sobota 29. srpna 2009

Nálada deštivé soboty

Sobotní dopoledne. Je pod mrakem, včera přišla k pobřeží tropická bouře, což v praxi znamená, že venku prší (tady když prší, je to vždycky lijavec), moderátoři počasí jsou ještě exaltovanější než jindy a my zůstanem doma. Ochladilo se a nejsou vidět mrakodrapy, ani ten nejvyšší zrcadlový. Kuchyní, kde sedíme u snídaně (toasty, marmeláda, cashew butter, čaj) prochází spousta lidí, kromě nás tu dočasně bydlí ještě jedna Němka (ale velikostí a hlasitostí vydá za 2), tak je tu živo a angličtina má spoustu veselých přízvuků.

Chodím každý den do knihovny opakovat si a učit se (je potřeba držet mozek v kondici, zapomínám strašlivým tempem), a když mám splněno, jdu dolů do beletrie, sednu si do ušáku a jen tak si čtu. Na kávu jdu naproti do Starbucks, po čtyřech pokusech se moje hláskovací schopnosti natolik zlepšily, že jsem včera měla na kelímku správně svoje jméno, ovšem vyslovit se ho zatím nikdo neodvážil. Z nějakého zvláštního důvodu mi tam chutná káva jen ledová, na normální budu muset chodit jinam.

Knihovna je v centru, kousek od Copley Square, včera jsem šla celou cestu od Copley až na North Station pěšky, blížil se déšť, obloha byla kalná, šla jsem rychle, k parku, kolem Four Seasons (skupinka lidí s našpicovanými foťáky čekala před vchodem), pak kolem obludné místní nové radnice (betonová hrůza, vypadá jak bludiště pro myši postavené nastojato) a rovnou na North Station vyzvednout muže. Všude bylo plno lidí, s kávou i bez, na bruslích, na kole (cyklistů i běžců je tu fakt hodně), poslední prázdninový pátek. Chlapi nosí ajfouny a ostružiny za pasem jako kvéry, proklatě nízko (je to na třetí straně příručky Think big - how to make great money) a litrové kelímky s ledovou kávou, ženské muší sluneční brýle, žabky, kelímky menší a v kabelkách mají příručky o vztazích (Chapter 3 - Turn to each other instead of turning away). Došli jsme ještě na trh pro čerstvou zeleninu a ovoce, a ještě to stihli donést domů, než začal déšť.

Zvířata spatřená za poslední týden: labuť, divoká husa, vrabec, drozd, racek, pes, kočka, veverka, myš (v knihovně!!)

středa 26. srpna 2009

Za pár minut

to bude týden, co jsem tu. Sepsala jsem si při té příležitosti seznam věcí, které mi tu působí radost. Abych si to pamatovala, až zas budu hudrat.
  • "nosy" velkých náklaďáků, auta obecně tu jezdí hezká
  • borůvky a brusinky ve všech skupenstvích
  • náš prozatímní byt, okno v kuchyni, skleněné kliky, terasa
  • hluboký hlas pána v metru, který ohlašuje přijíždějící vlak (bydlíme směrem na Oak Grove a způsob jakým to říká, spolu se slovem approaching, je libozvučný a sametový)
  • nový french press
  • že se všechno v okolí jmenuje Mystic, třeba Mystic Bakery, nebo Mystic Cleaners :-)
  • že můžu chodit do knihovny i bez kartičky a být si tam a číst si
  • plachtění

úterý 25. srpna 2009

Zmatky

Všechno je jinak. Jsem vykolejená, jen samotné přežívání zabere tolik času a energie. Zatím je to jak řeka, stojím rozkročená v tom proudu a rozhlížím se, co kde je a kam poplavu. Takže nějaké konzistentní zápisky budou asi až za chvíli.
Nicméně trocha chaosu ještě nikomu neuškodila.
Neděle byla báječná, dopoledne jsme se povalovali doma, odpoledne plachtili po řece s Martinem (spolubydlící) a jeho novou ženou, užívali si vítr a sluníčko a výhled na město. Jen co jsem se naučila pár nových slovíček, mohla jsem pomáhat a chvilku i kormidlovat. S kormidlem opřeným do dlaně, s hlavou zakloněnou, přišlo mi na chvilku, že všechno dobře dopadne. Dobrá nálada se přenesla na všechny, šli jsme pak ještě na večeři (zdá se, že clam chowder bude moje oblíbené jídlo).
Dobývám nová území (včera Boston Public Library, Starbucks hned naproti a přilehlé okolí), bojuju s vlastní xenofobií, s frázovýma slovesama, aklimatizuju se na vedro, chodím přes mosty lávky přechody, večer usínám ve vteřině.

