pondělí 14. listopadu 2011

Klíčová slova pro tento lid

Turbulentní. Je to tu teď. Na tomto místě si představte všechny ty omluvy a výmluvy a taky jak jsem zahrabaná někde pod dekou místo toho, abych psala blog(y).
Málo tady vypravím o Americe, Bostonu, o tom, jak tu věci fungujou. Tak dneska seznam.
  • Řidiči kyvadlové dopravy (co jede od metra do práce) se neplatí, ale děkuje. Řidič každému jednotlivému člověku na poděkování odpoví, pokud to ovšem není Kev, Kev odpovídá jen někdy a jen ženským (to si pak člověk řekne, aha, Kev má dobrou náladu..)
  • Při rozhovoru s Američanem dojde na Where are you from? nejpozději při třetí větě. Jedna paní uslyšela můj přízvuk z jediné slabiky (byla to - "No.").
  • Čumíte-li dlouho na někoho, z jakéhokoli důvodu, je dobré ho pak pozdravit.
  • I v té nejvíc asociální náladě je potřeba být připraven a promptně a mile reagovat na všechna How are you doing? Are you finding everything ok? Mlčení zoufale nefunguje. Za všech okolností se říká I'm fine (je potřeba si opakovat každý den, že to není otázka, ale pozdrav, ještě po dvou letech mě to občas zaskočí a odpovím podle pravdy). Věta na zahánění prodavačů zní: I'm all set, thank you.
  • Je-li v kině dost místa, sedáte si vždycky ob jedno sedadlo od ostatních lidí. Když se pak sál zaplňuje, je potřeba to všechno složitě přeskládat a zdrcnout se. Během reklam, trailerů a prvních dvaceti minut filmu celé kino chřoupá. Pak popcorn dojde a už se ozývá jen srrrrrkání coly. My taky srrrrkáme. Patří to k zážitku.
  • Za žádných okolností se nesahá na cizí jídlo, nesdílí se jídlo ani pití (nezapomenu, jak jsme s eMem šokovali jednoho kolegu, který netušil, že jsme manželé a nevěřícně pozoroval, jak jsem si kousla z eMovy sušenky), největším hříchem je tzv. double-dip - tedy namočit si chips do omáčky, ukousnout a znovu namočit do stejné mísy.
  • Balíčky nám přebírá kancelář. Dá je do společné místnosti, kde na nás čekají, až si je vyzvedneme. Nikdo jiný si je nevezme, i když se nic nekontroluje ani nepodepisuje. Když si potřebujete odskočit v kavárně, necháte si prostě všechny věci na místě, včetně telefonu a počítače, po návratu tam budou.
  • Všechny hospody jsou tu nekuřácké, úplně to mění dojem z "rána poté".
  • V našem domě bydlí spousta psů. Když jedu ve výtahu se psem (a jeho člověkem), očekává se, že se na něco zeptám. Pokud se nezeptám, člověk mi stejně většinou něco řekne. Načež se očekává áchání :) Je výborný sledovat, jak to někteří lidi báječně umí, nehledě na národnost.
  • Pere se ve společné prádelně, když si nehlídáte čas a zapomenete prádlo v pračce, někdo další vám ho vytáhne a nechá na stole. Nejdelší prací cyklus trvá 37 minut. Když si něčím pokapete tričko, můžete ho rovnou vyhodit (známá historka Petra a Ludmily - stěžovali si kdesi na praní a kolegové - to máte špatný prášek, to si musíte koupit Tide, to je jasný, že to nefunguje. P&L - a vypere to i fleky? kolegové - no tak fleky samozřejmě ne.).
  • Není problém v restauraci sdílet nebo dělit si jídlo, s eMem, protože nemáme kapacitu na místní porce, si běžně dělíme předkrmy i hlavní jídla a nikdy to nikdo nekomentuje. Totéž placení - není problém účet rozdělit na tři karty po různých částkách a ještě navíc hotovost.
  • Protože se předpokládá, že jste tam autem, nákup v supermarketu vám zabalí do 30 tašek, většinou dvojitě. Lze ovšem hulákat předem a zabránit tomu.
  • Dáte-li si ke snídani vajíčko, slaninu, palačinku a sirup, vyjde vás na $2,50. Vločky, jogurt, pár kousků ovoce a mlíko přijdou tak na $5. Na zdravou stravu je potřeba si vydělat.
  • Kliky jsou kulaté a otáčecí, takže s mokrýma nebo namazanýma rukama se nikam-odnikud nedostanete.
  • Téměř ve všech potravinách je kukuřičný sirup nebo sója. Je to trochu děsivý. Cola s opravdickým cukrem se dováží z Mexika a říká se jí traditional nebo old-fashioned.
Mohla bych tak pokračovat donekonečna. Tak zase zítra.

pondělí 15. srpna 2011

Těším se!


