úterý 21. prosince 2010

Dlouhá noc

Včera napadl sníh a všichni se splašili (všichni totiž tenhle týden někam letí, někam domů, někam na svátky - mimochodem politicky korektní Amerika už v reklamě neříká Vánoce, jen svátky). Na chodníky přes noc někdo nasypal kila narůžovělých solných krystalů. Jdu a křoupe to a mám pocit, že mi ta sůl rozežírá podrážky a nohy a že se za chvilku rozpustím do chodníku. Věda praví, že dnes je nejdelší noc v roce, ale ani dny nejsou krátký, už se mi vůbec nechce pracovat, smutný zprávy choděj z různých stran, páteční-sobotní Kocovina roku tomu taky nepřidala, prodírám se tím vším jako sněhovou závějí a už bych ten slunovrat opravdu potřebovala.

pondělí 6. prosince 2010

Na východní pobřeží žádný zajíc neběží

Dívám se do rozepsaných zápisů a žádný z nápadů se mi nějak nechce dotahovat do konce. Co taky, v pondělí večer. Dnes začalo mrznout a poprvé, co bydlíme v tomhle bytě, je mi tu trochu zima. Sedím u stolu a otvírám obálky s došlou poštou a tak se pomaloučku polehoučku rozeštvávám, neboť jsem během pár dní dostala pozvánku do poroty k soudnímu řízení (jako neobčan musím odmítnout), výhružný dopis že neplatím pojištění (platím, ale instituce si to mezi sebou neumí předat), výhružný dopis že jsem nevyplnila formulář W-9 a o něco méně výhružný dopis, že jsem naopak předčasně vyplnila W-4. Vše je nutno potvrdit, vyvrátit, písemně do 5 dnů, úřednický newspeak v nejryzejší podobě. Nalívám si skleničku ďábelského červeného, co zbylo z neděle. Pondělí.
Je jedno z těch období, kdy se snažím prostě jen fungovat, být. Pracovat v práci, pak jet domů, cestou nakoupit, uvařit večeři nebo taky ne, a pak zbyde jedna dvě hodiny, ve kterých už se mi nic a nikam nechce, někdy pracuju i večer jen proto, že vím, jaký má být následující krok, zatímco u tvůrčích činností by jeho vymýšlení bylo příliš namáhavé.
Práce je inspirující. Těžká. Náročná na soustředění (to mi jde), na čas (to mi jde jak kdy), na definování vztahů s kolegy (už lepší), na vyrovnávání se s typem pacientů (špatný špatný). Otázky. Dlouhý dojíždění z práce jako předěl, tak jako kdysi na cestách na Jižák a později Barrandov, přesunout myšlenky, přepnout do češtiny, zpracovat den a domů přijet spokojeně hladová.
Už jsem dlouho nenapsala žádný seznam. Takže, dne 6. prosince 2010 v 22:29 mě baví, inspiruje, těší, konejší, probouzí, rozpouští a zamilovává:
  • hraní na Simona (to je ten nový kytara), průzračný potěšení, ožraný prsty, první struna praskla hned asi po týdnu
  • rozrůstající se sbírka cédéček (poslední týden točím a přetáčím převážně Patti Smith, Jeffa Buckleyho, Sonic Youth a Reginu Spektor)
  • káva a citronovo-makový koláč u Simona (to je kavárna), nedělní záležitost, sváteční, už mě tam znají. píšu tam dopisy.
  • nebývalý počet českých sladkostí, který se v naší americké domácnosti nachází
  • eM, zase zase zase
  • sarkasmus a smysl pro černý humor jedné mojí kolegyně, tak osvěžující mezi vší tou politickou korektností
  • knedlíčky gyoza (krevetové zvlášť), co jednou hořely na pánvi
  • otevírání zakletých studánek, zprávy co přistanou mně trosečníkovi ve schránce, sms ve 4 ráno, věta v mailu co začíná kdybys teď byla tady
  • to, že mám na konci každýho takovýho seznamu pocit, že se mám dobře, že věci drží pohromadě a svět funguje
A jak se máte vy?

sobota 16. října 2010

Life is a cabaret

Původně jsem tohle měla psát včera, čáru přes rozpočet mi udělala návštěva u závodního doktora (jak se to vlastně řekne, když nepracuju v závodě?), kde se starostlivá sestřička vyptala na všechny důležitosti, třeba jak to máme daleko do Ruska a jakou dávku jsme dostali, když vybuchl Černobyl. Pak mi udělala další test na tuberkulózu a píchla vakcínu proti hepatitidě B. No a v tom je ten háček, na tu se totiž alkohol nedoporučuje. Proč alkohol? Začnu od začátku.

Úterý.
Jdeme na Cabaret. Rovnou z práce, božužel. Ani mi tak nevadí, že s sebou tahám počítač, jako že se nemůžu převlíknout a jsem ve svetru. Oberon je malé divadýlko, uprostřed pár stolů, na jedné straně taky pár a na druhé stojíme my. Na zábradlí před námi každou chvíli někdo vyleze a tančí a zalamuje se.
Kabaret začíná zvesela, pije se (ideální by bylo stihnout jedno víno už před začátkem), holky a kluci chodí mezi stoly a atmosféra je dobrá. Snad jen ty cigarety kdyby mohly být zapálené. Nebo aspoň kouřostroj. Za každým hercem jde oblak pudru a v tichu je slyšet jak jim chřestí korále.
Slečna Amanda Palmer by měla koule, i kdyby se nevycpávala a její Emcee, i když je nejmenší z celého souboru, je určitě nejvýraznější. A Sally Bowles (Aly Trasher) je přesně tak osudová, jak má být. Neil Gaiman v publiku je takový příjemný bonus.
Psala jsem si o přestávce do notýsku, na posledním řádku mám: měl by se člověk s postupujícím představením opíjet, aby z rozjařenosti propadal do hlubin nacismu a hrůzy. večer skončí hořce.
V jednu chvíli se směju nahlas, otáčím se a mrkám na eMa, otočím se zpátky a říkám si, že tohle přece musí být dobrý znamení.

Středa.
Rozhoduje se o mém definitivním přijetí/nepřijetí do práce. Jsem celý den jak na trní, špatně se mi soustředí na práci a asi ve 4 si říkám, kašlu na to, jdu do města, nebudu tady sedět a přemýšlet. Cestou se stavuju u eMa, jen ho pozdravit a najdu ho u skeneru v totálním zmatku a nazuřenýho. Nechce se mi ho tam nechat samotného, nejdřív mu pomáhám jen trochu a nakonec tam zůstanem až do večera, náladu si spravujem po cestě domů u Thajců oblíbeným jídlem - Excited Chicken. Domů se dostanem v půl jedenácté, cestou ještě stihneme promoknout až na kůži. V lednici není ani kůrka.

