pondělí 14. listopadu 2011

Klíčová slova pro tento lid

Turbulentní. Je to tu teď. Na tomto místě si představte všechny ty omluvy a výmluvy a taky jak jsem zahrabaná někde pod dekou místo toho, abych psala blog(y).
Málo tady vypravím o Americe, Bostonu, o tom, jak tu věci fungujou. Tak dneska seznam.
  • Řidiči kyvadlové dopravy (co jede od metra do práce) se neplatí, ale děkuje. Řidič každému jednotlivému člověku na poděkování odpoví, pokud to ovšem není Kev, Kev odpovídá jen někdy a jen ženským (to si pak člověk řekne, aha, Kev má dobrou náladu..)
  • Při rozhovoru s Američanem dojde na Where are you from? nejpozději při třetí větě. Jedna paní uslyšela můj přízvuk z jediné slabiky (byla to - "No.").
  • Čumíte-li dlouho na někoho, z jakéhokoli důvodu, je dobré ho pak pozdravit.
  • I v té nejvíc asociální náladě je potřeba být připraven a promptně a mile reagovat na všechna How are you doing? Are you finding everything ok? Mlčení zoufale nefunguje. Za všech okolností se říká I'm fine (je potřeba si opakovat každý den, že to není otázka, ale pozdrav, ještě po dvou letech mě to občas zaskočí a odpovím podle pravdy). Věta na zahánění prodavačů zní: I'm all set, thank you.
  • Je-li v kině dost místa, sedáte si vždycky ob jedno sedadlo od ostatních lidí. Když se pak sál zaplňuje, je potřeba to všechno složitě přeskládat a zdrcnout se. Během reklam, trailerů a prvních dvaceti minut filmu celé kino chřoupá. Pak popcorn dojde a už se ozývá jen srrrrrkání coly. My taky srrrrkáme. Patří to k zážitku.
  • Za žádných okolností se nesahá na cizí jídlo, nesdílí se jídlo ani pití (nezapomenu, jak jsme s eMem šokovali jednoho kolegu, který netušil, že jsme manželé a nevěřícně pozoroval, jak jsem si kousla z eMovy sušenky), největším hříchem je tzv. double-dip - tedy namočit si chips do omáčky, ukousnout a znovu namočit do stejné mísy.
  • Balíčky nám přebírá kancelář. Dá je do společné místnosti, kde na nás čekají, až si je vyzvedneme. Nikdo jiný si je nevezme, i když se nic nekontroluje ani nepodepisuje. Když si potřebujete odskočit v kavárně, necháte si prostě všechny věci na místě, včetně telefonu a počítače, po návratu tam budou.
  • Všechny hospody jsou tu nekuřácké, úplně to mění dojem z "rána poté".
  • V našem domě bydlí spousta psů. Když jedu ve výtahu se psem (a jeho člověkem), očekává se, že se na něco zeptám. Pokud se nezeptám, člověk mi stejně většinou něco řekne. Načež se očekává áchání :) Je výborný sledovat, jak to někteří lidi báječně umí, nehledě na národnost.
  • Pere se ve společné prádelně, když si nehlídáte čas a zapomenete prádlo v pračce, někdo další vám ho vytáhne a nechá na stole. Nejdelší prací cyklus trvá 37 minut. Když si něčím pokapete tričko, můžete ho rovnou vyhodit (známá historka Petra a Ludmily - stěžovali si kdesi na praní a kolegové - to máte špatný prášek, to si musíte koupit Tide, to je jasný, že to nefunguje. P&L - a vypere to i fleky? kolegové - no tak fleky samozřejmě ne.).
  • Není problém v restauraci sdílet nebo dělit si jídlo, s eMem, protože nemáme kapacitu na místní porce, si běžně dělíme předkrmy i hlavní jídla a nikdy to nikdo nekomentuje. Totéž placení - není problém účet rozdělit na tři karty po různých částkách a ještě navíc hotovost.
  • Protože se předpokládá, že jste tam autem, nákup v supermarketu vám zabalí do 30 tašek, většinou dvojitě. Lze ovšem hulákat předem a zabránit tomu.
  • Dáte-li si ke snídani vajíčko, slaninu, palačinku a sirup, vyjde vás na $2,50. Vločky, jogurt, pár kousků ovoce a mlíko přijdou tak na $5. Na zdravou stravu je potřeba si vydělat.
  • Kliky jsou kulaté a otáčecí, takže s mokrýma nebo namazanýma rukama se nikam-odnikud nedostanete.
  • Téměř ve všech potravinách je kukuřičný sirup nebo sója. Je to trochu děsivý. Cola s opravdickým cukrem se dováží z Mexika a říká se jí traditional nebo old-fashioned.
Mohla bych tak pokračovat donekonečna. Tak zase zítra.