Tak mě to přemohlo.
Od rána všechno špatně, zapomněla deštník, takže nestihla vlak, pokazila sken té nejhodnější pacientce, pak se za to omlouvala až do blba, práce celá veskrze neúčinná, pak se jela ještě s eMem vyfotit na nové (poslední?) vízum, zmokla po cestě, výsledná fotka je blbá a drahá. Plk.
Ovšem. Tapiokový pudink, škrobová nálož do žaludku a drahama rovnou do center potěšení, nové cédéčko Květů, podivuhodně intenzivní záblesky paměti z minula, z domova. Pholívka. V kalném mlžném phočasí. Pošta ve schránce, co není úřad.
Ještě néé, chce se mi hulákat, vždyť jsme si to léto ještě neužili. Akorát že se mě nikdo neptá a ve vzduchu už je To další. A já vím, že to bude dobrý.


Za měsíc touhle dobou budu zase křižovat Prahu v červených teniskách. Až mě potkáte, řekněte ahoj Ofélie!

úterý 1. března 2011

Samostatná existence

Jdu sem honem něco napsat. I za cenu toho, že se mi pak nebude chtít psát na Mola. Budu ospalá a budu vymýšlet výmluvy, proč to nechat na zítra. Nový blog je potěšení, jen trochu práce navíc.

Zpravodajství: dějou se věci. Letenky se kupujou, konference objednávají, věda se bádá, bohové hromu hromují a já se vztekám v práci (dnes teda ale už vážně). Cvičím se v samostatnosti a jsem si u toho dost protivná. Počítadlo ukázalo, že jsem v posledních pár dnech strávila víc než tři hodiny poslechem písničky Triste Bahia (má deset minut, hezky se to počítá). Do domácnosti přibyli dva noví robotičtí členové, jeden funí páru, druhý jezdí po podlaze a vysává a my ho pozorujem, jak naráží do nábytku. Přivolávám jaro nakupováním tenkého oblečení, voňavýma margaritama od mexičanů, tvrdošíjným chozením bez čepice. Jaro stejně tvrdošíjně sedí za horama, Bostonem fouká mrazivý vítr, místo lidí pořád jen anonymní chumáče péří, a dneska prý byla teplota "feels like" -22 (Celsia, naštěstí).

A jinak? Jinak jsem týden hrála po večerech a nocích úvodní hru k novému Sleep no more (já vím, zase zase zase). Nespala, lovila na internetu informace o ruských pilotkách a váze Chrysler building, přečetla Macbetha dvakrát kolem dokola. Strašně si to užila. Hypnotizující zelený písmenka, člověk se mohl rozčilovat a zavírat počítač a stokrát říct, Kašlu na to, už jdu spát, a za dalších deset minut zase seděl a gůglil a ptal se a sdílel. Nejlepší chvíle - noční telefonát, už jsem spala, bylo po půlnoci, když se ozvalo zvonění, sedla jsem si na kraj postele a zvedla to, ještě napůl spící, v telefonu zapraskalo a začala hrát písnička. Poslouchala jsem a čekala, jestli se něco ozve, jestli tam taky někdo je.. Ale ozval se jen konec hovoru a nechal mě uprostřed toho pocitu, uprostřed noci, na kraji té postele, dokonale probranou.

Z deníku:
Město zamrzlo, křoupeme na krystalkách soli (kolem nás se z hromad sněhu znovu tvarují odstavená auta) a nakláníme se proti větru, osamělé šikmé věže v odpolední tmě

neviditelný.

Problémy hlašte do Houstonu. Země volá Ofélii. Máme problém.

A jsme už trošku osamělí.

dnešní moudro z fortune cookie zní: Your dearest wish will come true.

Jen to ne.