Čtvrtek.
Ráno už je mi všechno jedno, stavuju se u sekretářky a ta se tváří, jako že jo. Nemůžu moc jíst, tak jen piju a vibruju z toho všeho kofeinu a obíhám kanceláře a všechno se řeší a jde a všude o mě vědí, a na listech se odškrtávají položky jedna za druhou. Odpoledne se vracím do práce, mám z toho všeho radost, na oslavu se rozhodujeme s eMem a Danielem zopakovat včerejší experiment a tentokrát tam sedíme až do půlnoci. Zpíváme O Tannenbaum. Aspoň jsem zjistila, co se děje v práci v noci. Je tam spousta lidí! Uklízeči, lidi, co dělají noční experimenty (ti se potkávají u automatů s pitím), hlídači.. Tmavýma chodbama se pohybujou postavy, hučí klimatizace a je to celé docela strašidelné. Domů posledním metrem a v lednici stále ani kůrka.

No a pátek.
Únava je totální. Rozklad materiálu. Plánovanou večerní oslavu zhatí výše zmíněná injekce, tak se alespoň cestou z města stavuju na nákupu. Jako důstojnou knihu na oslavu všeho toho, co předcházelo mému zaměstnání, volím Fear and Loathing in Las Vegas, kupuju k tomu ještě velkou tequilu a těším se domů. Útlum.

Takže - po 31 týdnech papírování, úřadování, vztekání, čekání na poštu, nadějných výsledků i zklamání jsem zaměstnaná, všechno je oficiální a legální a krásné. Na pár týdnů, než zase začne kolotoč prodlužování všech stávajících povolení.
Děkuju všem za podporu a dejte si na mě panáka.

neděle 3. října 2010

Bostonem jde B.Lee Kraleek

Značkuju si místa, kudy chodím, novým bílým svetrem. Chomáčky zůstaly v kavárně, v papírnictví, v botárně i v potravinách.
Neustále se divíme, oba, jak obyčejně nám teď je a jak je to skvělé.
The ordinary can be like medicine. (Sherman Alexie)

Jantarové kompromisy, jablečné dohody.

čtvrtek 30. září 2010

Tento článek je pahýl

Tato věta je pařez.
Před institutem rostou stromy obalené malými žlutými lístečky. A ty lístečky jim teď opadávají a lidi to nosí dovnitř na botách, a na chodbách je každou chvilku jeden, takže když jdu po chodbě v práci, připadám si jako když stopuju nějaké divoké zvíře.
Včera mě popadl záchvat stýskavosti a trudnomyslnosti, máte velké štěstí, že v takových chvílích většinou spíte, protože jinak bych vás bombardovala uslzenýma smskama. Už je zase líp.
Plachtařská sezóna pomalu končí, máme lístky na Cabaret s Amandou Palmer, rýsuje se první výplata, v obchodech není pro dýně kam šlápnout a vítr fučí jako vždycky - podzim vlastně vypadá nadějně, pracovně a užitečně.
Pište.

pondělí 30. srpna 2010

Střípky z New Yorku III.


Tma je už v 8 večer. V New Yorku jsme byli před měsícem. Ale nevadí, že se k němu ještě vrátím?
Takže muzea.
V MoMA (Muzeu moderního umění) je hromada lidí. Ale sem to tak nějak patří, budova je členitá, spousta otevřeného prostoru, průhledů do jiných pater a k tomu se jezdící schody plné lidí hezky hodí. Působí to jako jeden z mechanických betlémů, ráno v deset cvak a lidi na pásech se rozjedou, pokladny blikají, hlídač kývá hlavou, puberťák se nudí, turista fotí.
V galeriích se totiž může fotit. Bez blesku, ale může. Člověk tak potkává velké
množství lidí, kteří si přišli do galerie pofotit – dvojice Ježiš-tohle-je-slavný-jméno-u-toho-se-musíme-vyfotit-nejdřív-já-tebe-a-pak-ty-mě-jo?, občas i ve vylepšeném modelu Stoupni-si-doprostřed-toho-vobrazu-ať-je-to-hezčí. Pak spousta lidí, kteří se nudí, přišli protože to chtěl někdo jiný, mají hlad a bolí je trochu záda.. nejradši by seděli na hotelu nebo u piva. Speciální kategorií, mně velmi sympatickou, jsou staré dámy, typicky zatěžkané zlatými prsteny a drahokamy, které se pohybují pomaloučku, po větších skupinkách a zaníceně diskutují.
Představu, že si jen tak postojíte u obrazu, pozdravíte do minulosti jeho autora a strávíte chvilku v mlčenlivém zamyšlení, tak tuhle přestavu můžete zahodit už u dveří. Na to je tu totiž moc lidí. Ve skutečnosti se snažíte zaostřit a alespoň maličko se dobrat toho okouzlení, zatímco do vás někdo strká, přes rameno cvaká foťákem, peskuje polohlasem děti nebo manžela nebo hlasitě vysvětluje, co vidíme na obrazu a co z toho vyplývá.Ale dobré to je, vlastně.

V Metropolitním muzeu je taky hodně lidí. Sedáme si v hale, zkoumáme plánek, je to bludiště bludišťovaté (kolem jednoho Dürera jsme nakonec prošli snad patnáctkrát). Nadechnout a vyrazit. Za hodinu zjišťujeme, že jsme při tom nadechování nechali asi na lavičce foťák. V hale, ještě před kontrolovaným vstupem, tam kde je asi tak 400 lidí. Vracíme se sklesle po vlastních stopách a už spřádáme plány, jak to zařídit, abychom si pořídili nový. Vyplňujeme ztrátový formulář, pán nás povzbuzuje, oni to většinou najdou, tady se nic neztrácí, ale já moc mu to nevěřím. Za 5 minut zvoní eMovi telefon, že je foťák u securiťáků a může si pro něj rovnou přijít. Nějaká dobrá duše ho našla a odevzdala. Večer připíjíme neznámému dobrodinci ciderem a radujeme se.

