čtvrtek 17. února 2011

Meziplanetární

To jsou takový dny. Jako dnes. V práci složitý meeting, byla jsem připravená, ale stejně se to zvrhlo, bojovala jsem ze všech sil, odcházela s celkem dobrým pocitem. Který mi během asi dvou hodin poté úplně zhořknul, z celého setkání jsem si pamatovala jen to nejhorší a připadala si jako meziplanetární megadebil (že se v přítomnosti některých lidí neumím trefit kabelem do díry v počítači, a když už se trefím, tak se počítač restartuje, o tom snad ani nemluvím). Abych takovou náladu nešířila na ostatní, rozhodla jsem se to v práci zabalit dřív a po dloouhé době vyrazila sama do města, na indickou večeři a pak do knihovny. No a teď tu sedím, píšu si poznámky ke knihomolímu blogu, vymýšlím, co si půjčím, v břiše mě hřeje ta večeře a už je to o dost lepší.
Venku je teplo, na jeden den zima trochu povolila, je to jako když rupnou sponky na korzetu a člověk se může nadechnout. Jaro už je docela pravděpodobný.

I přes občasné divnostavy, jako je ten dnes odpoledne, jsou tyhle dny tak nějak dobrý. Jsem klidná a soustředěná, dobře se mi čte a spí a tak mi to chvíli stačí.

čtvrtek 10. února 2011

Ještě jednou

Pamatujete se na Sleep no more? Na můj pokus o popis? Já se pamatuju, jako kdyby to bylo včera a ne před rokem. Zdály se mi o tom sny, myslela jsem na představení několik týdnů, stála dvě hodiny na mrazu pro nepatrnou šanci, že ho uvidím znovu.. Včera jsem objevila Sleep no more NYC. Lístky ještě jsou.



Může se vůbec takový zážitek opakovat? A jak poznám, že se mi to jen nezdá?

(nehorázně se těším)

úterý 8. února 2011

Superhero

Kdybych byla komiksová hrdinka, moje nadpřirozená schopnost by v těchhle dnech byla - promění všechno jedním dotykem v mokrý papírový kapesník. Aneb nachlazení. Ale zato si můžu zazpívat spoustu písniček, na který mi jinak na dolní straně mého hlasového rozsahu chybí tak 3-4 tóny. Takovej hlas bych chtěla mít pořád.

čtvrtek 3. února 2011

Dobře zabalený dárek

Už nikdy nepojedem do Čech v lednu, říkáme si s eMem, když drkotáme na tramvajové zastávce uprostřed noci na cestě z jedné z mnoha kaváren. Už nikdy nebudem jak šneci tahat na zádech oblečení, moje knížky, dárky pro všechny.. Ani nebudem přes republiku převážet litry vína a štangle salámu. Předsevzetí na příště. Ale zas, ta svoboda, kterou máme. Snažím se ještě malým drápkem zůstat zaseklá v minulém životě.
Návštěva v Čechách ještě není moc k popisování. Jen snad jedna chvilka, jela jsem tramvají do Strašnic, v neděli, brzy ráno, pár hodin před odjezdem, bylo mrazivo a šedo a lidi byli taky úplně bezbarevný, pouštěla jsem si do uší novou desku od Dvou a strašně se mi tam líbilo, připadalo mi, že možnosti jsou zase nekonečný, že mám spoustu dobrých tajemství a že mi tuhle spřízněnost s Čechama jen tak něco z hlavy nevytluče.
A teď jsem zase v Bostonu. Odjížděla jsem těsně po bouři a přijela těsně před jednou další, po dovolené vyšťavená a beználadová a unavená a trochu ponorková. Přistihla jsem se v pondělí, jak říkám kolegyni v práci (kterou to, po americku, samozřejmě, zdvořile nezajímá), že bych potřebovala vymyslet nějakej velkej projekt, aby mě dovedl do jara. Tak počkám, co vymyslím.

Sněhová bouře je nejlepší počasí! Mluvila bych asi jinak, kdybych se snažila vézt ženu do porodnice, ale takhle z pelechu, když má člověk knížky, čaj a výhled z okna, to je nádhera. Nejezdí auta, a když, tak je není skoro slyšet, z nebe se sype a sype a fouká vítr a nikam se nemusí. A protože je tahle zima výživná a ještě nekončí, půjdu si o víkendu asi koupit válenky a bundu, co v ní člověk vypadá jako chodící spacák. Image je nanic, následuj instinkt a zachumlej se.