44 Pochod

Postav se do rohu místnosti
zavři oči
počítej do sta
otevři oči
a vykroč levou nohou
do protějšího rohu tak
aby ti tato cesta
aniž usedneš
ulehneš nebo porušíš směr
trvala nejméně hodinu
Alespoň v heslech
zaznamenej vše
co tě za celou dobu napadne
nebo vyvstane z paměti
Jiří Kolář - Návod k upotřebení

pátek 21. srpna 2009

Zcela jistě zkreslený, ale přesto první dojem

V kuchyni. Je mlžné dopoledne, pod mrakem, kromě kapajícího kohoutku a hluku z blízké 6-proudé silnice ještě občas zachřestí žaluzie, to když se udělá průvan. Vedro zaháním brusinkovým džusem.
První dojmy, jak jsem si je zapsala včera u oběda:
Nikdo není na ulicích (kromě úplného centra města), všichni jsou totiž v autech.
Pití je minimálně půllitrový kelímek, plný ledu. Chřestění ledu, jak se sype ze stroje, jsem slyšela v pravidelných intervalech celou dobu, co jsem obědvala. Myslím, že jsem byla jediná, kdo měl ice tea bez ice.
Na všechno existujou pravidla. Pravidla se dopředu vyhlásí. Situace - plavčice otevírá bazének, takové cachtadlo v parku, pro malé školní děti. Hlásí rozhlasem pravidla, první z nich je: No running in the pond. Po rozchodu všechny děti letí jako o život doprostřed bazénu a ječí na sebe: No running! No RUN-ning!
O zvláštní asertivitě, tak netypické pro mě (netroufám si zobecňovat ani na Čechy, natož Evropu) snad příště, až to prozkoumám. Jsou zdvořilí, ale velmi nekompromisní. Viz poznámku o pravidlech.

Osobně bojuju zatím nejvíc s aklimatizací, s klikou u dveří a vypínačem, s mírou v librách a teplotou ve Fahrenheitech. A s nezvyklou nutností dialogu. Prodavačka v bufetu v Čechách pozdraví, vyslechne objednávku a beze slova vám ji podá. Tady nejdřív proběhne výměna pozdravů a zdvořilostí, pak složité dohadování o objednávce, musí se totiž specifikovat spousta věcí, které nejsou na ceduli (velikost porce, složení, všemožné vychytávky), pak řekne cenu, kterou nevím dopředu (protože ceny jsou uvedené bez daně a já tedy z hlavy bleskukrychle nespočítám 9 % z 3,49), já zoufale přehrabuju stejně vypadající bankovky a všechno je zakončené opět zdvořilým tokáním a přáním hezkého dne.

čtvrtek 20. srpna 2009

Bostonské pití čaje

Zdravím od snídaně!
Konečně jsem zažila na vlastní kůži to, co mi občas někdo podsouvá, můj včerejší den totiž trval přesně 30 hodin.
Od rána všechno fungovalo jak dobře seřízené hodinky. Taxi na letiště, check-in, moje první duty-free nákupy, let do Londýna, dva okruhy nad Londýnem, abychom si ho dobře prohlédli, pak relativně krátký přestup na Heathrow a úmorná cesta do Bostonu. V letadle jsem měla asi půl metru místa, vedle mě seděla rozložitá africká královna, která se celou cestu bavila tím, že se v nestřeženém okamžiku opřela o opěrátko, čímž mi ve vteřině zesílila zvuk ve sluchátkách na úplné maximum. Ale kromě trochy nepohodlí jinak velká pohoda, četla jsem si, střídavě se dívala na filmy a úplně nejradši sledovala na obrazovce animaci, jak letíme, kolik je venku a kdy už tam budem. Kufry dojely hned za mnou, naložila jsem vozík a hledala pána se stejným prstýnkem, naštěstí hulákal přes půl letiště, takže to všechno dobře dopadlo :-)

Jedinou nepříjemností tak zůstává fakt, že mi nefunguje telefon. A ještě kontroly. Kontrolovali mě všichni securiťáci, které jsem cestou potkala, vždycky mě vytáhli na tu osobní kontrolu z řady jiných lidí. Dvakrát mi vyhrabali baťoh. Vrcholem artistiky bylo projít rámem s rukama nad hlavou ve chvíli, kdy mám kalhoty bez pásku :-) Imigrační úředník byl naopak strohý (jmenoval se Whittington) a bezproblémový, uslyšel husband a nechal mě jít.

Takže jsem tu. Je tu dusno hnusno, večer jsem omdlela asi v 8 hodin místního času a spala až do teraz, nepřikrytá (představa, že si navlíknu jinou vrstvu než kůži, byla nesnesitelná). A teď snídáme, piju čaj a snažím se trošku rozkoukat.