V Přírodovědeckém muzeu mají všechny druhy medvědů, za sklem naštěstí. Taky dikobraza, losa a další zvěř. Taky ryby. Dále olihně. Průřez mamutí sekvojí. Minerály a drahokamy. Lebky pralidí. Obrovitááánské saury. Být tam jako desetiletý, eM by zřejmě radostí omdlíval, ale i teď se mu to líbilo, řekla bych. Jen škoda, že si člověk nemůže číst všechny popisky, to by tam musel být týden. Takhle nás po šesti hodinách za-minutu-zavíráme hlídači doslova vystrkali na ulici, vědí co dělají, protože přesně v šest a pět minut se sklo před medvědama rozpustí a vážená zvířata se můžou konečně trochu protáhnout, vlci doskočí a dikobraz sleze z větve. Drbou se pak na hlavách a říkají si, tak další den za náma, máme srpen, za chvilku bude po sezóně.

úterý 17. srpna 2010

Střípky z New Yorku II.


A je noc. Venku povykujou cikády a žáby. Zní to jako léto, ale vzduch, který nafukuje závěsy už nese stopové množství podzimu. Pracovala jsem 4 dny v kuse a teď se nemůžu zastavit, tak tu sedím a píšu. Jídlo, káva, limonáda, čajrumbum!

Před odjezdem jsem pátrala na internetu a vytvořila si seznam míst, kam zajít a co tam ochutnat. Ten jsem první den slavnostně přepsala do našeho deníku. Po pár pohledech do mapy mi došlo, jakou past jsem si na sebe připravila, jednotlivá místa byla od sebe daleko, na odlehlých místech, většinou daleko i od turistických cílů a vidina hladového pobíhání po městě za tím jediným správným sendvičem už nebyla tak lákavá. Nakonec to ale byly ty nejlepší chvíle. Procházeli jsme místa kam bychom se určitě jinak nepodívali, takové ty zadní uličky, kde sedí domorodci na schodech a povídají si; tam, kde ústí garáže a myčky aut a kde posedávají chlapíci před dveřmi Armády spásy; místa, kde jsou obchody s deskama a kytarama a kde lidi chápou nutnost kavárny. Plus většina doporučení se ukázala jako hodná té cesty, užili jsme si skvělou kávu (snažila jsem se pít co nejvíc drip coffee, abych si tu metodu trošku osahala a nachutnala, jen když byly ty nejhorší vedra, tak jsem si dávala spíš ledovou), pastrami sendviče, originál Momofučí pork buns i koláče, hamburgery, bagely.. eMovi dík ze neutuchající loajálnost v tomto směru, stál se mnou hodinu na sluníčku ve frontě, jen abychom vyzkoušeli ten správný burger (a pak zjistili, že je sice dobrý, nicméně dost malý a podruhé už tedy hodinu stát nebudeme) a všemožně mě v mém gastrokřižování podporoval.

Z deníku

Fotíme zbytky starých budov, které tvoří zvláštní předhůří moderním mrakodrapům. Pozoruju holuba,jak před námi seskočí ze schodiště a ťapká přes chodník na silnici. Vtom zpoza nás přijede taxík a rozmázne holuba na krvavou kaši, jedno otočení kol. Zvedne se mi žaludek. Chytám se eMa za ruku a chce se mi být někde jinde.

Umoření vedrem jdeme na oběd, do stejného deli jako včera. Pastrami sendvič je stejně skvělý a vodu už piju stejně ledovou jako domorodci. Láduju se těma dobroučkýma plátkama masa a okurkou a koutkem oka pozoruju kuchaře, jak okrajuje nahnilou hlávku zelí a myje ji v umyvadle. Přede dveřmi stojí cedule Eisenberg's Sandwich Shop - You get it or you don't. Ber nebo nech bejt - buď se ti to líbí a pak se vším všudy, nebo si běž jinam. Já to beru.

Cigareta

Chci si dát v Central Parku sváteční cigaretu. Těším se na ni už od Náchoda, v Bostonu se nesmí kouřit téměř nikde, New York je podle prvních dojmů lepší. Proč v parku? Protože v kavárnách se nekouří. Procházíme tedy parkem, málem bychom to ani nepoznali, přes všechny lidi totiž není trávu téměř ani vidět, navíc je nutné respektovat složitá pravidla přednosti v jízdě a chůzi, nechodit na určitá místa bez dítěte a naopak na jiná s dítětem, vyhýbat se prodejcům, kresličům a tanečníkům na kolečkových bruslích. Já se ještě navíc pořád rozhlížím, jestli nejde Woody Allen. No a tak jdeme a já se snažím zjistit, zda se v parku smí kouřit. Na cedulích sice žádný zákaz nevidím, ale taky nepotkávám nikoho s cigaretou. Na lavičkách taky nic. Po půlhodině pročesávání parku to vzdáváme a odpočíváme na lavičce, když tu náhle pán sedící vedle zaklapne knihu (četl dějiny Inků), opře se o kousek pohodlněji a zapálí si. Komplic! Hned ho napodobuju a spiklenecky na něho přitom mrkám, naopak pár, co sedí po mojí levici demostrativně lavičku opouští a jde si sednout do protisměruvětru. Tak. Ty neřesti.

Nedoléhání

Sami v cizím městě. Dva dny se člověk vydrží vézt na vlně okouzlení, spánkové deprivace a zahlcování hlavy zážitky. Třetí den, alespoň pro mě, většinou přichází vystřízlivění a neklid, pocit ostrova a osamělost. Řešívám to kavárnou, moje konzervativní já (je ho kus) většinou vytipuje jediné místo – stolek, židli, typ kávy a toho se drží a zbylé já se pak z toho kouta může odvíjet a vydávat zase na výpravy. Dneska už to poznám, když se to blíží, většinou jako bezdůvodná nespokojenost a podrážděnost, snažím se uklidit do bezpečí, ještě nikdy se mi nepodařilo úplně se tomu vyhnout. Je to obranná reakce, takový návrat k sobě samé, mozek dává najevo, že není obvyklé být takhle nadšený, že pod tou vší turistikou jsem to stejná já jako vždycky.

Kopírováním vznikají roztodivné formáty, ale nechám to tak. Příště třeba konečně už ty muzeva.

neděle 15. srpna 2010

Střípky z New Yorku I.


