pondělí 28. září 2009

Neděle = řízek

Tak trochu špatné svědomí, že sem týden nic nepíšu. Ale - nestalo se nic převratného, já pracuju na tom, abych mohla pracovat, eM pracuje od nevidím do nevidím. Peču koláče, a všemožné dobroty, teď zrovna asi bude Týden avokáda, podařilo se nám v sobotu na trhu koupit 7 velkých avokád (je to nějaký jiný druh, jsou velké spíš jako kokosové ořechy). Pátek jsem strávila s Sherry, prošly jsme velký kus města a skončily na oběd v Cheesecake factory. Prý je proslavená svými velkými porcemi a taky těmi cheesecaky. Nemůžu posoudit, snědla jsem totiž jen polévku, hlavní chod jsme si rozdělily a ani tak jsme ho nedojedly :-) Cheesecake bude příště. Podařilo se mi chvíli zapomenout na to, že angličtina a jen tak klábosit a bylo to povedené. V sobotu jsme s eMem po pečlivém vybírání koupili matrixovské sluneční brýle a hned v nich vyrazili plachtit. Rozdíl to byl obrovský, mohla jsem se dívat nad sebe, na plachtu a na telltails a kormidlování se mi fakt dařilo. Těším se na plachtění vždycky už tak od středy, ujišťuju se, že se pojede, a pak mi radost vydrží vždycky minimálně do úterka. Neděle deštivá a nijaká, postavili jsme si krásnou novou postel, v pokoji nám voní to čerstvé dřevo, Martin jako Němec se naší nedělní řízkové tradice chytil po svém a udělal pro všechny telecí řízky, s bramborovým salátem, citrónem a brusinkama :-) (že si k plněným paprikám dělá bramborovou kaši, o tom snad ani nemluvím).
Poslední malá radost - včera večer jsem našla krásný starý ruční mlýnek na kávu a asi není ničí a asi ho můžu používat. To by se mi líbilo.

neděle 20. září 2009

Přímo na vejce

Všechno začalo v sobotu ráno, vítr foukal víc než svižně, sluníčko svítilo a my utíkali mezi mrakodrapy, abychom stihli sraz. Ve městě téměř nikdo nebyl, kde se v týdnu hemží kravaťáci, nehemžilo se nic, všude stažené rolety, ozvěna. Lupla jsem si prášek proti nevolnosti, just in case. Doběhli jsme na místo srazu, kde čekal Dave, mořský vlk jak se patří. Zmáčkl nám ruku, párkrát mi zkomolil jméno (jedna varianta dokonce - Marina :-)), zavolal vodní taxi a už jsme se vezli. Na lodi párkrát zakřupal kloubama, vyhlásil základní pravidla (Pravidlo č. 1 - Nikdo nebude padat z lodi. Pravidlo č. 2 - Nikdo neucpe záchod. ), nachystal si termosku s čajem a vyrazili jsme. Vítr foukal pořádný, vyplouvali jsme s plachtama napůl staženýma a i tak bylo co dělat. Odbočka - na tomto místě se omlouvám za nedostatek kvalitní plachtařské české terminologie, umím to jen anglicky. Kdyby někdo věděl nějaký pěkný zdroj, šup s ním do komentářů.
Vymotali jsme se z přístavu, opřel se do nás vítr a vlny a mě začal zabírat ten prášek, takže jsem v těch největších vlnách seděla a blaženě se usmívala a vůbec se mi nechtělo hýbat :-) Pořád jsme museli dávat pozor na humří sítě, v těch velkých vlnách nebyly bójky vidět, dokud člověk nejel přímo na ně. Jednu bójku jsme takhle pozorovali, dokud sebou nemrskla a nezmizela pod hladinou - byl to tuleň! a lekl se nás víc, než my jeho. I s napůl vytaženýma plachtama jsme pluli plnou rychlostí, nakláněli se, voda cákala přes palubu. Cestou z přístavu ven jsme pluli kolem místní čističky odpadních vod. Bostoňani jí říkají dinosauří vejce, protože přesně tak to vypadá. Matka dinosauřice se asi zrovna někam zaběhla, ale v hnízdě zůstalo 8 vajec (prý mají skutečně dokonale vejčitý tvar, aby se nikde neusazoval humus), která čistí odpadní vodu z celého Greater Bostonu. Proč to vykládám - totiž, po obrátce jsem dostala do ruky kormidlo s příkazem - Jeď přímo na ty vejce. Euforie z prášku přešla asi po deseti sekundách, přetlačovala jsem se s vlnama i s kormidlem, řvala - co mám dělat?, kluci řvali zpátky - děláš to dobře! přímo na vejce!, loď se nakláněla a já měla pěkný strach. Úplně nejlepší chvilka byla, když mi ukazovali cosi na horizontu, že mám jet tam a já viděla jen jejich hlavy a jinak nic, do toho zmatky z angličtinou ("vidíš tu neznámé slovo, těsně vedle další neznámé slovo? tomu se tady říká neznámé slovo, tak jeď přímo tam". Bývala by mi v tu chvíli moc pomohla nějaká blondýnovská větička typu - "Vidíš tu zelenou krabičku hned vedle červené věžičky??" Ale to ne..). V součtu - loď jsem nepřevrhla, ani jsem moc nekličkovala a až na ten jekot to prý bylo docela dobré. Každopádně skvělá zkušenost, tohle si člověk na řece opravdu nezkusí. Pak se vítr trochu uklidnil, vlny taky a my pluli kolem ostrovů, obědvali (mimo jiné výborné zázvorové sušenky, to se musím naučit), fotili, sledovali jak na vedlejším Logan Airport startují a přistávají letadla, vyhýbali se trajektům a výletním lodím, proplouvali pod mostem a nakonec, těsně před koncem, pozorovali obří loď (velkou jako panelák naležato) jak vyplouvá, houká, otáčí se.. Neskutečný kolos, vypadalo to, jako když se pár domů z přístavu odlouplo a vyplulo na moře. Přistáli jsme přesně ve chvíli, kdy zapadalo slunce, pálily mě oči a taky ruce od lan (příště tmavší brýle a rukavice), a chtělo se mi jen zalézt a spát. Ale chuť na borůvky a eMovo přesvědčování způsobily, že jsme se cestou domů stavili ještě na tržišti, přivezli si borůvky, kukuřici, jablka, papriky a rajčata (to vše dohromady za asi 5 dolarů) a doma uspořádali i s Martinem lukulské hody, načež jsme všichni 3 vytuhli u televize. Celý večer jsem měla suchozemskou nemoc - houpala se pode mnou podlaha, taky stěny, a když jsem zavřela oči, jako bych pořád byla na lodi.
Fotky jsou tady.

