Ohlédni se, bez hněvu

Snad ještě nikdy jsem Silvestrovskou bilanci nedělala, ale tenhle rok si ji asi zaslouží. Před 365 dny touhle dobou bylo všechno jinak.

V lednu jsem se vdala. Svatba byla zimní a krásná.

O 6 dní později eM obhájil disertaci a za další 3 dny odjel na dva měsíce do Strasbourgu. Stýskalo se mi strašlivě. Abych se nenudila, nechala jsem si vytrhnout dva zuby moudrosti a v halucinatorním stavu z prášků na bolest se učila na státnici. Státnici jsem nehledě na zběsilost přípravy vystřihla jedna báseň, za odměnu jsem odjela za eMem do Francie, abychom si mohli užít jednodenní líbánky v Paříži.

Doma jsem pak střídala období ledového klidu (frézie a avokáda) s obdobími těžkých vášní (červené víno a steaky), psala do šuplíku a čekala.

Muž se vrátil, já přišla o poslední zbytky moudrosti. Odešla jsem z práce, začala psát diplomku. Zní to teď tak banálně, ale byly to týdny bojů s vlastním svědomím, vztekání se nad nesrozumitelnýma papírama. eM zatím pilně vyřizoval papíry do USA. V květnu jsem stále psala diplomku, strávila pár dní v nemocnici a propadala do beznaděje. A pak se to začalo valit. Diplomka odevzdaná, poslední státnice, škola hotová!, večeře na oslavu už trošku smutná. eM dostal vízum, koupil letenku, ještě mi pomohl s největším stěhováním a zmizel za oceán. Já zůstala trčet, uprostřed podivného bezčasí, uprostřed Evropy a snažila se popostrkovat úřednice, ať už taky můžu. Celá anabáze nakonec trvala 7 týdnů, během kterých jsme spolu mohli mluvit jen občas, a to většinou o problémech. Každý jinak sám. Dořešila jsem stěhování z Barrbytu, dostala vízum, komorně slavnostně odpromovala a ještě si stihla užít výlet na Pálavu. Pak už sbalila kufry, poslala zbytek věcí do různých skladišť, hodila klíče do schránky a jela sama v 5 ráno na letiště.

V Americe popříletový šok. Radost z toho, že jsme spolu, mě držela nad vodou, protože když se moje předodletové představy položily vedle skutečnosti, bylo mi ouvej. Neschopná si koupit kávu v kavárně, ztracená uprostřed domu, ulice, města. Nefungující karty, nesrozumitelné přízvuky. Nechutný chleba. Každá cesta do centra boj s vlastní xenofobií, zachránila mě knihovna. Můj stůl, moje knížky, ve zvlášť odvážných chvílích jsem vyrážela i naproti do kavárny, kde jsem pak hodiny seděla a okoukávala si svět. Pomohlo to. Pomohlo studium, okukování, pomohly první kontakty, pomáhal eM, který sponzoroval ty litry kávy, co jsem při tom procesu spotřebovala. Pomohla kombinace loď, plachty a vítr. Pomohlo vaření a pečení, nikdy jsem snad nepekla tolik jako tady. Pomáhaly dopisy a zprávy z Čech.
Příšerná stěhovací anabáze nás trošku zbrzdila, ale už pomalu sbíráme odvahu na novou. Podzim byl už krásný. Listí všude (když si čtu po sobě blog nebo deník z té doby, píšu v podstatě jen o listí a o řece), procházky, výlety na hory, večeře s báječnými lidmi, do toho hromada nových znalostí a směrů. Postupné sebe-uvědomování v tomhle prostředí. Chuť se zase opřít do práce.
No a nakonec Vánoce, popsané v minulém příspěvku, už jsme stabilizovaní. Tak vzhůru.

Kavalier and Mrs. Clay

Králíci by dupali, kdyby ovšem tak nemrzlo. Kolem svátků byla pár dní obleva, ale předtím mrzlo řádně. Teď mrzne ještě řádněji. Vypadá to tak, že venkovní teplota je tak -5 až -10°C, k tomu ale fouká strrrašlivý severrrrák, který teplotu dál snižuje, místní předpovědníci to odhadují v průměru na -20°C. Nebýt toho vichru, člověk by se nabalil a nějak do metra přeběhnul, takhle nás vítr sfoukává z mostu, Mystic River je téměř zamrzlá (doufám, že želvy někde v klidu spí v bahně) a člověk na těch 15 minutách omrzne strašlivým způsobem. Nové slovíčko - omrzlina se řekne frostbite.

Předsváteční shon nás řádně vyčerpal, ale nakonec jsme seděli na Štědrý den odpoledne pod jedlí, docela spokojení a svátečně naladění. Jen aby nás ten Ježíšek v tomhle kraji našel. Nakonec jsme ani nemuseli mávat z okna, našel nás, stromeček rozsvítil, dárky naježil a dokonce sem zanesl některé, které patří do Čech. Rozesíláme je v balíčcích v těchto dnech, tak se těšte. My dostali kromě knížek, cdček a myší taky pekárnu na chleba, první chleba jsme upekli hned další den večer a od té doby experimentujeme. Má to jedinou nevýhodu, je potřeba americké recepty upravovat, protože výsledný chleba je dle místních zvyklostí nasládlý. Jinak - nevěřte tomu, že to šetří čas, protože já stejně většinu tříhodinového cyklu prostojím nad přístrojem a nakukuju skrz horní okénko, jak se to vyrábí :-)
Boží hod byl ve znamení bitvy Off versus kachna mražená. Zpočátku to vypadalo, že kachna zvítězí, ještě hodinu před příchodem návštěvy byla slušně zmrzlá, já neměla kus kůže na pravé ruce, byt páchl syrovou kachnou a už jsem vymýšlela, jak hezky na talíře naaranžovat samotnou přílohu. Nakonec ale Diego s Markétou přinesli vydatný předkrm, taky víno, takže jsme se trochu napili (to mě uklidnilo), najedli (to nás zasytilo) a v klidu počkali, až se kachna dopeče a pak si jen oblizovali prsty.

Od té doby má eM dovolenou, takže odpočíváme, čteme knížky od Ježíška (začínám se dost zlepšovat, bývaly doby, kdy všechny knihy zpod stromečku byly přečtené už na Boží Hod ráno, ale teď, když píšu tohle, mám ještě jednu v zásobě), chodíme na procházky po Bostonu, já držím dietu (žaludek už vyžaduje obvyklé špagety a rýži), díváme se na filmy a máme se.

Kdo byste je snad neznal, přečtěte si Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye.

Kam vítr, tam plast

V Bostonu je jasno a mrazivo, fouká studený vítr a já jsem zamrzlá jako moucha, co zůstala uprostřed dvojitého okna a teď čeká na jaro. Naše okna, ač několikanásobná, propouštěla do domu mohutný průvan. Strávili jsme tedy kus víkendu jejich utěsňováním důmyslnou plastovou fólií a funguje to, eM už nemusí spát v kapuci a já ve trojitých ponožťkách. Stihla jsem taky něco napéct, ale stejně nejvíc Vánoce je mi ve městě, mezi lidma. Tuhle jsem za oknem v kavárně zahlédla povědomou siluetu a na chvíli si regulérně pomyslela, že jsem v Praze a že ta silueta jde se mnou na kávu a ono ne. Půlka zeměkoule je půlka zeměkoule.

Instinkty pravěkých lovců

Pokud na chvíli podhlehneme dojmu, že máme věci ve svých rukou, příroda zaťuká, aby nás opravila, že ne tak docela. Kupříkladu dnes.

Sedím ráno s hrnkem čaje u počítače a slyším z kuchyně kviknutí.

Já: Co se děje?
eM: Já ti to snad ani nebudu radši říkat.
Já (přepokládám, že byl nalezen pavouk větších rozměrů): Je velkej?
eM: Asi tady máme myš!

A opravdu. Pod odkapávačem sedí myš, eM ji hypnotizuje a já panikařím. Následující hodinu strávíme tím, že eM stojí pořád na stejném místě a nespouští myš z dohledu (v ruce cedník připravený na lov) a já pobíhám - nejdřív vyklízím kuchyň, pak hledám všemožné instrumenty. Po zralé úvaze a několikerém zvyšování obou hlasů domlouváme se, že celý odkapávač i s myší oblepíme průhlednou fólií na okna, myš tak neuteče do kuchyně (která je plná zákoutí, škvír a skrýší a kde bychom ji už nikdy nenašli) a povede se nám ji přiklopit tím cedníkem. Muž stále fixuje nebožátko pohledem, já lepím, stříhám, lepím, nadávám a v pravidelných záchvatech paniky (to když se ruka s cedníkem připraví k útoku) odbíhám vedle do pokoje. Za pomocí dvou metrů fólie a deseti metrů lepící pásky je uprostřed kuchyně vytvořen igelitový mikrosvět, zahrnující odkapávač, nádobí, myš a asi metr kuchyňské linky. Myš ovšem odmítá opustit útočiště, je nutno ji tedy vyšťourat, což se po dalších deseti minutách daří. Samotný okamžik, kdy myš vyběhne a je přiklopena cedníkem, jsem neviděla, protože jsem opět zbaběle prchla do vedlejší místnosti.
Další osudy všech tří zúčastněných jsou pohnuté a nebudu se zde o nich dále rozšiřovat.