V New Yorku jsme byli týden, vrátili se minulou neděli. Od té doby jsem až po uši zahrabaná v práci, ale ještě než to vypuklo, stihla jsem zachytit pár momentů. Na delší souvislý článek určitě nedojde, ne ani kvůli času, ale spíš kvůli charakteru zážitků, které byly podobně dojmové, útržkovité. Tady je první várka a nějaké fotky. Snad časem protřídím zbytek fotek. Takže, tradá, Nový York:

Velikost
Už z autobusu vypadalo panorama Manhattanu hrozivě. Ty domy jsou skutečně obrovské, trčely proti šedému nebi jako tlusté dráty, a rozhodně nijak nelákaly. Uvnitř (a je to opravdu třídimenzionální uvnitř, zdi domů vytvoří stěny a zakryjí horizont, nebe zbyde kousek u stropu, když hodně zakloníš hlavu) je to jiné. Člověk se zmenší na pětinu původní výšky, zalehnutý tím vším hlukem, přišláplý podrážkou lidí zvířat věcí a prodírá se hustým vzduchem pomaleji než obvykle. Všechna ta klišé o městech, která nikdy nespí, se mu pak vrací pozdě v noci, ve vymytých stěnách lebky se odráží ozvěnou a vysmívají přecitlivělému spáči.

Turista
Turista se pozná tak že se dívá kolem sebe. Rozhlíží a pozoruje, udivený stejnými věcmi, které v rodném městě lhostejně přechází. Navíc se u toho snaží odpočívat, se stejnou vervou jako ve všední den pracovat, což ho znervózňuje a je zklamaný z nesouladu mezi očekáváním a skutečnými zážitky. Turista co je mé krve, ten se někdy toulá jen tak bez cíle, nebo alespoň neobvyklou trasou, tak aby se dostal trochu blíž. Já to tak dělám často. Mívám přitom vždycky pocit velké nepatřičnosti, nejradši bych splynula s pozadím, jen aby moje rozhlížení nebylo tak nápadné. A to nemluvím o focení, pak se většinou rozčiluju, že nemám žádné fotky, zatímco v přítomnosti se fotit stydím.
Ale co se konkrétně New Yorku týká, naše nadšení z toho, jak vypadá město a lidi v něm, není nijak výjimečné, umí to popsat a vyfotit spousta lidí, kdyby to někoho zajímalo, tak třeba paní Helen Levitt se mi moc líbí.

Ulice v pár bodech:
• Největší zábavou newyorských řidičů je troubení, stačí 5 milisekund nepozornosti a autu za vámi dojde trpělivost a troubí..
• Odbočuje-li auto na světlech doprava a za rohem mu přecházejí chodci, Bostonský řidič pustí chodce a pak přejede. Newyorský netrpělivě najíždí do chodců, kteří vykročili na zelenou, až se jeden (nejčastěji turista) rozhodne, že se přejet nenechá a zastaví; auto pak vystartuje jak raketoplán a odjíždí, řidič má oči obrácené v sloup a lituje ztracené vteřiny. Newyorčan chodec takto nikdy nezastaví a s klidem přechází mezi rozjetými taxíky, sledováním panáčků se neobtěžuje, neboť je nezávislý.
• Nezávislost chodců se projevuje i neuhýbáním ze směru. Nikdy nikomu neuhnout. Protože patřím do nižší váhové kategorie, nemůžu si dovolit narazit do většiny chodců přímo, takže uhýbám a kličkuju, zatímco domorodci chodí po přímkách. Zajímalo by mě, co by se stalo, kdybych neuhnula. Nejspíš bych si rozbila brejle. Používáme v takových chvílích s eMem větu: Aspoň o píďu!
• Zajímalo by mě, na jaké ploše na Manhattanu nakonec lidi fungujou. Součet všech ploch všech pater všech budov, plus ty malé kousky země okolo..


Příště o jídle, kávě a muzeích? muzeách? muezín?

středa 28. července 2010

Ta jediná pravá

Oblíbená věta jednoho nejmenovaného člena mé oblíbené rodiny zní: Já bych je všechny poslala na Sibiř. Pěkně se mi to teď hodí, teď totiž můžu navázat, kam bych všechny poslala já. Tedy: já osobně bych všechny český prodavače poslala na výlet sem, aby viděli, jak se to má dělat (trochu té generalizace mi protentokrát odpusťe a posuďte sami).
Zdrbaná nejnovějšíma vízovýma zprávama, rozklepaná ze všech nehezkých věcí, došla jsem do Harvard Coopu. Příjemné veliké knihkupectví, když mám na Harvard square na někoho čekat, většinou čekávám tady. Vybrala jsem si mapu a nový sešit na deník a teď zevluju. A najednou nápad. Jdu za nejbližším prodavačem a říkám: Víte, já jedu příští týden do New Yorku, a chtěla bych si s sebou vzít nějakou knihu, nějakou, která se v NY odehrává, abych všechny ty místa mohla hned navštívit, žádnou historii, spíš nějakou moderní beletrii, víte co myslím..? Prodavač lehce panikaří, úplně vidím jak mu hlavou běží regály knih a nic ho nenapadá, chvíli se bavíme o tom, co už znám, co by to alespoň přibližně mohlo být. Vyrážíme na procházku obchodem, vytahuje z regálů jednotlivé věci, já přikyvuju, listujeme spolu antologií o New Yorku.. Zamotává se do toho čím dál víc, zahlcený spoustou možností, nakonec odbíhá do horního patra, slyším jak něco nahlas vysvětluje. Vrací se usměvavá kolegyně, napůl mě vyslýchá (Dara Horn schválena, Nicole Krauss schválena, J.S. Foer neschválen, Chabon vysloveně ignorován ☺), napůl vytahuje z regálů další knihy, domlouváme se moc hezky.. Vypadá potěšená nezvyklým požadavkem a já jsem nadšená, kdybych tady pracovala, takový dotaz by mi udělal obrovskou radost a běhala bych a nosila asi tak stejným stylem..
Teď sedím v kavárně, prolistovala jsem celou tu hromadu, zalitovala, že s eMem nevykrádáme banky a honem rychle si to všechno zapisuju.
Takže – až pojedete do New Yorku, vězte, že zaměstnanci Harvard Coop bookstore doporučují:
Paul Auster – The New York trilogy – ideál, 3v1, a dokonce to má hezkou obálku! U am. knih nevídaná věc..
Rivka Galchen – Atmospheric disturbances – mladá autorka, doktorka, teď je populární, protože ji The New Yorker zařadil mezi 20 under 40 to watch.. přímočarý styl, četla jsem jednu její povídku a jsem na ni moc zvědavá
Keith Gessen – All the sad young literary men – opět hezká obálka! Dvě v jednom dni, to se nestává často.. jinak ovšem o autorovi nic nevím, jen že pracuje jako editor literárního časopisu n+1
Saul Bellow – Mr. Sammler’s planet – nikdy jsem od Bellowa nic nečetla, jak jsem to vyslovila, pán se mi snaží naznačit, že to snad ani není možné, ale kontruju že jsem z Evropy (univerzální výmluva, fuj), tak mi trochu odpouští..
Paul Auster – The Brooklyn follies – ještě jednou Auster, nakonec ho snad vyberu
Jonathan Lethem – Chronic city – tenhle pán je tu teď hodně populární, ale moje oko ještě nemělo tu čest.. kniha je prý celá o Manhattanu, nevýhoda – je v pevné vazbě, což by mi nijak nevadilo krom toho, že v téhle zemi stojí hardcover kolem 30 dolarů..
A abyste nepřišli o žádnou lahůdku, ta antologie, kterou jsme pro inspiraci listovali se jmenuje Writing New York a jejím editorem je Phillip Lopate.
Hádejte co jsem si nakonec odnesla? Nápověda – telefonát s eMem, který prohlásil, že si v nejhorším případě můžu koupit dvě..