pátek 18. září 2009

Flea story V. - Happyend

Včera přišel šek, dneska se ho podařilo úspěšně zkasírovat. Peníze vráceny do posledního centu, elektřina odhlášena, plyn odhlášen, ale tam musíme těch pár dolarů zaplatit. Tedy po cca 6 týdnech jsme zase tam, kde jsme byli. Bydlíme v Somerville. Asi se tu zdržíme, neumím si teď další podobné kolečko představit. Postavili jsme si nějaký nábytek, trošku se zabydleli a dnes večer jdeme nakoupit podzimní zásoby - bačkory, pyžama, svetry a čaje, už je na ně asi čas.
Blechy se podařilo zřejmě zadržet, nenacházíme ani živé cizopasníky, ani nové štípance.
Zítra jedem na moře.

úterý 15. září 2009

pondělí 14. září 2009

Flea story IV. - Poznámkový aparát

  1. Byt jsme předtím viděli (eM), někdy na začátku srpna. Byt byl zařízený, bydlel v něm americký mladík jménem Richard se svou slečnou a kočkou. Při prohlídce si člověk všímá spousty věcí, ale pokud tam tehdy nějaké blechy byly, rozhodně nebyly vidět (stejně jako spousty dalších věcí)
  2. Při nastěhování byl byt příšerně špinavý, zřejmě pod dojmem stěhování R. vůbec neuklízel (sám nám později řekl, že ho to vůbec nezajímá), taky např. zhasnul takový ten malý hořáček na sporáku, takže do bytu vesele unikal plyn, zjistilo se, že nábytek zakrýval hnusné parkety a lišty, ale to vem čert, to nevadilo tolik. Sporák jsme si nechali zkontrolovat, byt uklidila správcovská firma a bylo to.
  3. Richard se odstěhoval jen o 2 patra výš, potkali jsme ho při předávání, tvářil se přátelsky a vykládal. O pár dní později, když jsme stáli na chodbě s inspektorem, tak málem ani nepozdravil (problém, jo? no to víte, to je prostě Boston) a zmizel.
  4. Součet prvních 3 bodů - blechy jsou zřejmě po Richardovic kočce, uklizením zmizela z povrchu jedna generace, a během toho týdne, co jsme tam nebydleli, se vylíhly další (i to, že jsou v celém bytě, odpovídá spíš dlouhodobějším potížím). Richard si zřejmě myslel, že situaci vyřeší přestěhováním, ale museli si je tam taky přenést. Richard je zmetek a darebák, kdyby nás na to upozornil, mohli jsme to vyřešit před nastěhováním.
  5. Do protějšího bytu se nestěhujeme, zůstáváme v Somerville a před dalším kolem hledání si trochu odpočinem.