Rubato

Jsem nemocná, na průduškách mi hvízdá a v noci se budím z divokých snů, vzpomněla jsem si dnes po dlouhé době na Zapomenuté světlo, nejdřív na film a pak čím dál víc na knihu. Kdybych byla v Praze, nejpozději druhý den bych pro ně běžela do knihovny (tedy, zítra je neděle, knihovna zavřená, pak je pondělí a to většinou taky zavřená) nebo do antikvariátu, ale že jsem tady, v Somerville, ve státě Massachusetts, můžu si ho tak leda najít na internetu, což hned dělám a kus ho tam mají. Tak teď přemýšlím, jestli rozečíst, když ho nemůžu dočíst celé. To světlo. Krom toho děsivě nerada čtu knihy z monitoru.

eM si dnes koupil klobouk, nesli jsme ho ve sněhovém dešti v tašce domů, doma jsme ovšem zjistili skandální nedostatek krabic na klobouky, dýmek, novinového papíru a kostkovaných papučí. Klobouk tu tedy působí značně nepatřičně, pokud ho zrovna eM nemá na hlavě. Pokud ho na hlavě má, vypadá jako Humphrey Bogart (eM, ne klobouk).

P.S. Humphrey se tu zdrží jen chvilku, není totiž tak docela můj.

A ještě nějaké fotky z podzimu

pain l'ancienne

zběsilý šmoulí motocyklistaRockport
Mount Percival

Díky, krocane!

Tak já si klidně napomínám Tornádo Lou, že nic nepíše a sama taky nic. Takže Thanksgiving, ještě jednou a podrobněji. Byli jsme u známých na chatě, uprostřed Massachusetts. Všechno začalo ve čtvrtek ráno poněkud zběsilým startem, nakonec nás zachránilo včasné rozhodnutí jet místo metrem taxíkem. Pak autobusem do Amherstu a tam už nás vyzvedla paní domácí. Na chatě jsme vařili, připravovali, zdobili, seznamovali se s každým kdo přijel a vůbec se účastnili všeobecného chaosu a pokřikování a konzumace Bloody Mary (s křenem, bléé). K tomu seznamování - když se někde představuju, devadesát procent lidí mi špatně rozumí moje jméno, ptají se třikrát, nakonec skončíme u hláskování a i tak je to problém. Vymyslím si nějaké indiánské jméno a budu si tak říkat.

Odpoledne začala hostina. Jídlo bylo skvělé, nevěřte pomluvám o americké kuchyni, i tady se najdou lidi, co umí výborně vařit. A takové dobroty jako je brusinková omáčka, nebo Pavlova, nebo nádivka číslo 1, nebo yamy.. ááách. K jednoznačné identifikaci domorodců u stolu slouží to, že nepoužívají nůž. Dokonce i krocana nahánějí po talíři jen vidličkou, slavnost neslavnost.

Když už jsem nemohla sníst ani sousto, prozkoumávala jsem dům, pila s Alenkou whisky, obdivovala Jacobovy gramofony, naučila se hrát karetní hru s poetickým názvem Bullshit, tančila, dokonce vyzkoušela i saunu a vůbec se měla dobře.

Jak jsme vzdávali díky

Všechno vypíšu, kde a jak a s kým, ale tohle musím napsat hned, nebo to zapomenu. Na Den Díkůvzdání, během jednoho odpoledne jsem snědla (od všeho kousek):

• krocana
• brusinkovou omáčku
  
• šťouchané brambory polité něčím strašně dobrým
• nádivku I.
• nádivku II.
• pečené sladké brambory (je jich víc druhů, tohle byly zrovna oranžové yams, moje nejoblíbenější)
• pečenou zeleninu
• salát I.
• salát II.
• červené zelí
• jablečný koláč
• vanilkovou zmrzlinu
  
• dýňový koláč
• dort Pavlova
• kávu, víno, vodu

Pozdě v noci, vyhládlá z tancování a ze sauny, šla jsem ještě užírat yamy. Dnes ráno jsem posnídala studeného krocana s kávou a ještě trochu těch brambor. To by bylo.

Pam Pam Pamuk

Orhan Pamuk byl tady v Bostonu hvězda podzimu. Přednášel na Harvardu (udělili mu tu letos profesuru) pro studenty, pro veřejnost, zahajoval knižní festival, bylo ho všude plno. Četla jsem od něj v Čechách román Jmenuji se červená a když jsem objevila přednášky pro veřejnost, vyrazila jsem. Z šestidílného cyklu jsem viděla čtyři, z toho první si ne úplně užila, protože jsem byla ještě vykulená a nervózní a pan Pamuk má v angličtině silný přízvuk. Přednáškový sál měl lehce orientální atmosféru, kterou kromě harvardské typické tmavěčervené barvy (říká se jí crimson) vytvářel také nebývalý počet nosatých tureckých studentů a oblak těžkého parfému, který se vznášel nad publikem. Přednášky jako takové byly brilantní. Pamuk je velmi pečlivý, s dobrým smyslem pro strukturu, a přednášky byly spíš jakési studie jeho vidění světa. Původně malíř, používá hodně obrazových přirovnání, román=krajina, muzeum detailů. Je také milovník tradičního románu, někdy jsem měla pocit, jako by po Anně Karenině už nikdo nic nenapsal, Anna jedoucí ve vlaku se objevovala snad každých deset minut. Ne se vším řečeným bych souhlasila, celkově mi ale eseje připadaly zajímavé a tvůrčí. Ale. Diskuse. Během přednášek sebevědomý a ironický Pamuk se usazením do křesla pro diskusi proměnil ve zlomyslného skřeta, každého, kdo se odvážil mít dotaz, nejprve zesměšnil, případně urazil, načež mu shovívavě vysvětlil, že kdyby býval četl pořádně jeho knihy, už by to byl dávno věděl (nebo by se takhle blbě vůbec nezeptal). Pokud jste se ho při dotazu odvážili citovat a spletli se, taky špatně. A zdaleka nejhorší bylo, pokud jste z právě vyslechnutého něco odvozovali. Na jeho obranu musím dodat, že některé dotazy byly skutečně nejapné, např. po výborné přednášce jménem Muzeum, kdy Pamuk hodinu mluvil o detailu v románu, o sbírání drobností a muzejním popisu, první dotaz, který z publika padl, byl - Co jste si pomyslel, když vám zavolali, že jste dostal Nobelovu cenu?

Než cyklus skončil, přečetla jsem knihu Istanbul, z části popisující Pamukovo dětství a dospívání a z části neobvyklou kroniku města na pomezí Východu a Západu. Zvláštní smutek uvadající krásy mě docela pohltil a zase jsem si některé věci opravila.

Orhan Pamuk tak pro mě zůstává velmi kontroverzní osobnost, na jednu stranu mi připadá obdivuhodná jeho schopnost napsat "velký" román, převést krásu světa do slov. Na druhou stranu v přímém kontaktu působí samolibě a arogantně; a je vypočítavý.

Vidět Sleep no more

a už nikdy se nedívat na divadlo stejně. Aneb pokus o popsání nepopsatelného.

Představte si, že se procházíte ve snu, který se zdá někomu jinému. Není to zlý sen, spíš hodně zvláštní. Odehrává se ve starém domě, zámku, procházíte jednotlivé místnosti a kolem vás se odehrává děj toho snu. Nejdůležitější na tom všem je, že jste UVNITŘ.

Věděla jsem trochu, do čeho jdu, i tak mě intenzita všech zážitků překvapila. Britská divadelní skupina Punchdrunk se představila v Bostonu reprízou své londýnské produkce Sleep no more. Tolik oficiální informace. Prý je to Macbeth, viděný očima Alfreda Hitchcocka. Těžko z jednoho zážitku posoudit, ale já bych to spíš viděla na Švankmajera, Lynche.. A taky staré ruské filmy.

Divadlo se odehrává ve staré škole. Nejdřív projdete tmou, narážíte do ostatních, abyste se za chvilku vynořili v baru jako z Blue Velvet. Těžké závěsy, vůně, cinkají skleničky, kapela si zrovna na chvíli odběhla. V ruce máte žolíkovou kartu. Za chvíli někdo zavolá vaše číslo - a v tuhle chvíli musím přepnout do vlastního vidění. Už v baru to začíná. Zpomalily se mi pohyby, viděla jsem všechno zpomaleně. Dostali jsme bílé masky, všichni. Lidi kolem mě, včetně eMa, se proměnili v anonymní tváře, nastoupili jsme do výtahu. Liftboy zastavoval v různých patrech a vysazoval malé skupinky, eMa jako prvního, samotného. Jen jsem mu stihla zamávat. Vystoupila jsem v jiném patře, v tmavém koridoru, viděla jen svítící červené nápisy EXIT a cítila nasládlý pach zatuchliny, starých zvířecích kůží.