pátek 16. července 2010

Nesouvisející, převážně dobré

Už dlouho se domlouváme s jedním eMovým kolegou, že se někdy vydáme do Bostonského Chinatownu do vyhlášené restaurace na Dim Sum. V neděli se slavil Den nezávislosti, volné pondělí se tak nějak hodilo. Přibrali jsme ještě čínskou kolegyni Yan, pro jistotu.
Chinatown zní tak hezky, na dálku to vypadá romanticky, ve skutečnosti se člověk proplétá v dusném dopoledni špinavýma uličkama, podrážky se mu přilepují k asfaltu a odpadkům, všude se překřikujou ženský, co nikdy neuhnou když jdete proti nim po chodníku. Výlohy plný plastových krámů a smrad.
Do restaurace jsem vlezla s rozpačitým pocitem nepatřičnosti a s nijak velkou chutí na jídlo. Ale. Červené stěny, plastoví draci a velký prostor, plný stolů, postavili jsme se do fronty a rozkoukávali se. Dvojice na snídani, většina domácích, jen ojediněle jiná barva vlasů než leskle černá. Bossové s potetovanýma rukama ukazovali malým bossatům jak se co jí a obě generace se tvářily patřičně důležitě. Ve vzduchu bylo cítit smažené maso, nudle a páru z toho všeho. Yan čile komunikovala s číšnicí, z našeho pohledu to vypadalo, že říká něco jako – jestli nás okamžitě neusadíš, prokleju tebe, celou tvoji rodinu a už ti nikdy nebude chutnat čaj!! Číšnice odpovídala ve stejném stylu – mňá mňa ňa, quééj cheň!! Jen jsme se usadili, začaly na stole přistávat bambusové ohříváčky s knedlíčkama, Yan sice vždycky něco vyjednala, ale anglicky umí málo, takže na naše zvědavé dotazy, co je uvnitř knedlíčku, odpovídala - maso – kreveta – taky kreveta – fazole – přičemž se po lžicích ládovala pálivou omáčkou (my ostatní jsme si ji dávkovali tak nějak homeopaticky) a měla z nás legraci. Knedlíčků bylo spousta druhů, pak různé listové těsto plněné masem, spring rolls, omelety, tofu puding. Všechno má trochu posunutou hranici slanosladkosti směrem k sladkému, je to pro mě nezvyklé, ale vlastně moc dobré. Takový trénink na Hongkong, dalo by se říct.

Ve čtvrtek jsem splnila jeden z mnoha postupových plachtařských testů a pak se vydala ještě chvilku plachtit, dokud fouká. Domluvili jsme se s dánským kolegou Kimem a jeho ženou Ninou, v plánu bylo vzít si Sonar a trošku se projet. Kim je v kanceláři málomluvný, tichý, zdvořilý. Košili zastrčenou do kalhot a zastřižené vlasy, od pohledu hh – hodný hoch. Na lodi se z něj stává agresivní, sportovní dravec, loď řídí na hranici převrhnutí a blýská mu v očích. Vítr fouká v silných poryvech, venku spousta dalších lodí, kajaky, windsurfaři, člověk nesmí ani chvilku přestat dávat pozor. Kim se mě pořád snaží přesvědčit, ať taky chvilku řídím. Tůdle, říkám si, je to daleko větší loď, než jsem zvyklá, vítr je silný a nevyzpytatelný, radši budu v klidu sedět a nikam se nepoženu. Po deseti minutách se mi to už nezdá tak strašlivé, tak říkám, že to teda chvilku zkusím. Přetlačuju se s kormidlem a snažím se co se dá, ale vítr se točí, fouká ve strašlivých nárazech a já se pěkně bojím. Kim s Ninou radí ostošest a vesele se baví, jak jsem vyjevená. Po pár minutách a jedné téměř srážce jsem celkem schopná dávat pozor na všechno a řídit sama, s občasnou pomocí. Surfaře objíždím velkýma obloukama, kajakáře ještě většíma. Vykládám, že až budu bohatá, pronajmu si kousek moře a budu si tam jezdit úúúplně sama. Kim a Nina se poťouchle baví, Nina přiznává, že tohle by teda rozhodně neřídila, ale že vypadám, že to zvládám. Až do přistání mě ani jeden z nich nevystřídá, relaxují a kochají se, zatímco já se smrtí v očích provádím manévry v úzkém prostoru doku. Na konci jsem zpocená, unavená, o dvě modřiny bohatší a zralá na infarkt. Dostávám pochvalu. Chvíli sedím v doku na prknech a snažím se srovnat. Svět se mi houpá ještě v deset večer.