sobota 12. září 2009

Flea story III. - Lightning

aneb Blýskání na lepší časy
V pátek ráno zavolal Bob a nabídl nám, že se můžeme přestěhovat do protějšího bytu přes chodbu. Řekli jsme, že si to necháme projít hlavou. Za půl hodiny zavolala Sandy z vlastnické firmy, domluvili jsme se na odstoupení od smlouvy, stačí faxem poslat papír, že odstupujeme a všechno bude v pořádku. Najednou to jde! Přítomnost Tonyho způsobila, že řešení situace přeskočilo o úroveň výš, a nastalo solidní jednání. Vrátí nám všechny 3 nájemné zaplacené předem. Nemusíme platit účet za elektřinu a plyn, které už jsme si stihli přihlásit. Papír poslán, byt vyklidíme nejspíš dnes, šek přijde příští týden. Dokud ho neuvidím, neuzavřu Bleší příběh, ale trochu optimistické už to je.

pátek 11. září 2009

Flea story II. - Home delivery

aneb paralelní dějová linie
Z důvodu nepřesunutí do Brightonu bylo potřeba změnit směřování zásilky s nábytkem. V pondělí ráno hned voláme dopravní firmu Ikey, prý už je to na autě, ale není problém, dovezou to zase zpátky do skladu a zítra zavolají. Zapisují si novou adresu. Úterý proběhne a nikdo se neozývá a my máme dost starostí, takže nevoláme. Voláme ve středu ráno, po cestě z Brightonu. eM si bere telefon a jde kousek stranou, za chvilku už vidím, že se začíná nadechovat a slyším podezřelé věty (ale my jsme tu adresu změnili! jaktože to vezete teď?). Ukazuje se, že změna adresy neproběhla, věci jsou v autě a míří do Brightonu, kde je nechceme, kde nikdo není a navíc je to neohlášené. Nikdo nechápe, jak je to možné, slečna zpestřuje telefonní hovor zaprvé svou solidní odolností proti jakémukoli argumentu, zadruhé přerušováním hovoru na dlouhé minuty a zatřetí regulérním pokládáním sluchátka. Když provoláme všechny peníze, jedem celí schlíplí zase zpátky, já jdu čekat do Somerville a eM do práce. Za hodinu volá, že se dovolal znovu, místo slečny zastihl pána, ten změnil adresu i čas dodání a věci přijedou ve čtvrtek večer, do Somerville. Mezi 6 a 10. Ve čtvrtek večer tak kolem půl desáté dojídáme večeři, zmrzku a pořád nic, a smiřujem se s tím, že věci přijedou zítra, včera, nebo do Brightonu. O půl jedenácté volá chlápek se španělským přízvukem, že už je na cestě a v 11 večer máme nábytek složený v obýváku.
V této souvislosti musím zmínit, že jakkoli se snažím se tady spíš přizpůsobit a nenadávat všeobecně, telefonní slečny v první linii jsou fakt krystalické zlo. Mají zřejmě pokyny všechny lidi v první řadě odradit, ať nedělají potíže, příp. ať si je vyřeší sami. To plní skutečně svědomitě, poslechnou si co jim říkáte (ale my jsme adresu pro doručení změnili, na původní místo se doručit nedá a čekali jsme na telefonát o termínu) a neprůstřelně odpovědí (je mi líto, ale nemůžete změnit adresu doručení 40 minut předem, vaše věci jsou na cestě). Následuje vztek, bezmoc, a taky lítost, když vidím eMa, jak se snaží být statečný a věci řešit a jak ho to blbství zmáhá.

čtvrtek 10. září 2009

Flea story (Bleší příběh) I.

