čtvrtek 31. prosince 2009

Ohlédni se, bez hněvu

Snad ještě nikdy jsem Silvestrovskou bilanci nedělala, ale tenhle rok si ji asi zaslouží. Před 365 dny touhle dobou bylo všechno jinak.
V lednu jsem se vdala. Svatba byla zimní a krásná.
O 6 dní později eM obhájil disertaci a za další 3 dny odjel na dva měsíce do Strasbourgu. Stýskalo se mi strašlivě. Abych se nenudila, nechala jsem si vytrhnout dva zuby moudrosti a v halucinatorním stavu z prášků na bolest se učila na státnici. Státnici jsem nehledě na zběsilost přípravy vystřihla jedna báseň, za odměnu jsem odjela za eMem do Francie, abychom si mohli užít jednodenní líbánky v Paříži.
Doma jsem pak střídala období ledového klidu (frézie a avokáda) s obdobími těžkých vášní (červené víno a steaky), psala do šuplíku a čekala.
Muž se vrátil, já přišla o poslední zbytky moudrosti. Odešla jsem z práce, začala psát diplomku. Zní to teď tak banálně, ale byly to týdny bojů s vlastním svědomím, vztekání se nad nesrozumitelnýma papírama. eM zatím pilně vyřizoval papíry do USA. V květnu jsem stále psala diplomku, strávila pár dní v nemocnici a propadala do beznaděje. A pak se to začalo valit. Diplomka odevzdaná, poslední státnice, škola hotová!, večeře na oslavu už trošku smutná. eM dostal vízum, koupil letenku, ještě mi pomohl s největším stěhováním a zmizel za oceán. Já zůstala trčet, uprostřed podivného bezčasí, uprostřed Evropy a snažila se popostrkovat úřednice, ať už taky můžu. Celá anabáze nakonec trvala 7 týdnů, během kterých jsme spolu mohli mluvit jen občas, a to většinou o problémech. Každý jinak sám. Dořešila jsem stěhování z Barrbytu, dostala vízum, komorně slavnostně odpromovala a ještě si stihla užít výlet na Pálavu. Pak už sbalila kufry, poslala zbytek věcí do různých skladišť, hodila klíče do schránky a jela sama v 5 ráno na letiště.
V Americe popříletový šok. Radost z toho, že jsme spolu, mě držela nad vodou, protože když se moje předodletové představy položily vedle skutečnosti, bylo mi ouvej. Neschopná si koupit kávu v kavárně, ztracená uprostřed domu, ulice, města. Nefungující karty, nesrozumitelné přízvuky. Nechutný chleba. Každá cesta do centra boj s vlastní xenofobií, zachránila mě knihovna. Můj stůl, moje knížky, ve zvlášť odvážných chvílích jsem vyrážela i naproti do kavárny, kde jsem pak hodiny seděla a okoukávala si svět. Pomohlo to. Pomohlo studium, okukování, pomohly první kontakty, pomáhal eM, který sponzoroval ty litry kávy, co jsem při tom procesu spotřebovala. Pomohla kombinace loď, plachty a vítr. Pomohlo vaření a pečení, nikdy jsem snad nepekla tolik jako tady. Pomáhaly dopisy a zprávy z Čech.
Příšerná stěhovací anabáze nás trošku zbrzdila, ale už pomalu sbíráme odvahu na novou. Podzim byl už krásný. Listí všude (když si čtu po sobě blog nebo deník z té doby, píšu v podstatě jen o listí a o řece), procházky, výlety na hory, večeře s báječnými lidmi, do toho hromada nových znalostí a směrů. Postupné sebe-uvědomování v tomhle prostředí. Chuť se zase opřít do práce.
No a nakonec Vánoce, popsané v minulém příspěvku, už jsme stabilizovaní. Tak vzhůru.

středa 30. prosince 2009

Kavalier and Mrs. Clay

Králíci by dupali, kdyby ovšem tak nemrzlo. Kolem svátků byla pár dní obleva, ale předtím mrzlo řádně. Teď mrzne ještě řádněji. Vypadá to tak, že venkovní teplota je tak -5 až -10°C, k tomu ale fouká strrrašlivý severrrrák, který teplotu dál snižuje, místní předpovědníci to odhadují v průměru na -20°C. Nebýt toho vichru, člověk by se nabalil a nějak do metra přeběhnul, takhle nás vítr sfoukává z mostu, Mystic River je téměř zamrzlá (doufám, že želvy někde v klidu spí v bahně) a člověk na těch 15 minutách omrzne strašlivým způsobem. Nové slovíčko - omrzlina se řekne frostbite.
Předsváteční shon nás řádně vyčerpal, ale nakonec jsme seděli na Štědrý den odpoledne pod jedlí, docela spokojení a svátečně naladění. Jen aby nás ten Ježíšek v tomhle kraji našel. Nakonec jsme ani nemuseli mávat z okna, našel nás, stromeček rozsvítil, dárky naježil a dokonce sem zanesl některé, které patří do Čech. Rozesíláme je v balíčcích v těchto dnech, tak se těšte. My dostali kromě knížek, cdček a myší taky pekárnu na chleba, první chleba jsme upekli hned další den večer a od té doby experimentujeme. Má to jedinou nevýhodu, je potřeba americké recepty upravovat, protože výsledný chleba je dle místních zvyklostí nasládlý. Jinak - nevěřte tomu, že to šetří čas, protože já stejně většinu tříhodinového cyklu prostojím nad přístrojem a nakukuju skrz horní okénko, jak se to vyrábí :-)
Boží hod byl ve znamení bitvy Off versus kachna mražená. Zpočátku to vypadalo, že kachna zvítězí, ještě hodinu před příchodem návštěvy byla slušně zmrzlá, já neměla kus kůže na pravé ruce, byt páchl syrovou kachnou a už jsem vymýšlela, jak hezky na talíře naaranžovat samotnou přílohu. Nakonec ale Diego s Markétou přinesli vydatný předkrm, taky víno, takže jsme se trochu napili (to mě uklidnilo), najedli (to nás zasytilo) a v klidu počkali, až se kachna dopeče a pak si jen oblizovali prsty.
Od té doby má eM dovolenou, takže odpočíváme, čteme knížky od Ježíška (začínám se dost zlepšovat, bývaly doby, kdy všechny knihy zpod stromečku byly přečtené už na Boží Hod ráno, ale teď, když píšu tohle, mám ještě jednu v zásobě), chodíme na procházky po Bostonu, já držím dietu (žaludek už vyžaduje obvyklé špagety a rýži), díváme se na filmy a máme se.
Kdo byste je snad neznal, přečtěte si Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye.