Sice už můžu plout sólo, ale ještě se pěkně bojím. Tak si beru s sebou radši Meg, ta se bojí o trochu míň. Mladá americká politoložka, s jasným názorem na svět a sympatickou odvahou. Chvilku koumáme počasí, bouřky chodí okolo, nedívej se na ně, tak se nedíváme a že teda samy, bez instruktora. Odrážecí manévr řídím já, Meg naviguje a na dvě obrátky jsme venku na řece, opře se do nás vítr a my hledáme rovnováhu. Objedeme tři opatrná kolečka tak do půlky řeky, ve druhém se vystřídáme, Meg u kormidla, já naviguju a rozhodujeme se pro přistání (bouřky vypadají zas o kousek blíž a odvaha s časem klesá). Zvládáme to tak jak se na začátečnice sluší, neohrabaně, ale ne nebezpečně, skáču z přídě na břeh jako doopravdická námořnice a raduju se jak Viking. Rozesmáté si domlouváme další jízdu na pozítří. Je to fajn, bát se s někým.

pondělí 10. května 2010

Pár postřehů všedního dne

Už jsem v novém bytě dva týdny. Zas a znovu zjišťuju, jak jsem z Evropy zmlsaná. Třeba doma v Praze jsem si mohla v koupelně pustit teplou a studenou vodu, silně i slabě, jak jen jsem chtěla. To se tu, kupodivu, nedá. Ve sprše je jen jedna páka, která otáčením zároveň zesiluje proud a přidává teplou, lze tedy pouštět jen studenou slabě nebo teplou hodně. Nic mezi tím. Prostě tak. Připomíná mi to portugalské kohoutky a dilema jestli se raději opařit, nebo si mýt ruce v ledové vodě. Sprcha je v bytě vůbec dobrá. Říkám jí Prskavec, má totiž zabudované zařízení, které nasává k vodě vzduch, aby člověk ušetřil vodu. Výsledkem je takové speciální prskání, které nelze nikam nasměrovat, ani zesílit, ani nic. Prostě stojíte a čekáte, až z vás mýdlo oprská. Dá se to takovou páčkou vypnout, ale pak zas teče (chcete-li se sprchovat teplou) proud o síle trysky na skotské střiky, který při vhodném nasměrování udělá i modřinu na rameni.
Takových zvláštností má byt víc. Topení se kupříkladu dá zeslabit, ale nedá se úplně vypnout. Je jedno, že je venku 30. Majitelé domu topí, takže my taky topíme a obratem vyrobené teplo větráme oknama ven. Movitější rovnou klimatizují. Kdybyste si snad mysleli, že si chcete rozhodovat o topení sami, tak si to rovnou myslet přestaňte, systém rozhoduje za vás a ušetří vám tu námahu.
Nedávno poznamenal eM, že je pozoruhodné, že vlastně tady převádíme solární a větrnou energii na proud, ten pak proženeme sušičkou a tou sušíme prádlo (za 2 dolary, mimochodem). Zdá se to jen mně, nebo je to tak zvláštně oklikou? Jako že pověšením prádla na šňůru se vítr i slunce využijí tak nějak efektivněji?
A když už jsem u toho, hezká příhoda z minulého týdne. Nastala nějaká havárie ve vodovodním řádu a netekla v části Bostonu a pár okolních městech pitná voda. Američan vodu z kohoutku téměř nepije, takže nevznikly téměř žádné obavy o nedostatek vody jako takové (plus přibylo jistě pár dalších lidí, kteří kohoutkovou odteď taky nebudou pít). Daleko zásadnější se ukázal nedostatek kávy. Město, fungující na kávě (America Runs on Dunkin'), ztratilo svoji pohonnou hmotu, problém se dostal až do novin, na stránky univerzitních novin (je vůbec možné, aby se konal zkouškový týden, když v celém kampusu nelze koupit kávu?), káva se transportovala z různých částí města a sekretářky v kancelářích se učily dělat instantní.. Prostě pohroma. Hezky situaci popisuje blog mého oblíbeného knihkupectví, klikněte a přečtěte tady.
Příště bych se mohla třeba rozepsat o plastových kelímcích a jednorázovém nádobí a tunách odpadků, které tu běžný člověk vyprodukuje.

pondělí 26. dubna 2010

Do Mů

Původně jsem se do našeho nového bytu chtěla jen vrátit na oběd a pak zas vyrazit do města. Ale nějak jsem se tu zadrhla. Nový prostor ještě nemám okoukaný, procházím a zvykám si, kde jsou stěny, kde jsou věci. Věci jsou převážně v krabicích na zemi. Na celý víkend nám stačila jen postel, malý stoleček a nějaké nádobí. V neděli večer jsme kvůli pracovnímu týdnu postavili jeden stůl. Je tu spousta světla a po podlaze se dá chodit naboso. Zmocňuje se mě touha krabice jen naskládat do skříní a nechat si tu ten velký prostor, postel a stůl a křeslo. Žádné věci nemít, nic nehromadit.
Aspoň chvilku si užít, než se zase zaneseme.

čtvrtek 22. dubna 2010

Rozježená

-Tak už jste doma.- Pípne mi smska. Ale né, volám, my jsme přece doma tam. Tady jsme návštěva. Ale nakonec je to tak zamotaný, že nikdo neví, jak je to správně. Každopádně tělo je sice v Bostonu, hlava má jako obvykle trochu zpoždění a motá se ještě někde po Praze. Cesta byla hladká.
Přivezla jsem si celkem 28 knih. To by mi mohlo na dva měsíce stačit, i když eM se tvářil dost pochybovačně.
Setkání krátká a intenzivní, pod otupujícím vlivem jet-lagu, všechny ty radosti a pláče, co jsem si tu ten půlrok schovávala, se valily na moje protějšky jako lavina, je to celé ještě takové moc otevřené.
Teď vybalím kufry, zabalím krabice a přestěhujem se. Přišla obálka s pracovníma papírama. Zvesela hajdy do dalšího půlroku, nesmím se zastavit, hrozně by se mi stýskalo.
Díky všem.

středa 7. dubna 2010

Zákon pravděpodobnosti

Dobře tedy. Rok v Čechách se pokusíme vmáčknout do dvou týdnů. Diář plný jako japonský turista. Všechno si to prožiju a pak to budu po zbytek roku tady vytahovat a přežvykovat.
V bytě jsou hromádky. Vedle nich stojí dva kufry. Někdo by měl vstát a jít to tam naskládat.
Po včerejší cestovní horečce je dnešní den ospalý a apatický, myslím ale, že v blízkosti letiště ožiju, jako vždycky předtím.
Tak se uvidíme na druhé straně Atlantiku!