Byt jsme převzali v úterý prvního září, už jsem tu o tom psala. Do konce týdne nám Luca postupně převážel věci, v sobotu jsme nakoupili nábytek a těšili se na velké stěhování. Doručit nábytek měli v pondělí ráno, byl tu svátek (Labor Day), tak jsme se rozhodli z neděle na pondělí už spát tam, ať nemusíme přes celé město. To bylo v neděli. Pro další popis budu pro starý byt používat jméno Somerville (podle čtvrti), pro nový pak Brighton (totéž).
Přijeli jsme večer do Brightonu, autem s Lucou a Alison, složili věci (tady prosím upozorňuju znovu, že Luca byl přes týden v bytě několikrát a teď taky) a vyrazili všichni čtyři k Alison na večeři, bydlí kousek. Vrátili jsme se asi v 11, a začali se ukládat ke spánku. Zula jsem se a chodila bytem jen v ponožkách, tak různě sem a tam, a.. (nyní nastává opravdový začátek blešího příběhu) uviděla na světlé barvě ponožek tmavé tečky. Když jsem se jednu z nich pokusila sundat, vyskočila. Ve vteřině bylo jasno, vyskočili jsme taky a prohledávali okolní parkety. Blechy byly úplně všude, později se ukázalo že i v dalších místnostech, na světlé podlaze kuchyně byly krásně vidět. Musely jich tam být stovky! Sebrali jsme nejdůležitější věci a odjeli taxíkem (tímto se mu velmi omlouvám, určitě mu tam nějaké zbyly) zpátky do Somerville, provedli dekontaminaci a šli spát.
Na Labor day se ukázalo, že větší problém než blechy budou zřejmě lidi. Paní ze správy budov tvrdila, že to nic není, pár blech, že nám pošle postřikovače a hotovo a co plašíme. Vrátili jsme se tedy odpoledne do Brightonu, zhodnotit situaci za světla. Bylo jich tam dvojnásob. Vyskakovaly nám naproti, skákaly jen tak, skákaly nám na nohy a do věcí, štípaly a vůbec se veselily, že konečně přišlo něco k jídlu. Sbalili jsme nejnutnější švestky, vypadli odtamtud (předtím pořídili rozsáhlou foto a videodokumentaci), v Somerville provedli opět novou dekontaminaci (pomalu nám docházejí igelitové pytle) a rozhodli se zavolat hygienika, ke kontrole. Slečna ve sluchátku situaci vyhodnotila jako nehořící a oznámila, že inspektor může přijít nejdřív ve čtvrtek ráno. No dobrá. V úterý, v první pracovní den, jsme se dovolali majiteli a opět zafungovala neprůstřelná telefonistka. Určitě to není pohotovost, určitě to není nic hrozného, postřikovač prý přijde hned a bude po problému a vůbec, ať neděláme potíže, ať tam prostě normálně bydlíme. Přesně v ten moment jsme dočerpali veškeré zásoby bojovnosti, dobré nálady a optimismu, zůstaly jen nádrže s poraženeckou náladou, s blbou a s hnusnou.
Ve středu ráno jsme se do Brightonu vrátili, na dveřích cedulka od postřikovače, že máme postříkáno. V bytě ovšem stále živé blechy (kromě spousty mrtvých). eM funguje jako spolehlivý detektor, kdykoli vleze do bytu, má za pár vteřin na nohou celou smečku, na mě zdaleka tolik nejdou. Stanovisko majitele (tedy paní telefonistky) nezměněno - v tuhle chvíli si dovoluju upozornit, že jsem si na 101% jistá, že by tam sama nezůstala ani minutu, ovšem do telefonu se jí to kváká. Vypovědět smlouvu z tohoto důvodu nelze, ať si bydlíme, kde chceme, ale jim budeme platit celý rok, tak jak jsme se ve smlouvě zavázali. Naštěstí můžeme zůstat v Somerville, ale i tady platíme nájem a ne úplně malej. Do toho zpráva od Lucy, že má - jaké překvapení - taky blechy. Musel si je přinést, když nám stěhoval věci.
Jedinou naší nadějí tak zůstalo vyjádření hygienika. Dnes (čtvrtek) ráno sedíme na obrubníku před domem a čekáme, má přijet v 9:30. Chvilku před třičtvrtě volá paní, že bohužel, že nemůžou a že inspektor přijde až odpoledne, mezi 1 a 4. Zkoušíme ji upozornit, že chodíme (teda jeden) do práce, že v bytě čekat nemůžeme a že 3hodinové časové rozmezí je možná trochu moc, ona odpovídá, že je jí to sice líto, ale jinak to nejde a že nic bližšího říct nemůže. eM si tedy bere den dovolené, jet na hodinu do práce nemá smysl, a jdem aspoň na oběd, a na kávu a už je nám všechno jedno a vůbec. V jednu zas na tom obrubníku, pozorujeme lidi co chodí okolo a tipujeme, kdo to bude. Nakonec je to jasné už jak zahne s autem do ulice.
Naleštěný černý Tony v naleštěném černém Mercedesu, máme z něho ze začátku trochu strach. Jakmile zjistí o co jde, vezme telefon a volá, zajímá se a blech se patřičně bojí. Odváží se nakonec do bytu vlézt, ale vydrží tak minutu a hned už by šel ven a zbytek setkání se drbe a pozoruje. Dává nám prozatímní potvrzení, že byt je zamořený blechami a že se v něm bydlet nedá a zavolá Boba. Bob je z naší vlastnické firmy, přijíždí kupodivu hned, a pod káravým Tonyho pohledem (já jsem měl vždycky, Bobe, dojem, že se vaše firma o nájemníky dobře stará) se pustí do akce. Kouří PallMallku a volá, zařizuje dalšího postřikovače, taky každodenní luxování (jak bojíš? no tak asi budeš muset ten lux tlačit před sebou, ne?). Do bytu se jde podívat, my mu ukazujem, kde všude jsou a on na ně svítí baterkou. Nakonec přímo před ním mi eM sebere jednu upířici z krku, Bob prohlásí, že je to pretty bad a kouká si na ponožky. Dává nám telefonní číslo na dalšího člověka, se kterým se máme dohodnout o tom, co dál a jestli náhodou firma nezmění trochu postoj.
Pokračování příště.