Odbočka technická - celé představení funguje tak, že děj se odehrává na různých místech současně. Vidíte vždycky jen kousek, můžete pak sledovat herce, jak jdou někam jinam a vidět další kus. Někdy to nestihnete, utečou, nebo zmizí za dveřmi, kam se nesmí. Když se zrovna nic neděje, procházíte jen chodbami a místnostmi, můžete objevovat a prozkoumávat. Věci jsou skutečné. Mapy, dopisy, obrazy, svíčky, vana s vodou, postel, knihy na stole.. Na podlaze je listí, nebo hlína. Nebo piliny. Stromy se hýbou. Místnosti se opakují. Všechno je jen matně osvětlené - a zase zpátky do já-vidění.
Jako první jsem vešla do slavnostního sálu. Jsou tam stromy a voní to jehličím a ještě něčím. Postupem večera jsem se na té vůni stala úplně závislá, pořád jsem se tam chtěla vracet. V tomhle sále se synchronizuje děj, jednou za čas se tam všichni herci sejdou a tančí, nebo odehrají jednu scénu dohromady, než se zase rozprchnou po domě. Byli jsme tam mockrát, přesto to nikdy nebylo stejné. Chvílemi jsme viděli hodně děje, ale nechtěla jsem tolik chodit s davem lidí, takže jsme různě odbočovali (kromě toho začátku už zase oba dva spolu, našli jsme se poměrně brzy). Každá místnost jinak voní, má jinou teplotu, hraje hudba nebo rádio. Vypadá to, jako kdyby se od stolu zrovna někdo zvedl a odešel a my přišli jen minutu poté, a ono je to vlastně tak, místnosti se mění, jak se v nich odehrávají jednotlivé scény. Kromě hudby je celý děj bez zvuku. Těžko popsat tu strašidelnou atmosféru, není tam nic, co by člověka vylekalo (snad jen když se v bludišti prostěradel proti němu vynoří další bílá maska), ale je to ten stejný tísnivý pocit, jako když Jan Švankmajer ve filmu rozpohybuje dětské hračky a najednou už je nevidíte stejnýma očima. V jednu chvíli jsme byli úplně sami ve sklepě, v podivné fotografické laboratoři, páchlo to tam chemikáliemi a studenou hlínou, není to jako ve filmu, kde se člověk dívá na obraz, byli jsme uvnitř obrazu.

Nejlepší je to, že každý divák vidí úplně jiné představení. Byli jsme tam nakonec skoro 3 hodiny a večer ještě nekončil, ale už jsme dál nemohli. Určitě půjdeme znovu, hrajou až do ledna, jednou to určitě nestačí. A půjdem plánovitě zvlášť a pak si to budeme vyprávět. Třeba napodruhé už v tom rozeznám toho Macbetha.

Oficiální info zde.

Pod vodopádem

Odstěhovat se na druhej konec zeměkoule je báječný cvičení v nelpění. Jakkoli je to strašidelný, mám tyhle věčný začátky s jedním kufrem vlastně ráda (tuhle větu mi připomeňte až budu zase po nocích fňukat, nebo až celej den probrečím ze samýho zoufalství/vzteku sama na sebe), jednoho to naučí rozpoznat co je důležitý. Ne že bych v tomhle byla zrovna bystrá žákyně.

Boston zatím vnímám všemi smysly, nemůžu moc psát, nemám to v hlavě tak úplně rovně. Navíc jak napovídá letmý pohled do rozepsaných článků, cenzorské superego je teď nesmírně silné, kontrolou neprojde ven skoro nic. Do šuplíku přibývá pilně.

Podzim pokročil, listí je nejen vidět, ale i slyšet. Řeka se leskne domodra, a někdy když jdu přes most domů, je mi strašně líto, že to neumím popsat, vyfotit. To vymetený nebe, studenej ostrej vzduch a nahý stromy, to by se vám přece určitě líbilo.
Ačkoli se z jednoho dne na druhý zas tak nic moc nemění, mám silný pocit, že žijem přelomový období. V noci se držíme za ruce.

Brzy se stmívá

a nastal čas si generálně postěžovat. Blog je totiž příliš optimistický, ukazuje jen horní části mojí americké sinusoidy, je potřeba trochu vyvážit zpravodajství.

Takže zaprvé. Potrava. Potrava se nakupuje v obřím obchoďáku, kousek od domu, aby se nemusela tahat z města. Mám velké štěstí, protože od našeho domu do Stop and Shopu je to asi 300 metrů, většinou po chodníku. Méně šťastné je to, že mezi domem a SnS je ještě dálniční křižovatka, kterou nutno překonat. Po cestě za potravou tak 7x přecházím dvou a víceproudou silnici, v jednu chvíli mám po obou stranách rozjetá auta a nikdo! tamtudy nechodí, všichni naši sousedi tam jezdí autem. Vlastní nákup je podobný nákupu domácímu a jediný důvod ke stížnosti je snad ten, že když člověk chvilku nedává pozor u pokladny, je mu nákup zabalen do 30 igelitových tašek (ač by se vešel do 2), které se potom doma hromadí.

Zadruhé. Chleba. Veškerý chleba chutná nasládle, nebo přímo sladce. Což milovník topinek s česnekem ocení. Dá se koupit i chleba nesladký, ovšem musí se řádně hledat a půlkilový bochník stojí 5 dolarů. A to je o 2 dolary víc než kelímek zmrzliny Ben and Jerry´s. Jíme tudíž zmrzlinu. Bez česneku.

Zatřetí. Metro. Bostonské metro se pyšní tím, že je nejstarší v USA. Je to pravda. Když jsem jela poprvé, strašlivě jsem se bála, byla tam totiž příšerná zima (klimatizace), metro pískalo, kvílelo, hrkalo a stálo dlouhé minuty v tunelu. Vpodstatě stejně to vypadá i teď, jen už se nebojím, čtu si a dávám si dostatečnou časovou rezervu. A taky jsem tam už dvakrát potkala švába, kterého se bojím skoro stejně jako medvěda.
Takže to by bylo, příště zase zvesela.

4 rozepsané články

a žádný publikovaný. Ostuda.

Dnes jsem zkazila, co jsem mohla, způsobila sobě i jiným haldu nepříjemností, celý den chutnal trochu jako hořká a spálená káva.

Mezi tím trocha smetany v podobě dvou výtečných přednášek, během nich jsem seděla, nic zkazit nestihla a mohla si je dobře užít. První Orhan Pamuk, druhá Elie Wiesel, obě součástí větších cyklů, snad se dostanu k tomu, abych napsala víc. Prozatím snad jen, že oba umí velmi významotvorně pohybovat s obočím.
Ovšem nejlepší moment nastal, když do přenáškového sálu přišel kamarád Arthur a říká - něco pro tebe mám. Načež vytáhl paličku na maso, o které jsme včera mluvili nad řízkem (doteď jsem bila řízky pěstí, paličky ani ničeho podobného nemaje) a vykládal, jak ji ukazoval securiťákovi u vchodu. Ten se prý ani nepodivil, že už viděl daleko divnější věci. Palička na maso se řekne meat tenderizer. Tak si je nezapomeňte nosit na přednášky, nikdy nevíte, kdo je bude potřebovat.

Pozorování živočišného druhu

Po víkendovém zimním ataku (mokrovítrzimamráz) se dnes v Bostonu vyjasnilo a oteplilo, Off má od rána dobrou náladu, asi že má ty nové bačkory, a nejradši by brouzdala listím, kdyby podél cest/v knihovnách/kavárnách/přednáškových sálech nějaké bylo. Listí je ovšem daleko odsud, na horách, tak nezbývá než brouzdat pracovními povinnostmi a to se dnes daří s překvapivým rozmachem. Má to samozřejmě svoje stinné stránky, konkrétně podezřele vandalské chování, které je jí obvykle cizí. Vezměme to od rána, nejprve projde turniketem v metru bez označení lístku (prý z roztržitosti, ale známe ji) a jede načerno, v kavárně předběhne ve frontě a sebere cizímu muži capuccino a omluví se jen jednou (zaspal a nezvedl se.. a na omluvu reagoval důrazným mračením.. nebo to bylo jinak?), na přednášce řachne taškou o podlahu a místo o dobré vychování se stará, jestli si nerozbila počítač..

Napůl omráčená darwinovskou přednáškou nabere po cestě domů svého živočišného druha, téměř ho nepustí ke slovu a ještě mu sežere řízek od včerejška.

Pokojová teplota

Ráda bych sem psala víc. Ale osobní zážitky v tuhle chvíli nejsou nijak převratné, přesněji řečeno, s příchodem podzimu ubývá historek a přibývá znalostí (studuju a čtu pořád poměrně pilně). Takže jsem se rozhodla vrátit se k osvědčenému portugalskému modelu a přidávat víc článků o Bostonu, Americe, lidech a věcech tady, dokud to bude někoho zajímat. S jedním omezením. Doteď si zakazuju a předsevzala jsem si, že prvních 6 měsíců to dodržím, psát jakékoli zobecňující výkřiky o Američanech. Všechno je totiž daleko složitější, než se z Evropy zdá a věci, které nedávaly smysl, se tady mnohdy hodně poopraví.