středa 16. prosince 2009

Kam vítr, tam plast

V Bostonu je jasno a mrazivo, fouká studený vítr a já jsem zamrzlá jako moucha, co zůstala uprostřed dvojitého okna a teď čeká na jaro. Naše okna, ač několikanásobná, propouštěla do domu mohutný průvan. Strávili jsme tedy kus víkendu jejich utěsňováním důmyslnou plastovou fólií a funguje to, eM už nemusí spát v kapuci a já ve trojitých ponožťkách. Stihla jsem taky něco napéct, ale stejně nejvíc Vánoce je mi ve městě, mezi lidma. Tuhle jsem za oknem v kavárně zahlédla povědomou siluetu a na chvíli si regulérně pomyslela, že jsem v Praze a že ta silueta jde se mnou na kávu a ono ne. Půlka zeměkoule je půlka zeměkoule.

pondělí 7. prosince 2009

Instinkty pravěkých lovců

Pokud na chvíli podhlehneme dojmu, že máme věci ve svých rukou, příroda zaťuká, aby nás opravila, že ne tak docela. Kupříkladu dnes.
Sedím ráno s hrnkem čaje u počítače a slyším z kuchyně kviknutí.
Já: Co se děje?
eM: Já ti to snad ani nebudu radši říkat.
Já (přepokládám, že byl nalezen pavouk větších rozměrů): Je velkej?
eM: Asi tady máme myš!
A opravdu. Pod odkapávačem sedí myš, eM ji hypnotizuje a já panikařím. Následující hodinu strávíme tím, že eM stojí pořád na stejném místě a nespouští myš z dohledu (v ruce cedník připravený na lov) a já pobíhám - nejdřív vyklízím kuchyň, pak hledám všemožné instrumenty. Po zralé úvaze a několikerém zvyšování obou hlasů domlouváme se, že celý odkapávač i s myší oblepíme průhlednou fólií na okna, myš tak neuteče do kuchyně (která je plná zákoutí, škvír a skrýší a kde bychom ji už nikdy nenašli) a povede se nám ji přiklopit tím cedníkem. Muž stále fixuje nebožátko pohledem, já lepím, stříhám, lepím, nadávám a v pravidelných záchvatech paniky (to když se ruka s cedníkem připraví k útoku) odbíhám vedle do pokoje. Za pomocí dvou metrů fólie a deseti metrů lepící pásky je uprostřed kuchyně vytvořen igelitový mikrosvět, zahrnující odkapávač, nádobí, myš a asi metr kuchyňské linky. Myš ovšem odmítá opustit útočiště, je nutno ji tedy vyšťourat, což se po dalších deseti minutách daří. Samotný okamžik, kdy myš vyběhne a je přiklopena cedníkem, jsem neviděla, protože jsem opět zbaběle prchla do vedlejší místnosti.
Další osudy všech tří zúčastněných jsou pohnuté a nebudu se zde o nich dále rozšiřovat.

sobota 5. prosince 2009

Rubato

Jsem nemocná, na průduškách mi hvízdá a v noci se budím z divokých snů, vzpomněla jsem si dnes po dlouhé době na Zapomenuté světlo, nejdřív na film a pak čím dál víc na knihu. Kdybych byla v Praze, nejpozději druhý den bych pro ně běžela do knihovny (tedy, zítra je neděle, knihovna zavřená, pak je pondělí a to většinou taky zavřená) nebo do antikvariátu, ale že jsem tady, v Somerville, ve státě Massachusetts, můžu si ho tak leda najít na internetu, což hned dělám a kus ho tam mají. Tak teď přemýšlím, jestli rozečíst, když ho nemůžu dočíst celé. To světlo. Krom toho děsivě nerada čtu knihy z monitoru.
eM si dnes koupil klobouk, nesli jsme ho ve sněhovém dešti v tašce domů, doma jsme ovšem zjistili skandální nedostatek krabic na klobouky, dýmek, novinového papíru a kostkovaných papučí. Klobouk tu tedy působí značně nepatřičně, pokud ho zrovna eM nemá na hlavě. Pokud ho na hlavě má, vypadá jako Humphrey Bogart (eM, ne klobouk).


P.S. Humphrey se tu zdrží jen chvilku, není totiž tak docela můj.

A ještě nějaké fotky z podzimu

pain l'ancienne

zběsilý šmoulí motocyklistaRockport
Mount Percival