Vocabulary:
fleas, flea infestation, exterminator, State Sanitary Code, tenant rights, breaking the lease, eggs and larvae, hatching, uninhabitable

pondělí 7. září 2009

Jak to bylo se zvířaty

a jak je to s námi.

Fotka číslo jedna - želvy na krokodýlovi. Krokodýl říkáme kusu dřeva plujícímu v Mystic River, kolem kterého chodíme cestou k metru.


Fotka číslo dvě - jestřáb (pravděpodobně), který přistál přímo před námi na zábradlí, silnice pod sebou si nevšímal, lidí taky ne, a brzy odletěl.


Fotka číslo tři - je bohužel z podlahy kuchyně, která měla být naše budoucí kuchyně, ale pevně doufám, že nebude. Je to blecha. Tahle je mrtvá, takže pěkně pózuje, stovky ostatních jsou ale více než živé a vítají nás a radostně nám skáčou, kam doskočí. Celá záležitost se řeší, budu podávat zprávy.

Plný rozsah invaze napoví následující video:

středa 2. září 2009

Stěhovací den ve studentském městě

Sice jsme o tom něco už slyšeli, ale museli jsme ho zažít, abychom si ho uměli představit.
V Bostonu je hodně univerzit, což znamená (hodně)2 studentů a ti všichni se stěhují v jeden den. Smlouvy tu trvají do konce srpna; prvního září ráno se byty vyklidí, jejich obsah se naloží do dodávek, doveze se do nového bytu, kde se složí. Všichni naráz! Takže - každé druhé auto je dodávka plná věcí, v celém městě se nedá zaparkovat, na ulicích se kupí hromady nábytku, matrace, v lepším případě je během pár hodin někdo odnese, v horším tam zůstanou (neprodaly se a nestěhují se, tj. ať si s nimi poradí někdo jiný..). Šli jsme včera naší ulicí, přelézali hromady odpadků, věcí, okukovali, jestli někde neleží něco, co by se nám hodilo a nestačili se divit.
V našem novém bytě byl neskutečný binec, přišli jsme ještě před úklidovou četou. Rozhodně se tam nedaly ještě vézt žádné věci, navíc vyklizením nábytku se objevily vady které předtím byly zakryté, odjeli jsme tedy zpátky do Somerville a rovnou se vypravili do Home Depot (takové místní OBI), kde jsme v záchvatu kutilské nálady nakoupili mop, kýbl, rukavice, špachtli, tmel, polepovací papíry a spoustu dalších věcí, že si to trochu opravíme. Dotáhli jsme všechno domů, vzpamatovávali se z nejhoršího a vymýšleli co s tím provedem. Naštěstí v pravou chvíli zakročili kamarádi, Luca vzal eMa, odvezli pár věcí a přivezli dobrou zprávu, že byt je uklizený a nevypadá už tak zle. Mě vzal Martin, uvařili jsme těstoviny na večeři pro všechny a během té doby mi prozradil spoustu dobrých věcí, co a jak zařídit a jak si nenechat některé věci líbit. Potřebovala jsem v tu chvíli slyšet, že se nesmím nechat, trochu nakopnout směrem k normálnímu sebevědomí (dočasně narušenému neschopností zvládat tady běžné věci, ani ne tak kvůli jazyku, spíš kvůli jiným zvykům a odlišnému fungování všeho), vyjasnit kategorie mám-nemám právo.
Dnes už v tom mám jasněji, ale stejně - tohle bude asi chvíli trvat.