Aktuální fyzický stav mi celkem jednoznačně signalizuje dnešní téma. ZIMA. Já vím, že v Čechách dnes sněží, nejde proud a silničáři, sice oprávněně, ale přesto opět nestíhají. Nicméně, tu je taky chladno. Zejména u nás doma. Náš dům je starý a postavený v době, kdy byla energie velmi levná. A tak okna ne úplně těsní, domem táhne průvan a je tu zima jako v psírně. Je mi jasné, proč Martin upozorňoval, že účet za topení bude vysoký, budeme totiž kromě domu evidentně vytápět i kousek zahrady a ulice. Nehledě na to, že topení, je-li zapnuté, bublá, syčí a prská a celé vytápění připomíná cestování po Islandu za gejzíry.
Zpod mikin s kapucou, flísu, rukavic a tlustých ponožek zdraví Off a jde si ohřát čaj, který během psaní vystydl na pokojovou teplotu.

Zlatá

Vrátili jsme se ze zlatožlutého království a já se od té doby nemůžu ve městě pořádně soustředit. Dnes to bylo trochu lepší, fičel vítr až mě málem sfoukl z mostu, nebe i řeka domodra a já někde mezi tím. Jsem tu tak malinká. Respektive všechno ostatní je velké. Auta, domy, silnice, sebevědomí.

Sobota ráno. Stát Massachusetts, v tom státě dálnice, na dálnici auto, v autě my. Z cdčka hraje Souhvězdí Santini (Fajt, Cílek), zvenku bubnuje déšť, ty dva rytmy překvapivě dobře souzní, kromě zvuku jako by se přenášel i prostor a k českému podzimu mám v tu chvíli asi nejblíž. Do lesů dojedeme přesně ve chvíli, kdy přestane pršet.

Chodíme po těch lesích celé odpoledne, mezinárodní sestava, hodně se nasmějeme. Má bájné zvíře stejný status jako dávno vyhynulé zvíře? V neděli ráno se budíme s eMem jako první, sedíme v kuchyni a posloucháme ticho. Not a single sound, není slyšet auta, lidi, ani zvířata. Postupně se budí ostatní a jdeme zase ven, ke slovu přichází kopce. Skoro jako v Čechách, jen značky jsou jiné a nepotkáváme skoro žádné lidi, zato spoustu zvířat. Pak ještě večeři na terase, klíč pověsit pod schody a domů oklikou, aby to ještě neskončilo.

Zpátky v autě, zpátky na dálnici, vychází měsíc, jedeme směrem k němu, přímo na východ. Nekonečná žlutočervená stužka aut, monotónní, jsem unavená, ale ne klidná. Posloucháme Arvo Pärta a minuta trvá věčnost.

Neděle = řízek

Tak trochu špatné svědomí, že sem týden nic nepíšu. Ale - nestalo se nic převratného, já pracuju na tom, abych mohla pracovat, eM pracuje od nevidím do nevidím. Peču koláče, a všemožné dobroty, teď zrovna asi bude Týden avokáda, podařilo se nám v sobotu na trhu koupit 7 velkých avokád (je to nějaký jiný druh, jsou velké spíš jako kokosové ořechy). Pátek jsem strávila s Sherry, prošly jsme velký kus města a skončily na oběd v Cheesecake factory. Prý je proslavená svými velkými porcemi a taky těmi cheesecaky. Nemůžu posoudit, snědla jsem totiž jen polévku, hlavní chod jsme si rozdělily a ani tak jsme ho nedojedly :-) Cheesecake bude příště. Podařilo se mi chvíli zapomenout na to, že angličtina a jen tak klábosit a bylo to povedené. V sobotu jsme s eMem po pečlivém vybírání koupili matrixovské sluneční brýle a hned v nich vyrazili plachtit. Rozdíl to byl obrovský, mohla jsem se dívat nad sebe, na plachtu a na telltails a kormidlování se mi fakt dařilo. Těším se na plachtění vždycky už tak od středy, ujišťuju se, že se pojede, a pak mi radost vydrží vždycky minimálně do úterka. Neděle deštivá a nijaká, postavili jsme si krásnou novou postel, v pokoji nám voní to čerstvé dřevo, Martin jako Němec se naší nedělní řízkové tradice chytil po svém a udělal pro všechny telecí řízky, s bramborovým salátem, citrónem a brusinkama :-) (že si k plněným paprikám dělá bramborovou kaši, o tom snad ani nemluvím).
Poslední malá radost - včera večer jsem našla krásný starý ruční mlýnek na kávu a asi není ničí a asi ho můžu používat. To by se mi líbilo.

Přímo na vejce

Všechno začalo v sobotu ráno, vítr foukal víc než svižně, sluníčko svítilo a my utíkali mezi mrakodrapy, abychom stihli sraz. Ve městě téměř nikdo nebyl, kde se v týdnu hemží kravaťáci, nehemžilo se nic, všude stažené rolety, ozvěna. Lupla jsem si prášek proti nevolnosti, just in case. Doběhli jsme na místo srazu, kde čekal Dave, mořský vlk jak se patří. Zmáčkl nám ruku, párkrát mi zkomolil jméno (jedna varianta dokonce - Marina :-)), zavolal vodní taxi a už jsme se vezli. Na lodi párkrát zakřupal kloubama, vyhlásil základní pravidla (Pravidlo č. 1 - Nikdo nebude padat z lodi. Pravidlo č. 2 - Nikdo neucpe záchod. ), nachystal si termosku s čajem a vyrazili jsme. Vítr foukal pořádný, vyplouvali jsme s plachtama napůl staženýma a i tak bylo co dělat. Odbočka - na tomto místě se omlouvám za nedostatek kvalitní plachtařské české terminologie, umím to jen anglicky. Kdyby někdo věděl nějaký pěkný zdroj, šup s ním do komentářů.

Vymotali jsme se z přístavu, opřel se do nás vítr a vlny a mě začal zabírat ten prášek, takže jsem v těch největších vlnách seděla a blaženě se usmívala a vůbec se mi nechtělo hýbat :-) Pořád jsme museli dávat pozor na humří sítě, v těch velkých vlnách nebyly bójky vidět, dokud člověk nejel přímo na ně. Jednu bójku jsme takhle pozorovali, dokud sebou nemrskla a nezmizela pod hladinou - byl to tuleň! a lekl se nás víc, než my jeho. I s napůl vytaženýma plachtama jsme pluli plnou rychlostí, nakláněli se, voda cákala přes palubu. Cestou z přístavu ven jsme pluli kolem místní čističky odpadních vod. Bostoňani jí říkají dinosauří vejce, protože přesně tak to vypadá. Matka dinosauřice se asi zrovna někam zaběhla, ale v hnízdě zůstalo 8 vajec (prý mají skutečně dokonale vejčitý tvar, aby se nikde neusazoval humus), která čistí odpadní vodu z celého Greater Bostonu. Proč to vykládám - totiž, po obrátce jsem dostala do ruky kormidlo s příkazem - Jeď přímo na ty vejce. Euforie z prášku přešla asi po deseti sekundách, přetlačovala jsem se s vlnama i s kormidlem, řvala - co mám dělat?, kluci řvali zpátky - děláš to dobře! přímo na vejce!, loď se nakláněla a já měla pěkný strach. Úplně nejlepší chvilka byla, když mi ukazovali cosi na horizontu, že mám jet tam a já viděla jen jejich hlavy a jinak nic, do toho zmatky z angličtinou ("vidíš tu neznámé slovo, těsně vedle další neznámé slovo? tomu se tady říká neznámé slovo, tak jeď přímo tam". Bývala by mi v tu chvíli moc pomohla nějaká blondýnovská větička typu - "Vidíš tu zelenou krabičku hned vedle červené věžičky??" Ale to ne..). V součtu - loď jsem nepřevrhla, ani jsem moc nekličkovala a až na ten jekot to prý bylo docela dobré. Každopádně skvělá zkušenost, tohle si člověk na řece opravdu nezkusí. Pak se vítr trochu uklidnil, vlny taky a my pluli kolem ostrovů, obědvali (mimo jiné výborné zázvorové sušenky, to se musím naučit), fotili, sledovali jak na vedlejším Logan Airport startují a přistávají letadla, vyhýbali se trajektům a výletním lodím, proplouvali pod mostem a nakonec, těsně před koncem, pozorovali obří loď (velkou jako panelák naležato) jak vyplouvá, houká, otáčí se.. Neskutečný kolos, vypadalo to, jako když se pár domů z přístavu odlouplo a vyplulo na moře. Přistáli jsme přesně ve chvíli, kdy zapadalo slunce, pálily mě oči a taky ruce od lan (příště tmavší brýle a rukavice), a chtělo se mi jen zalézt a spát. Ale chuť na borůvky a eMovo přesvědčování způsobily, že jsme se cestou domů stavili ještě na tržišti, přivezli si borůvky, kukuřici, jablka, papriky a rajčata (to vše dohromady za asi 5 dolarů) a doma uspořádali i s Martinem lukulské hody, načež jsme všichni 3 vytuhli u televize. Celý večer jsem měla suchozemskou nemoc - houpala se pode mnou podlaha, taky stěny, a když jsem zavřela oči, jako bych pořád byla na lodi.
Fotky jsou tady.