P.S. Jako bonus přidávám nejúchylnější knižní obálku za poslední dobu.

sobota 27. března 2010

Postav si orloj

V zatuchlé Praze si člověk někdy musel přát ať už přijde déšť, nebo vítr, ať se něco pohne. Březnový, časně aprílový Boston je jiný. Počasí se střídá po deseti minutách, jeden den je teplo na tričko a druhý den sněží. Vítr fouká tak jako zbytek roku, tedy skoro pořád. Je tak nějak vymeteno. Stromy holé, řeka bez leknínů (zato s nákupními vozíky a všelijakým jiným bordelem na dně), ze zvířat jen divoké husy. Naštěstí se už spláchly závěje zimní soli. Jak nejsou ještě listy a tráva, je všechno ještě větší než obvykle.
Moje nálada se proměňuje s počasím, taky podle telefonátů z práce. Každý půlden je všechno jinak, už se bojím i radovat, zato rozčilování a následného zklamaného plakání, toho se nebojím nikdy. Jak jinak. Ale věci se pomalu posunují kupředu, tak hurá sláva. Jako vedlejší efekt jsem si o dost zlepšila angličtinu a taky ten smalltalk (zatím nejvyšší konverzační výkon jsem podala v knihkupectví ve frontě na záchod, kdy mě oslovila za mnou stojící paní, povídaly jsme si o frontách na záchod, čínštině a Harvardu, paní zpoceně odfukovala a já se soustředila jak na státnici).
Co se týká knihkupectví, to jsou tady v Bostonu moje nejoblíbenější místa. Lidi jsou tu běžně zvyklí trávit v nich celé hodiny, taky to tak dělám. Když není místo u stolků (jsou tam studijní stolečky jako v knihovně), sedím na zemi na koberci. Nebo se jen tak potuluju, nejčastěji po beletrii. Nikdo vám neslídí za zády, neprudí kvůli jídlu nebo pití (naopak, někdy je ke knihkupectví i kavárna a knížky si můžete vzít ke stolku s kafem). Ochotní prodavači. Mraky knih. Různé tematické celky, podle příležitosti, nápadu. Takže kdybyste mě v Bostonu hledali, víte kam jít.
Za deset dní směr Praha!

pondělí 15. března 2010

Po bezbarvém nadpisu

následuje pomatená úvaha.
Už jsem to psala někam jinam, o tom, že můj dojem z Ameriky (rozuměj toho kusu Severní Ameriky, kde se pohybuju) je jedna velká senzorická deprivace. Nic hezkého k vidění, slyšení ani jinému -ení, pokud člověk nehledá. Já na to hledání pořád sílu nemám, někdy jo, ale ne pořád. Jsou tady tak pyšní, na sebe, na tu svoji Ameriku, a přitom nejkrásnější je tady příroda, tedy něco, na čem nemají žádnou zásluhu, co tu bylo už dávno před nimi. Nejstarší domy v Bostonu jsou z přelomu 17. a 18. století, a stejně to tu není poznat, na zahradě u babičky vím o lidech, kteří tudy prošli, daleko víc.
Najděte si na Google maps stanici metra Sullivan Square a podívejte se na Street View. Mohla bych to snad vyfotit, ale stejně, to, co mě obklopuje, když tam v deštivém únorovém odpoledni čekám na autobus, je něco nezachytitelného, dokonale prázdného. Dálnice, stanice metra, autobusy. Beton, holubi, auta, pár lidí. Vítr mete do tváře zmrzlé kousíčky deště. Všechno má svůj účel.

Zvětšit mapu

neděle 14. března 2010

Malá hádanka

Jaký sport jsem to v sobotu provozovala? Je to krasobruslení, nebo ne?

sobota 6. března 2010

Kávu, kávu, království za dobrou kávu!

Sobota, Boston, sluníčko. Na verandě je teplo, topení nebublá a nesyčí. Abychom spojili příjemné s užitečným, jdeme na procházku do asijského supermarketu. Sama přes týden tam nechodím, je to daleko a cesta vede divokým Kurdistánem (myšleny dálnice, betonové nadjezdy, parkoviště a jiná pohostinná místa). Podruhé už jsem daleko statečnější, nebojím se ani prodavačů v krvavých rukavicích, ani kuřecích pařátů, a kupuju zásoby nudlí, rýže, cibulky a ústřicovou omáčku. Paní u pokladny si zkouší smalltalk:
Já (nechci igelitky): To nechte, já si to dám do batohu.
Ona: Ale to budete mít hrozně těžký.
Já: My nemáme auto, nějak to odnést musíme.
Ona (spatří eMa): Aha, vy máte muže.
Já: Ano, ten batoh ponese on. (On silný, on jako deset sabák..)
Ona: Chudák. Ale zas pak bude mít velké svaly. Tak hezký den.
Na zpáteční cestě mám chuť na kávu, a protože kavárny v naší čtvrti nejsou, stavujeme se po cestě ve Starbucks. Vím, že mi tam káva většinou nechutná, ale mám opravdu chuť a přesvědčím sama sebe (jako už mockrát předtím), že to nebude tak zlé. Cha. Mají jednodruhové kávy, vybírám si Guatemalu Antigua, na jazyku chuťovou vzpomínku na tutéž od La Bohéme blahé paměti v ČR, překapávanou. Čekám. Pak popadnu kelímek, doliju mlékem a jdem. Káva je hnusná hnusná, spálená a olejovitá, řídká a ošklivá. Celou cestu domů nadávám. eM se baví, protože tahle situace se s obměnama opakuje téměř každý víkend. Jedinou dobrou kávu umí Espresso Royale, ale to je od nás hodinu cesty přes město. Teď sedím, píšu tenhle článek, kelímek s nedopitou kávou stojí přede mnou na stole a až dopíšu, nakreslím si odpočítávací kalendář, na jehož konci bude den, kdy dojedu do Prahy, zajdu si do Al Cafetera, a dám si tu nejlepší, nejvoňavější a nejbáječnější kávu. Tak zatím :-)