Taky to s váma takhle mává? (spím pořád dobře, děkuju za optání, jen jsem strašně rozbouřená)

čtvrtek 17. února 2011

Meziplanetární

To jsou takový dny. Jako dnes. V práci složitý meeting, byla jsem připravená, ale stejně se to zvrhlo, bojovala jsem ze všech sil, odcházela s celkem dobrým pocitem. Který mi během asi dvou hodin poté úplně zhořknul, z celého setkání jsem si pamatovala jen to nejhorší a připadala si jako meziplanetární megadebil (že se v přítomnosti některých lidí neumím trefit kabelem do díry v počítači, a když už se trefím, tak se počítač restartuje, o tom snad ani nemluvím). Abych takovou náladu nešířila na ostatní, rozhodla jsem se to v práci zabalit dřív a po dloouhé době vyrazila sama do města, na indickou večeři a pak do knihovny. No a teď tu sedím, píšu si poznámky ke knihomolímu blogu, vymýšlím, co si půjčím, v břiše mě hřeje ta večeře a už je to o dost lepší.
Venku je teplo, na jeden den zima trochu povolila, je to jako když rupnou sponky na korzetu a člověk se může nadechnout. Jaro už je docela pravděpodobný.

I přes občasné divnostavy, jako je ten dnes odpoledne, jsou tyhle dny tak nějak dobrý. Jsem klidná a soustředěná, dobře se mi čte a spí a tak mi to chvíli stačí.

čtvrtek 10. února 2011

Ještě jednou

Pamatujete se na Sleep no more? Na můj pokus o popis? Já se pamatuju, jako kdyby to bylo včera a ne před rokem. Zdály se mi o tom sny, myslela jsem na představení několik týdnů, stála dvě hodiny na mrazu pro nepatrnou šanci, že ho uvidím znovu.. Včera jsem objevila Sleep no more NYC. Lístky ještě jsou.



Může se vůbec takový zážitek opakovat? A jak poznám, že se mi to jen nezdá?

(nehorázně se těším)

úterý 8. února 2011

Superhero

Kdybych byla komiksová hrdinka, moje nadpřirozená schopnost by v těchhle dnech byla - promění všechno jedním dotykem v mokrý papírový kapesník. Aneb nachlazení. Ale zato si můžu zazpívat spoustu písniček, na který mi jinak na dolní straně mého hlasového rozsahu chybí tak 3-4 tóny. Takovej hlas bych chtěla mít pořád.

čtvrtek 3. února 2011

Dobře zabalený dárek

Už nikdy nepojedem do Čech v lednu, říkáme si s eMem, když drkotáme na tramvajové zastávce uprostřed noci na cestě z jedné z mnoha kaváren. Už nikdy nebudem jak šneci tahat na zádech oblečení, moje knížky, dárky pro všechny.. Ani nebudem přes republiku převážet litry vína a štangle salámu. Předsevzetí na příště. Ale zas, ta svoboda, kterou máme. Snažím se ještě malým drápkem zůstat zaseklá v minulém životě.
Návštěva v Čechách ještě není moc k popisování. Jen snad jedna chvilka, jela jsem tramvají do Strašnic, v neděli, brzy ráno, pár hodin před odjezdem, bylo mrazivo a šedo a lidi byli taky úplně bezbarevný, pouštěla jsem si do uší novou desku od Dvou a strašně se mi tam líbilo, připadalo mi, že možnosti jsou zase nekonečný, že mám spoustu dobrých tajemství a že mi tuhle spřízněnost s Čechama jen tak něco z hlavy nevytluče.
A teď jsem zase v Bostonu. Odjížděla jsem těsně po bouři a přijela těsně před jednou další, po dovolené vyšťavená a beználadová a unavená a trochu ponorková. Přistihla jsem se v pondělí, jak říkám kolegyni v práci (kterou to, po americku, samozřejmě, zdvořile nezajímá), že bych potřebovala vymyslet nějakej velkej projekt, aby mě dovedl do jara. Tak počkám, co vymyslím.

Sněhová bouře je nejlepší počasí! Mluvila bych asi jinak, kdybych se snažila vézt ženu do porodnice, ale takhle z pelechu, když má člověk knížky, čaj a výhled z okna, to je nádhera. Nejezdí auta, a když, tak je není skoro slyšet, z nebe se sype a sype a fouká vítr a nikam se nemusí. A protože je tahle zima výživná a ještě nekončí, půjdu si o víkendu asi koupit válenky a bundu, co v ní člověk vypadá jako chodící spacák. Image je nanic, následuj instinkt a zachumlej se.

sobota 1. ledna 2011

Horoskop

Přemýšlela a přemýšlela, spoustu lidí naočkovala, nakonec vymyslela a těší se, co se bude dít.


Není to seznam doporučené četby, ačkoli bych většinu doporučit mohla, je to spíš seznam knih, které mi v jednom roce projdou rukama a nějak mě osloví. Třeba to bude dobrá výpověď o tom, co se v roce 2011 stane. Na Ofélii za louží jsem nezanevřela, ani ji neuspávám, však víte.

Napíšu brzy.