Flea story V. - Happyend

Včera přišel šek, dneska se ho podařilo úspěšně zkasírovat. Peníze vráceny do posledního centu, elektřina odhlášena, plyn odhlášen, ale tam musíme těch pár dolarů zaplatit. Tedy po cca 6 týdnech jsme zase tam, kde jsme byli. Bydlíme v Somerville. Asi se tu zdržíme, neumím si teď další podobné kolečko představit. Postavili jsme si nějaký nábytek, trošku se zabydleli a dnes večer jdeme nakoupit podzimní zásoby - bačkory, pyžama, svetry a čaje, už je na ně asi čas.
Blechy se podařilo zřejmě zadržet, nenacházíme ani živé cizopasníky, ani nové štípance.

Zítra jedem na moře.

Mystic river dvakrát

Flea story IV. - Poznámkový aparát

1. Byt jsme předtím viděli (eM), někdy na začátku srpna. Byt byl zařízený, bydlel v něm americký mladík jménem Richard se svou slečnou a kočkou. Při prohlídce si člověk všímá spousty věcí, ale pokud tam tehdy nějaké blechy byly, rozhodně nebyly vidět (stejně jako spousty dalších věcí)
2. Při nastěhování byl byt příšerně špinavý, zřejmě pod dojmem stěhování R. vůbec neuklízel (sám nám později řekl, že ho to vůbec nezajímá), taky např. zhasnul takový ten malý hořáček na sporáku, takže do bytu vesele unikal plyn, zjistilo se, že nábytek zakrýval hnusné parkety a lišty, ale to vem čert, to nevadilo tolik. Sporák jsme si nechali zkontrolovat, byt uklidila správcovská firma a bylo to.
   
3. Richard se odstěhoval jen o 2 patra výš, potkali jsme ho při předávání, tvářil se přátelsky a vykládal. O pár dní později, když jsme stáli na chodbě s inspektorem, tak málem ani nepozdravil (problém, jo? no to víte, to je prostě Boston) a zmizel.
4. Součet prvních 3 bodů - blechy jsou zřejmě po Richardovic kočce, uklizením zmizela z povrchu jedna generace, a během toho týdne, co jsme tam nebydleli, se vylíhly další (i to, že jsou v celém bytě, odpovídá spíš dlouhodobějším potížím). Richard si zřejmě myslel, že situaci vyřeší přestěhováním, ale museli si je tam taky přenést. Richard je zmetek a darebák, kdyby nás na to upozornil, mohli jsme to vyřešit před nastěhováním.
5. Do protějšího bytu se nestěhujeme, zůstáváme v Somerville a před dalším kolem hledání si trochu odpočinem.
   

Flea story III. - Lightning

aneb Blýskání na lepší časy

V pátek ráno zavolal Bob a nabídl nám, že se můžeme přestěhovat do protějšího bytu přes chodbu. Řekli jsme, že si to necháme projít hlavou. Za půl hodiny zavolala Sandy z vlastnické firmy, domluvili jsme se na odstoupení od smlouvy, stačí faxem poslat papír, že odstupujeme a všechno bude v pořádku. Najednou to jde! Přítomnost Tonyho způsobila, že řešení situace přeskočilo o úroveň výš, a nastalo solidní jednání. Vrátí nám všechny 3 nájemné zaplacené předem. Nemusíme platit účet za elektřinu a plyn, které už jsme si stihli přihlásit. Papír poslán, byt vyklidíme nejspíš dnes, šek přijde příští týden. Dokud ho neuvidím, neuzavřu Bleší příběh, ale trochu optimistické už to je.

Flea story II. - Home delivery

aneb paralelní dějová linie

Z důvodu nepřesunutí do Brightonu bylo potřeba změnit směřování zásilky s nábytkem. V pondělí ráno hned voláme dopravní firmu Ikey, prý už je to na autě, ale není problém, dovezou to zase zpátky do skladu a zítra zavolají. Zapisují si novou adresu. Úterý proběhne a nikdo se neozývá a my máme dost starostí, takže nevoláme. Voláme ve středu ráno, po cestě z Brightonu. eM si bere telefon a jde kousek stranou, za chvilku už vidím, že se začíná nadechovat a slyším podezřelé věty (ale my jsme tu adresu změnili! jaktože to vezete teď?). Ukazuje se, že změna adresy neproběhla, věci jsou v autě a míří do Brightonu, kde je nechceme, kde nikdo není a navíc je to neohlášené. Nikdo nechápe, jak je to možné, slečna zpestřuje telefonní hovor zaprvé svou solidní odolností proti jakémukoli argumentu, zadruhé přerušováním hovoru na dlouhé minuty a zatřetí regulérním pokládáním sluchátka. Když provoláme všechny peníze, jedem celí schlíplí zase zpátky, já jdu čekat do Somerville a eM do práce. Za hodinu volá, že se dovolal znovu, místo slečny zastihl pána, ten změnil adresu i čas dodání a věci přijedou ve čtvrtek večer, do Somerville. Mezi 6 a 10. Ve čtvrtek večer tak kolem půl desáté dojídáme večeři, zmrzku a pořád nic, a smiřujem se s tím, že věci přijedou zítra, včera, nebo do Brightonu. O půl jedenácté volá chlápek se španělským přízvukem, že už je na cestě a v 11 večer máme nábytek složený v obýváku.
V této souvislosti musím zmínit, že jakkoli se snažím se tady spíš přizpůsobit a nenadávat všeobecně, telefonní slečny v první linii jsou fakt krystalické zlo. Mají zřejmě pokyny všechny lidi v první řadě odradit, ať nedělají potíže, příp. ať si je vyřeší sami. To plní skutečně svědomitě, poslechnou si co jim říkáte (ale my jsme adresu pro doručení změnili, na původní místo se doručit nedá a čekali jsme na telefonát o termínu) a neprůstřelně odpovědí (je mi líto, ale nemůžete změnit adresu doručení 40 minut předem, vaše věci jsou na cestě). Následuje vztek, bezmoc, a taky lítost, když vidím eMa, jak se snaží být statečný a věci řešit a jak ho to blbství zmáhá.

Flea story (Bleší příběh) I.

Byt jsme převzali v úterý prvního září, už jsem tu o tom psala. Do konce týdne nám Luca postupně převážel věci, v sobotu jsme nakoupili nábytek a těšili se na velké stěhování. Doručit nábytek měli v pondělí ráno, byl tu svátek (Labor Day), tak jsme se rozhodli z neděle na pondělí už spát tam, ať nemusíme přes celé město. To bylo v neděli. Pro další popis budu pro starý byt používat jméno Somerville (podle čtvrti), pro nový pak Brighton (totéž).

Přijeli jsme večer do Brightonu, autem s Lucou a Alison, složili věci (tady prosím upozorňuju znovu, že Luca byl přes týden v bytě několikrát a teď taky) a vyrazili všichni čtyři k Alison na večeři, bydlí kousek. Vrátili jsme se asi v 11, a začali se ukládat ke spánku. Zula jsem se a chodila bytem jen v ponožkách, tak různě sem a tam, a.. (nyní nastává opravdový začátek blešího příběhu) uviděla na světlé barvě ponožek tmavé tečky. Když jsem se jednu z nich pokusila sundat, vyskočila. Ve vteřině bylo jasno, vyskočili jsme taky a prohledávali okolní parkety. Blechy byly úplně všude, později se ukázalo že i v dalších místnostech, na světlé podlaze kuchyně byly krásně vidět. Musely jich tam být stovky! Sebrali jsme nejdůležitější věci a odjeli taxíkem (tímto se mu velmi omlouvám, určitě mu tam nějaké zbyly) zpátky do Somerville, provedli dekontaminaci a šli spát.
Na Labor day se ukázalo, že větší problém než blechy budou zřejmě lidi. Paní ze správy budov tvrdila, že to nic není, pár blech, že nám pošle postřikovače a hotovo a co plašíme. Vrátili jsme se tedy odpoledne do Brightonu, zhodnotit situaci za světla. Bylo jich tam dvojnásob. Vyskakovaly nám naproti, skákaly jen tak, skákaly nám na nohy a do věcí, štípaly a vůbec se veselily, že konečně přišlo něco k jídlu. Sbalili jsme nejnutnější švestky, vypadli odtamtud (předtím pořídili rozsáhlou foto a videodokumentaci), v Somerville provedli opět novou dekontaminaci (pomalu nám docházejí igelitové pytle) a rozhodli se zavolat hygienika, ke kontrole. Slečna ve sluchátku situaci vyhodnotila jako nehořící a oznámila, že inspektor může přijít nejdřív ve čtvrtek ráno. No dobrá. V úterý, v první pracovní den, jsme se dovolali majiteli a opět zafungovala neprůstřelná telefonistka. Určitě to není pohotovost, určitě to není nic hrozného, postřikovač prý přijde hned a bude po problému a vůbec, ať neděláme potíže, ať tam prostě normálně bydlíme. Přesně v ten moment jsme dočerpali veškeré zásoby bojovnosti, dobré nálady a optimismu, zůstaly jen nádrže s poraženeckou náladou, s blbou a s hnusnou.