středa 24. února 2010

Strýček Banville a já

Dny jsou jeden jako druhý, možná proto jsem si spletla dny a čtení Johna Banvilla málem prošvihla. Nakonec mě zachránil včasný telefonát od Lydie (dneska je to, ne ve čtvrtek), chvíli jsem hudrala, že nechci do tmy a do zimy a nakonec jela.
John Banville je irský spisovatel, nositel Booker Prize z roku 2005 za román Moře. Včera četl ze své nové knihy The Infinities. Moře jsem četla na podzim, téměř na jeden zátah, je to těžké, pomalé, hutné čtení. Bála jsem se proto, že Banvillovi naživo nebudu rozumět, nejen kvůli angličtině. Když přišel na pódium, vypadal jako něčí strýček, starší, přísný, ne úplně v dobré náladě, jako kdybyste ho vyrušili v neděli ráno, než si stihne dát první kávu. Rozmrzele, rozpačitě pozdravil a pustil se do čtení. Jak tak četl, plynule a čistě, jako by ho vlastní text znovu a nově zaujal, dodal mu sebevědomí. Postupně zlepšoval intonaci, tvářil se, zdvihal obočí. Dočetl jako jiný člověk a pustil se do diskuse. Vytáhla jsem notes hned asi po druhé větě, líbilo se mi, co říká a jak to formuluje. Neustálý pochybovač, co nelituje času říct větu třikrát, než dostane ten správný význam. Pauzy pro hledání výstižnosti. Vtipný, sebeironický a místy velmi intimní, překvapivě. Podle svých slov nepíše nikdy proto, aby vyjádřil svoje politické nebo společenské postoje, na záložkách jeho knih prý nikdy nebude napsáno "vyzdvihuje nejpalčivější otázky dnešních dní" (ekvivalent českého nastaveného zrcadla), ale tvrdí, že spisovatel má především vytvářet krásu. Knihy jsou psány, aby vznikaly krásné objekty. A krása je silná. We all committed poetry and beauty.
Vyčítají mu přílišné zaobírání se jazykem, vyjádřením, ale když ho člověk slyší, dává to smysl. Neumí to zřejmě jinak. A mně to připadá správné.
Povedená recenze Moře.
Rozhovor.

úterý 9. února 2010

Dívka, která si hrála s počítačem

Třetí díl trilogie Millenium v USA ještě nevyšel, navzdory tomu, že ohlašován už byl minimálně třikrát. Zdá se, že dřív vyjde český překlad, Američani to řeší importem z Anglie. Já čekám, takže ještě nevím, jak to s Lisbeth dopadne.
Během pokusu vylepšit si trochu pracovní nástroje na počítači jsem si kdesi stáhla vira. Na internetu se chovám obezřetně, nejsem si přesně jistá, kde jsem k němu přišla, nicméně byl to opravdu záškodník. Z běžně dostupného softwaru si s ním neporadilo nic, nakonec jsem za 30 dolarů koupila doporučovaný odstraňovač, spustila, ten odstranil a od té doby se nejde přihlásit do Windows.. Od stavu - asi se něco děje, do stavu - nejde to, krám jeden - byl asi týden, během kterého jsem trochu ztratila náladu, takže teď jsem ho už asi 5 dní nezapnula, abych se nemusela zklamat znovu (ne z počítače, ten má nárok chovat se nepředvídatelně, ale ze své neschopnosti ho nějak ovládat :-)
Tak teď jsem bez externího mozku a musím si vystačit s tím interním, tužkou a papírem. Skvělá záminka, abych si mohla koupit americký yellow legal pad, který je prý nejlepší a celý svět ho Americe závidí. No, za sebe můžu říct, že má tak obrovské řádkování, že nevím jestli se skamarádíme, krom toho se prodává pouze v balení po deseti.

ALE

Rukama a hlavou mi prochází tolik krásných věcí, snad z nich kousek na mě zůstane, snad to všechno časem neopadá, neodrolí se..

Namátkou:
Asi po hodině jsem uviděla otevřený dragstór. Zašla jsem tam a dala si šálek kávy. Byla ohřívaná, černá a trpká - chutnala jako nějaký lék, a přesně to jsem potřebovala. Cítila jsem se už volněji a po chvíli jsem byla dokonce šťastná. Jaké blaho, být sama. Vidět venku na chodníku horké světlo pozdního odpoledne a na větvích stromů rašící lístečky a mihotavé stíny. Slyšet ze zadní části prodejny zvuky fotbalového zápasu. Muž, který mě obsluhoval, ho sledoval v rádiu. Nepřemýšlela jsem o povídce, kterou jednou o Alfridě napíšu, ale spíš o práci, kterou chci dělat. Ta mi na rozdíl od psaní připadala jako cosi zatím spíš mlhavého. Křik fanoušků se ke mně nesl jako mohutný tlukot srdce, plný žalu. Krásné vny, přicházající pravidelně a vypovídající o vzdáleném, téměř nelidském nadšení a smutku.
Přesně to jsem potřebovala, přesně tomu jsem chtěla věnovat pozornost, přesně tak jsem si představovala svůj budoucí život.

Alice Munroová - Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel - povídka Rodinný nábytek

neděle 24. ledna 2010

Transformační stanice

Není o čem psát. Život se usadil do celkem dobrých kolejí a jelikož ty koleje vedou hlavně u nás v bytě, výhled se zase tak nemění. Off stále hledá zaměstnání, v mezičase pracuje na svých všemožných projektech, čte, poslouchá a má se. Semtam výlet na pláž a jinak klid a útulno. Těžko se v tom hledají dobrodružné historky, o kterých by se dalo blogovat. Fantazie ovšem pracuje na plné obrátky, má k tomu ideální podmínky, zdá se tedy, že by se blog mohl tak postupně přeměnit v trochu literární útvar, v němž by se hlavní hrdinka o kousek víc vzdálila realitě, ale příběhy by nebyly o nic méně skutečné. Možná semtam nějaký pokus o knižní recenzi, a podobné. Co byste na to říkali?
P.S.: Stejně už i teď mám připomínky, že to tak přece nebylo, takže se vlastně zas tak moc nezmění.

středa 6. ledna 2010

Drobné

Rekapitulace: eM je tu 6 měsíců, já 4 a půl. Za tu dobu jsme na zdravotním pojištění dohromady zaplatili celkem $4 700 (cca 84 600 Kč, část platí zaměstnavatel). Ani jednou jsme nebyli u doktora, na pohotovosti, ani v lékárně. A přesto, když jsme konečně získali praktickou lékařku, jsme objednaní na druhou půlku června. Dřív to prostě nešlo. A to nám lékařku nakonec našla pojišťovna, protože nás všichni odmítali, že mají plno.

pondělí 4. ledna 2010

Diano

Nový rok, nový diář, předsevzetí veškerá žádná.
Wish-listy a To-do-listy plné.
Spadly mi ty-nejlepší-hodinky, ještě párkrát tikly a už nejdou.
Pošta nechodí. Stejně číhám.
Přečetla jsem příručku o psaní. Autorka popisuje několik fází tvůrčího procesu. Fáze shitty first draft (cizinec promine) dosahuji zcela určitě.
Snídám domácí chleba s cloudberryovou marmeládou a je to vpravdě božské.
Vždycky, když se chci užuž propadnout do ustýskané beznaděje, objeví se skřítky a dobří vílové.

Konec hlášení.