úterý 18. srpna 2009

Tak jo

Kufr, baťoh, malej baťoh. Dobrodružství může začít. Nejdřív jdu ještě chvilku spát. Jsem unavená, ale těším se!

pondělí 17. srpna 2009

Dva dny před odletem. Noc.

uáááá. letenku, pas, pojištění, peníze, telefén, baťoh, kufr, hlavu, hlavně hlavu..
Co se nestihlo, už se nestihne. Něco se stihne ještě zítra, ale ne moc, aby se stihlo zabalit. Teda - ono se to samo ne-e, to budu muset já. Děsuplných úřednických historek mám, že by to vystačilo na vyprávění u krbu přes celou laponskou zimu. Kopie kopií, pošta nechodí, dovolené, neochota a do toho zuřivá já. Minulý týden mě z hodiny na hodinu ještě položila chřipka (nebo něco velmi podobného), teploty, zimnice a hnus, pustilo to až v sobotu, takže jsem místo zařizování vleže meditovala, kromě pátečního blouznivého výletu do banky, který jak se dnes ukázalo, nebyl vůbec potřeba, ale vem to čert (pojišťovna..) Děsím se toho, že se něco pokaňká přesně ve chvíli kdy odjedu a jediný možný systém bude ten jako doposud (to musíte donést tamhle Marcelce, to ona tady jediná umí.. Do ciziny? to ne, to my tady neděláme.. Do zítra? to vůbec ne, my na to máme sedm pracovních dní po následujícím lichém úterý.. Plná moc? to vám tady nikdo neuzná, to musíte osobně v místě trvalého bydliště, vždycky první středu v měsíci, mezi 10 a 11..) Ale nebudu malovat pojišťovnu na zeď, všechno jsem snad oběhala, co jsem neoběhala, jsem otelefonovala a zbytek o.....a ;-)
Tímto končím s psaním o úřadech. Už tady o nich neuslyšíte. Tedy o těch českých. Možná. Doufám.

středa 5. srpna 2009

Fotky z Pálavy

nevyšly úplně tak, jak jsem si představovala, foťák půlroku stávkoval a ještě spolu nejsme tak úplně zadobře :-) takže jen pár..

není to dobře poznat, ale tady na té fotce je asi tak 35 stupňů ve stínu


Off a Návod k použití světa



Café Fara

Dáma s trubkou nebo Paní s rourou?

Ne proto, že bych neměla dost času. Naopak, času je spousta. Budím se každý den ve stejnou dobu - přesně ve chvíli, kdy spolubydlící E. třískne dveřmi při odchodu do práce. Usínám taky ve stejnou dobu - když eM odchází z práce, napíše na dobrou noc, já zaklapnu ntb, zahrabu se a usnu. Mám tady v bytě svoje vykolíkovaný území, zelený rozkládací gauč, jak stojí na vysokých nožkách, připomíná loď. Vždycky si na palubu natahám jídlo, pití, počítač, knížky, kreslení a tam si jsem a připadám si neohroženě (je to životzachraňující věc, zvlášť když jsme tu tři, v malém prostoru s prosklenýma dveřma). Připomíná mi to, když jsem byla malá, vždycky jsme stavěly se ségrou po bytě překážkový dráhy přes místnosti, z židlí a matrací a nesmělo se stoupnout na podlahu. Já teď na podlahu stoupám taky jen v nejnutnějších případech.

Včera jsem za komorně-slavnostních okolností dostala diplom, bylo to překvapivě důstojné a pěkné a vlastně se mi ta jednomužná promoce dost zamlouvala a na gaudeamus taky došlo. K tomu zaplacená letenka a letenka znamená datum a datum znamená velké těšení :-)

Ale zas - přečteno: Vzpomínky na Afriku, Hruškadóttir, Spolčení hlupců, Pod dekou, oba díly Persepolis, Zmizet; zdolán: velký kus Musila; zas a znova přečteno: Návod k použití světa, Hráčský instinkt, Dějiny lásky; nakresleno: drobnosti fixou, první pokusy s novýma akvarelovýma barvama (báječné kýčovité krajinky, děsně mě to baví); viděno: Revolutionary Road, Synecdoche New York, Vzpomínky na Afriku, Persepolis, Valčík s Bašírem, V jako Vendetta, zas a znova Watchmen; napsáno: dohromady nic, až na pohledy a kratičké dopisy eMovi, které ale píšu jen proto, že se mi líbí psát s novým Watermanem; uvařeno a snědeno: kila všemožných červených kari a kuskusů, desítky kil cukety, hromada nudlí v Ambiente (jen snědeno); vypito: litry kávy, růžové víno, voda s limetkovou šťávou; zakoupeno pro radost: výše zmiňované barvy a dvoje nové šaty; nejlépe strávený čas: nedělní ranně-odpolední telefonáty do USA.