Ve středu ráno jsme se do Brightonu vrátili, na dveřích cedulka od postřikovače, že máme postříkáno. V bytě ovšem stále živé blechy (kromě spousty mrtvých). eM funguje jako spolehlivý detektor, kdykoli vleze do bytu, má za pár vteřin na nohou celou smečku, na mě zdaleka tolik nejdou. Stanovisko majitele (tedy paní telefonistky) nezměněno - v tuhle chvíli si dovoluju upozornit, že jsem si na 101% jistá, že by tam sama nezůstala ani minutu, ovšem do telefonu se jí to kváká. Vypovědět smlouvu z tohoto důvodu nelze, ať si bydlíme, kde chceme, ale jim budeme platit celý rok, tak jak jsme se ve smlouvě zavázali. Naštěstí můžeme zůstat v Somerville, ale i tady platíme nájem a ne úplně malej. Do toho zpráva od Lucy, že má - jaké překvapení - taky blechy. Musel si je přinést, když nám stěhoval věci.
Jedinou naší nadějí tak zůstalo vyjádření hygienika. Dnes (čtvrtek) ráno sedíme na obrubníku před domem a čekáme, má přijet v 9:30. Chvilku před třičtvrtě volá paní, že bohužel, že nemůžou a že inspektor přijde až odpoledne, mezi 1 a 4. Zkoušíme ji upozornit, že chodíme (teda jeden) do práce, že v bytě čekat nemůžeme a že 3hodinové časové rozmezí je možná trochu moc, ona odpovídá, že je jí to sice líto, ale jinak to nejde a že nic bližšího říct nemůže. eM si tedy bere den dovolené, jet na hodinu do práce nemá smysl, a jdem aspoň na oběd, a na kávu a už je nám všechno jedno a vůbec. V jednu zas na tom obrubníku, pozorujeme lidi co chodí okolo a tipujeme, kdo to bude. Nakonec je to jasné už jak zahne s autem do ulice.

Naleštěný černý Tony v naleštěném černém Mercedesu, máme z něho ze začátku trochu strach. Jakmile zjistí o co jde, vezme telefon a volá, zajímá se a blech se patřičně bojí. Odváží se nakonec do bytu vlézt, ale vydrží tak minutu a hned už by šel ven a zbytek setkání se drbe a pozoruje. Dává nám prozatímní potvrzení, že byt je zamořený blechami a že se v něm bydlet nedá a zavolá Boba. Bob je z naší vlastnické firmy, přijíždí kupodivu hned, a pod káravým Tonyho pohledem (já jsem měl vždycky, Bobe, dojem, že se vaše firma o nájemníky dobře stará) se pustí do akce. Kouří PallMallku a volá, zařizuje dalšího postřikovače, taky každodenní luxování (jak bojíš? no tak asi budeš muset ten lux tlačit před sebou, ne?). Do bytu se jde podívat, my mu ukazujem, kde všude jsou a on na ně svítí baterkou. Nakonec přímo před ním mi eM sebere jednu upířici z krku, Bob prohlásí, že je to pretty bad a kouká si na ponožky. Dává nám telefonní číslo na dalšího člověka, se kterým se máme dohodnout o tom, co dál a jestli náhodou firma nezmění trochu postoj.

Pokračování příště.

Vocabulary:

fleas, flea infestation, exterminator, State Sanitary Code, tenant rights, breaking the lease, eggs and larvae, hatching, uninhabitable

Jak to bylo se zvířaty

a jak je to s námi.

Fotka číslo jedna - želvy na krokodýlovi. Krokodýl říkáme kusu dřeva plujícímu v Mystic River, kolem kterého chodíme cestou k metru.

Fotka číslo dvě - jestřáb (pravděpodobně), který přistál přímo před námi na zábradlí, silnice pod sebou si nevšímal, lidí taky ne, a brzy odletěl.

Fotka číslo tři - je bohužel z podlahy kuchyně, která měla být naše budoucí kuchyně, ale pevně doufám, že nebude. Je to blecha. Tahle je mrtvá, takže pěkně pózuje, stovky ostatních jsou ale více než živé a vítají nás a radostně nám skáčou, kam doskočí. Celá záležitost se řeší, budu podávat zprávy.

Plný rozsah invaze napoví následující video:

Stěhovací den ve studentském městě

Sice jsme o tom něco už slyšeli, ale museli jsme ho zažít, abychom si ho uměli představit.

V Bostonu je hodně univerzit, což znamená (hodně)² studentů a ti všichni se stěhují v jeden den. Smlouvy tu trvají do konce srpna; prvního září ráno se byty vyklidí, jejich obsah se naloží do dodávek, doveze se do nového bytu, kde se složí. Všichni naráz! Takže - každé druhé auto je dodávka plná věcí, v celém městě se nedá zaparkovat, na ulicích se kupí hromady nábytku, matrace, v lepším případě je během pár hodin někdo odnese, v horším tam zůstanou (neprodaly se a nestěhují se, tj. ať si s nimi poradí někdo jiný..). Šli jsme včera naší ulicí, přelézali hromady odpadků, věcí, okukovali, jestli někde neleží něco, co by se nám hodilo a nestačili se divit.

V našem novém bytě byl neskutečný binec, přišli jsme ještě před úklidovou četou. Rozhodně se tam nedaly ještě vézt žádné věci, navíc vyklizením nábytku se objevily vady které předtím byly zakryté, odjeli jsme tedy zpátky do Somerville a rovnou se vypravili do Home Depot (takové místní OBI), kde jsme v záchvatu kutilské nálady nakoupili mop, kýbl, rukavice, špachtli, tmel, polepovací papíry a spoustu dalších věcí, že si to trochu opravíme. Dotáhli jsme všechno domů, vzpamatovávali se z nejhoršího a vymýšleli co s tím provedem. Naštěstí v pravou chvíli zakročili kamarádi, Luca vzal eMa, odvezli pár věcí a přivezli dobrou zprávu, že byt je uklizený a nevypadá už tak zle. Mě vzal Martin, uvařili jsme těstoviny na večeři pro všechny a během té doby mi prozradil spoustu dobrých věcí, co a jak zařídit a jak si nenechat některé věci líbit. Potřebovala jsem v tu chvíli slyšet, že se nesmím nechat, trochu nakopnout směrem k normálnímu sebevědomí (dočasně narušenému neschopností zvládat tady běžné věci, ani ne tak kvůli jazyku, spíš kvůli jiným zvykům a odlišnému fungování všeho), vyjasnit kategorie mám-nemám právo.
Dnes už v tom mám jasněji, ale stejně - tohle bude asi chvíli trvat.

Nálada deštivé soboty

Sobotní dopoledne. Je pod mrakem, včera přišla k pobřeží tropická bouře, což v praxi znamená, že venku prší (tady když prší, je to vždycky lijavec), moderátoři počasí jsou ještě exaltovanější než jindy a my zůstanem doma. Ochladilo se a nejsou vidět mrakodrapy, ani ten nejvyšší zrcadlový. Kuchyní, kde sedíme u snídaně (toasty, marmeláda, cashew butter, čaj) prochází spousta lidí, kromě nás tu dočasně bydlí ještě jedna Němka (ale velikostí a hlasitostí vydá za 2), tak je tu živo a angličtina má spoustu veselých přízvuků.

Chodím každý den do knihovny opakovat si a učit se (je potřeba držet mozek v kondici, zapomínám strašlivým tempem), a když mám splněno, jdu dolů do beletrie, sednu si do ušáku a jen tak si čtu. Na kávu jdu naproti do Starbucks, po čtyřech pokusech se moje hláskovací schopnosti natolik zlepšily, že jsem včera měla na kelímku správně svoje jméno, ovšem vyslovit se ho zatím nikdo neodvážil. Z nějakého zvláštního důvodu mi tam chutná káva jen ledová, na normální budu muset chodit jinam.

Knihovna je v centru, kousek od Copley Square, včera jsem šla celou cestu od Copley až na North Station pěšky, blížil se déšť, obloha byla kalná, šla jsem rychle, k parku, kolem Four Seasons (skupinka lidí s našpicovanými foťáky čekala před vchodem), pak kolem obludné místní nové radnice (betonová hrůza, vypadá jak bludiště pro myši postavené nastojato) a rovnou na North Station vyzvednout muže. Všude bylo plno lidí, s kávou i bez, na bruslích, na kole (cyklistů i běžců je tu fakt hodně), poslední prázdninový pátek. Chlapi nosí ajfouny a ostružiny za pasem jako kvéry, proklatě nízko (je to na třetí straně příručky Think big - how to make great money) a litrové kelímky s ledovou kávou, ženské muší sluneční brýle, žabky, kelímky menší a v kabelkách mají příručky o vztazích (Chapter 3 - Turn to each other instead of turning away). Došli jsme ještě na trh pro čerstvou zeleninu a ovoce, a ještě to stihli donést domů, než začal déšť.

