, do čeho jdu, i tak mě intenzita všech zážitků překvapila. Britská divadelní skupina Punchdrunk se představila v Bostonu reprízou své londýnské produkce Sleep no more. Tolik oficiální informace. Prý je to Macbeth, viděný očima Alfreda Hitchcocka. Těžko z jednoho zážitku posoudit, ale já bych to spíš viděla na Švankmajera, Lynche.. A taky staré ruské filmy.
Divadlo se odehrává ve staré škole. Nejdřív projdete tmou, narážíte do ostatních, abyste se za chvilku vynořili v baru jako z Blue Velvet. Těžké závěsy, vůně, cinkají skleničky, kapela si zrovna na chvíli odběhla. V ruce máte žolíkovou kartu. Za chvíli někdo zavolá vaše číslo - a v tuhle chvíli musím přepnout do vlastního vidění. Už v baru to začíná. Zpomalily se mi pohyby, viděla jsem všechno zpomaleně. Dostali jsme bílé masky, všichni. Lidi kolem mě, včetně eMa, se proměnili v anonymní tváře, nastoupili jsme do výtahu. Liftboy zastavoval v různých patrech a vysazoval malé skupinky, eMa jako prvního, samotného. Jen jsem mu stihla zamávat. Vystoupila jsem v jiném patře, v tmavém koridoru, viděla jen svítící červené nápisy EXIT a cítila nasládlý pach zatuchliny, starých zvířecích kůží.
Odbočka technická - celé představení funguje tak, že děj se odehrává na různých místech současně. Vidíte vždycky jen kousek, můžete pak sledovat herce, jak jdou někam jinam a vidět další kus. Někdy to nestihnete, utečou, nebo zmizí za dveřmi, kam se nesmí. Když se zrovna nic neděje, procházíte jen chodbami a místnostmi, můžete objevovat a prozkoumávat. Věci jsou skutečné. Mapy, dopisy, obrazy, svíčky, vana s vodou, postel, knihy na stole.. Na podlaze je listí, nebo hlína. Nebo piliny. Stromy se hýbou. Místnosti se opakují. Všechno je jen matně osvětlené - a zase zpátky do já-vidění.
Jako první jsem vešla do slavnostního sálu. Jsou tam stromy a voní to jehličím a ještě něčím. Postupem večera jsem se na té vůni stala úplně závislá, pořád jsem se tam chtěla vracet. V tomhle sále se synchronizuje děj, jednou za čas se tam všichni herci sejdou a tančí, nebo odehrají jednu scénu dohromady, než se zase rozprchnou po domě. Byli jsme tam mockrát, přesto to nikdy nebylo stejné. Chvílemi jsme viděli hodně děje, ale nechtěla jsem tolik chodit s davem lidí, takže jsme různě odbočovali (kromě toho začátku už zase oba dva spolu, našli jsme se poměrně brzy). Každá místnost jinak voní, má jinou teplotu, hraje hudba nebo rádio. Vypadá to, jako kdyby se od stolu zrovna někdo zvedl a odešel a my přišli jen minutu poté, a ono je to vlastně tak, místnosti se mění, jak se v nich odehrávají jednotlivé scény. Kromě hudby je celý děj bez zvuku. Těžko popsat tu strašidelnou atmosféru, není tam nic, co by člověka vylekalo (snad jen když se v bludišti prostěradel proti němu vynoří další bílá maska), ale je to ten stejný tísnivý pocit, jako když Jan Švankmajer ve filmu rozpohybuje dětské hračky a najednou už je nevidíte stejnýma očima. V jednu chvíli jsme byli úplně sami ve sklepě, v podivné fotografické laboratoři, páchlo to tam chemikáliemi a studenou hlínou, není to jako ve filmu, kde se člověk dívá na obraz, byli jsme uvnitř obrazu.
Nejlepší je to, že každý divák vidí úplně jiné představení. Byli jsme tam nakonec skoro 3 hodiny a večer ještě nekončil, ale už jsme dál nemohli. Určitě půjdeme znovu, hrajou až do ledna, jednou to určitě nestačí. A půjdem plánovitě zvlášť a pak si to budeme vyprávět. Třeba napodruhé už v tom rozeznám toho Macbetha.
Oficiální info zde.