Zvířata spatřená za poslední týden: labuť, divoká husa, vrabec, drozd, racek, pes, kočka, veverka, myš (v knihovně!!)

Za pár minut

to bude týden, co jsem tu. Sepsala jsem si při té příležitosti seznam věcí, které mi tu působí radost. Abych si to pamatovala, až zas budu hudrat.

• "nosy" velkých náklaďáků, auta obecně tu jezdí hezká
• borůvky a brusinky ve všech skupenstvích
• náš prozatímní byt, okno v kuchyni, skleněné kliky, terasa
  
• hluboký hlas pána v metru, který ohlašuje přijíždějící vlak (bydlíme směrem na Oak Grove a způsob jakým to říká, spolu se slovem approaching, je libozvučný a sametový)
• nový french press
  
• že se všechno v okolí jmenuje Mystic, třeba Mystic Bakery, nebo Mystic Cleaners :-)
• že můžu chodit do knihovny i bez kartičky a být si tam a číst si
• plachtění
  

Zmatky

Všechno je jinak. Jsem vykolejená, jen samotné přežívání zabere tolik času a energie. Zatím je to jak řeka, stojím rozkročená v tom proudu a rozhlížím se, co kde je a kam poplavu. Takže nějaké konzistentní zápisky budou asi až za chvíli.

Nicméně trocha chaosu ještě nikomu neuškodila.

Neděle byla báječná, dopoledne jsme se povalovali doma, odpoledne plachtili po řece s Martinem (spolubydlící) a jeho novou ženou, užívali si vítr a sluníčko a výhled na město. Jen co jsem se naučila pár nových slovíček, mohla jsem pomáhat a chvilku i kormidlovat. S kormidlem opřeným do dlaně, s hlavou zakloněnou, přišlo mi na chvilku, že všechno dobře dopadne. Dobrá nálada se přenesla na všechny, šli jsme pak ještě na večeři (zdá se, že clam chowder bude moje oblíbené jídlo).
Dobývám nová území (včera Boston Public Library, Starbucks hned naproti a přilehlé okolí), bojuju s vlastní xenofobií, s frázovýma slovesama, aklimatizuju se na vedro, chodím přes mosty lávky přechody, večer usínám ve vteřině.

44 Pochod

Postav se do rohu místnosti
zavři oči
počítej do sta
otevři oči
a vykroč levou nohou
do protějšího rohu tak
aby ti tato cesta
aniž usedneš
ulehneš nebo porušíš směr
trvala nejméně hodinu
Alespoň v heslech
zaznamenej vše
co tě za celou dobu napadne
nebo vyvstane z paměti

Jiří Kolář - Návod k upotřebení

Zcela jistě zkreslený, ale přesto první dojem

V kuchyni. Je mlžné dopoledne, pod mrakem, kromě kapajícího kohoutku a hluku z blízké 6-proudé silnice ještě občas zachřestí žaluzie, to když se udělá průvan. Vedro zaháním brusinkovým džusem.

První dojmy, jak jsem si je zapsala včera u oběda:

Nikdo není na ulicích (kromě úplného centra města), všichni jsou totiž v autech.

Pití je minimálně půllitrový kelímek, plný ledu. Chřestění ledu, jak se sype ze stroje, jsem slyšela v pravidelných intervalech celou dobu, co jsem obědvala. Myslím, že jsem byla jediná, kdo měl ice tea bez ice.

Na všechno existujou pravidla. Pravidla se dopředu vyhlásí. Situace - plavčice otevírá bazének, takové cachtadlo v parku, pro malé školní děti. Hlásí rozhlasem pravidla, první z nich je: No running in the pond. Po rozchodu všechny děti letí jako o život doprostřed bazénu a ječí na sebe: No running! No RUN-ning!

O zvláštní asertivitě, tak netypické pro mě (netroufám si zobecňovat ani na Čechy, natož Evropu) snad příště, až to prozkoumám. Jsou zdvořilí, ale velmi nekompromisní. Viz poznámku o pravidlech.

Osobně bojuju zatím nejvíc s aklimatizací, s klikou u dveří a vypínačem, s mírou v librách a teplotou ve Fahrenheitech. A s nezvyklou nutností dialogu. Prodavačka v bufetu v Čechách pozdraví, vyslechne objednávku a beze slova vám ji podá. Tady nejdřív proběhne výměna pozdravů a zdvořilostí, pak složité dohadování o objednávce, musí se totiž specifikovat spousta věcí, které nejsou na ceduli (velikost porce, složení, všemožné vychytávky), pak řekne cenu, kterou nevím dopředu (protože ceny jsou uvedené bez daně a já tedy z hlavy bleskukrychle nespočítám 9 % z 3,49), já zoufale přehrabuju stejně vypadající bankovky a všechno je zakončené opět zdvořilým tokáním a přáním hezkého dne.

Bostonské pití čaje

Zdravím od snídaně!
Konečně jsem zažila na vlastní kůži to, co mi občas někdo podsouvá, můj včerejší den totiž trval přesně 30 hodin.

Od rána všechno fungovalo jak dobře seřízené hodinky. Taxi na letiště, check-in, moje první duty-free nákupy, let do Londýna, dva okruhy nad Londýnem, abychom si ho dobře prohlédli, pak relativně krátký přestup na Heathrow a úmorná cesta do Bostonu. V letadle jsem měla asi půl metru místa, vedle mě seděla rozložitá africká královna, která se celou cestu bavila tím, že se v nestřeženém okamžiku opřela o opěrátko, čímž mi ve vteřině zesílila zvuk ve sluchátkách na úplné maximum. Ale kromě trochy nepohodlí jinak velká pohoda, četla jsem si, střídavě se dívala na filmy a úplně nejradši sledovala na obrazovce animaci, jak letíme, kolik je venku a kdy už tam budem. Kufry dojely hned za mnou, naložila jsem vozík a hledala pána se stejným prstýnkem, naštěstí hulákal přes půl letiště, takže to všechno dobře dopadlo :-)

Jedinou nepříjemností tak zůstává fakt, že mi nefunguje telefon. A ještě kontroly. Kontrolovali mě všichni securiťáci, které jsem cestou potkala, vždycky mě vytáhli na tu osobní kontrolu z řady jiných lidí. Dvakrát mi vyhrabali baťoh. Vrcholem artistiky bylo projít rámem s rukama nad hlavou ve chvíli, kdy mám kalhoty bez pásku :-) Imigrační úředník byl naopak strohý (jmenoval se Whittington) a bezproblémový, uslyšel husband a nechal mě jít.

Takže jsem tu. Je tu dusno hnusno, večer jsem omdlela asi v 8 hodin místního času a spala až do teraz, nepřikrytá (představa, že si navlíknu jinou vrstvu než kůži, byla nesnesitelná). A teď snídáme, piju čaj a snažím se trošku rozkoukat.

Tak jo

Kufr, baťoh, malej baťoh. Dobrodružství může začít. Nejdřív jdu ještě chvilku spát. Jsem unavená, ale těším se!

Dva dny před odletem. Noc.

uáááá. letenku, pas, pojištění, peníze, telefén, baťoh, kufr, hlavu, hlavně hlavu..

Co se nestihlo, už se nestihne. Něco se stihne ještě zítra, ale ne moc, aby se stihlo zabalit. Teda - ono se to samo ne-e, to budu muset já. Děsuplných úřednických historek mám, že by to vystačilo na vyprávění u krbu přes celou laponskou zimu. Kopie kopií, pošta nechodí, dovolené, neochota a do toho zuřivá já. Minulý týden mě z hodiny na hodinu ještě položila chřipka (nebo něco velmi podobného), teploty, zimnice a hnus, pustilo to až v sobotu, takže jsem místo zařizování vleže meditovala, kromě pátečního blouznivého výletu do banky, který jak se dnes ukázalo, nebyl vůbec potřeba, ale vem to čert (pojišťovna..) Děsím se toho, že se něco pokaňká přesně ve chvíli kdy odjedu a jediný možný systém bude ten jako doposud (to musíte donést tamhle Marcelce, to ona tady jediná umí.. Do ciziny? to ne, to my tady neděláme.. Do zítra? to vůbec ne, my na to máme sedm pracovních dní po následujícím lichém úterý.. Plná moc? to vám tady nikdo neuzná, to musíte osobně v místě trvalého bydliště, vždycky první středu v měsíci, mezi 10 a 11..) Ale nebudu malovat pojišťovnu na zeď, všechno jsem snad oběhala, co jsem neoběhala, jsem otelefonovala a zbytek o.....a ;-)
Tímto končím s psaním o úřadech. Už tady o nich neuslyšíte. Tedy o těch českých. Možná. Doufám.

Fotky z Pálavy

nevyšly úplně tak, jak jsem si představovala, foťák půlroku stávkoval a ještě spolu nejsme tak úplně zadobře :-) takže jen pár..

není to dobře poznat, ale tady na té fotce je asi tak 35 stupňů ve stínu


Off a Návod k použití světa



Café Fara

Dáma s trubkou nebo Paní s rourou?

Ne proto, že bych neměla dost času. Naopak, času je spousta. Budím se každý den ve stejnou dobu - přesně ve chvíli, kdy spolubydlící E. třískne dveřmi při odchodu do práce. Usínám taky ve stejnou dobu - když eM odchází z práce, napíše na dobrou noc, já zaklapnu ntb, zahrabu se a usnu. Mám tady v bytě svoje vykolíkovaný území, zelený rozkládací gauč, jak stojí na vysokých nožkách, připomíná loď. Vždycky si na palubu natahám jídlo, pití, počítač, knížky, kreslení a tam si jsem a připadám si neohroženě (je to životzachraňující věc, zvlášť když jsme tu tři, v malém prostoru s prosklenýma dveřma). Připomíná mi to, když jsem byla malá, vždycky jsme stavěly se ségrou po bytě překážkový dráhy přes místnosti, z židlí a matrací a nesmělo se stoupnout na podlahu. Já teď na podlahu stoupám taky jen v nejnutnějších případech.

Včera jsem za komorně-slavnostních okolností dostala diplom, bylo to překvapivě důstojné a pěkné a vlastně se mi ta jednomužná promoce dost zamlouvala a na gaudeamus taky došlo. K tomu zaplacená letenka a letenka znamená datum a datum znamená velké těšení :-)

Ale zas - přečteno: Vzpomínky na Afriku, Hruškadóttir, Spolčení hlupců, Pod dekou, oba díly Persepolis, Zmizet; zdolán: velký kus Musila; zas a znova přečteno: Návod k použití světa, Hráčský instinkt, Dějiny lásky; nakresleno: drobnosti fixou, první pokusy s novýma akvarelovýma barvama (báječné kýčovité krajinky, děsně mě to baví); viděno: Revolutionary Road, Synecdoche New York, Vzpomínky na Afriku, Persepolis, Valčík s Bašírem, V jako Vendetta, zas a znova Watchmen; napsáno: dohromady nic, až na pohledy a kratičké dopisy eMovi, které ale píšu jen proto, že se mi líbí psát s novým Watermanem; uvařeno a snědeno: kila všemožných červených kari a kuskusů, desítky kil cukety, hromada nudlí v Ambiente (jen snědeno); vypito: litry kávy, růžové víno, voda s limetkovou šťávou; zakoupeno pro radost: výše zmiňované barvy a dvoje nové šaty; nejlépe strávený čas: nedělní ranně-odpolední telefonáty do USA.

V neděli večer doma z výletu

Všechno to zodpovědně vypíšu, fotky pootáčím a přidám, ale ještě si předtím trochu odpočinu, takže ve zkratce:

• vítr, vedro, víno, Venuše
• malý festival taky festival, a slečna Beata Bocek je velký talent
  
• největším nepřítelem člověka je komár, zejména je-li v přesile
• vyhlášené Café Fara je ve skutečnosti ještě lepší, než jak si ho představujete, a to o dost
• hádanka - co jsem to fotila?
  

Houpačka

Já nevím, čím to přesně je, ale pořád se něco děje. A přitom si můžu sama tak maximálně za půlku z toho. Bojuju nerovný bitvy, vztekám se, a po malých kouskách dobývám vytoužené území. Jak to zatím vypadá? Vízum sice později, ale mám (Hurá č. 1). V bance se objevil osobní bankéř s krycím jménem Pučmeloud a zařídil všechno, volá a stará se a celej je takovej nějakej normální. Takže asi po 6 týdnech mám opět funkční platební kartu (Hurá č. 2). A ty přeplacený poplatky mi vrátí (Hurá č. 3). Dnes ráno, abych se snad nenudila, umřel počítač. Nejdřív sice nechtěl obživnout, ale asi za hodinu vstal z mrtvých a doktor Radek konstatoval, že mu nic vážného není (Hurá č. 4). Byla jsem včera plavat a ještě to umím (Hurá č. 5 a 6).
Děkuju všem, co mi teď jsou nablízku a co způsobují, že houpačka má nejen dole, ale i nahoře.

Co se děje v trávě

Postěžuj si na blogu a vše se v dobré obrátí. Zdá se, že smůla se konečně přestala hromadit a odplavala někam do Hamburku. Vízum je (doufám) na cestě. Diplom už existuje a snad mi ho i dají, ale nesmím na ně příliš zhurta. Letenka ještě neexistuje, ale snad brzy bude. Ještě jsem obezřetná, ale trochu optimistické už to je.

Právě jsem s pomocí dvou druhů kleští, pinzety od manikůry a šroubováku vyměnila struny na kytaře. Stálo mě to jen kus kůže a další kus iluzí o tom, že možná nejsem přece tak nešikovná. Výsledek - struny jsou natažené (z toho 4 správně, systém jsem pochopila až u třetí), kytara hraje a když to nebudu nikomu ukazovat, tak můžu hrát a být spokojená. Vy zároveň můžete být rádi, že nebudu chirurg.
Dodělávám resty, po tisící přebaluju věci z kufrů do tašek a zase zpátky, to když potřebuju najít jednu konkrétní, dopisuju deníky, seznamuju se s novýma kamarádama Watermanem a Rotringem, snídaně chutná jako snídaně a káva jako káva. Jdu si jednu uvařit, ať mi ta nálada ještě chvíli vydrží.

Země nikoho

Je možné, že tenhle článek neprojde ranní výstupní kontrolou příčetného já. Píšu ho potmě v bytě, kde nejsem doma, po rozjetém dni zakončeném 4 kávami a sprintem na tramvaj.

Momentálně žiju v Zemi nikoho. Nikde tak docela nebydlím. Věci, které dělaly domov domovem leží v krabicích někde uložené. Zbylé jsou rozstrkané po taškách a kufrech tak různě. Nic nemůžu najít. Nákupy čehokoli kromě potravin a knih postrádají smysl, všechna setkání jsou tak trochu rozlučková a posmutnělá. Nemám ještě ani datum, na které bych se mohla těšit, takže kromě místa se rozostřil i čas. Zmenšila se budoucnost a minulost a narostla přítomnost, neohraničená. A taky se mi docela obyčejně stýská, snad víc než vzdálenost nás dělí časový posun, co ztěžuje sdílení každodenních malých bitev.

Přes všechnu nejistotu je ale tohle období bojovné a tvůrčí.

Hodně prodloužený víkend

Od středy do pátečního rána jedna nepěkná věc za druhou. Papíry, kopie, plné moci, průkazy, náhradní páry všeho, to by ještě šlo, je to jen zdlouhavé a protivné. Popis bankovní anabáze by vydal na kratší detektivní román, kdy dvojice hlavních hrdinů v závěru v polstrované kanceláři škrtí ředitele oblastní pobočky, skutečnost byla ovšem daleko prozaičtější, jen jsme seděli a domáhali se. Asi tak dvanáct hodin před eMovým odletem jsme se domohli, tedy aspoň částečně a odjeli domů balit, v cca T -7 hodin kleknul eMův nový notebookový harddisk. V tu chvíli mi začalo připadat, že si to snad nezasloužíme, ale podařilo se nahodit náhradní a v čase T se eM vydal za oceán. V čase T +2 hodiny jsem přišla na to, že odvezl i moji plnou moc, takže ji asi o hodinu později posílal z mezipřistání v Londýně.

Zatímco se naše manželství postupně proměňovalo v mezikontinentální, bylo potřeba vyklidit náš starý byt, uklidit a předat ho novým nájemníkům. Šla jsem se předtím posilnit do čajovny a naspeedovaná čajem a skvělou debatou jsem se do toho pustila, v pátek v noci. Defilé vzpomínek, zasuté papírky v kapsách od kabátů, obrázky, pohledy a vždycky když už jsem to nemohla vydržet, pustila jsem si film (viděla jsem jich snad 10). Ze začátku jsem poctivě třídila, ale jak se blížil čas předání, spáchala jsem několik těžkých hříchů proti recyklaci. Pak přijel princ v modré fobii, naložili jsme, vyložili o dům dál, a za pár hodin úklidu bylo vystěhování hotové. Byla jsem tak unavená, že jsem si ani nevzpomněla že mám být smutná.

eM mezitím doplachtil do Bostonu. Hned druhý den po příletu si Atlantik vzal svoji daň za bezpečný přelet a ve spolupráci s poryvem větru mu sebral brýle. Možná že je to tím, že na náhradních má slabší dioptrie, ale zatím se mu tam líbí, píše pozitivní sms a vidí všechno optimisticky. Máme teď zvláštní rozsynchronizovanost, celé ráno mám pocit, že můj den nezačal, dokud on se na druhém konci světa neprobudí.
No a já mám konečně prázdniny :-) sice mě ještě taky čeká papírování, ale zrovna teď jsem po snídani (a spala jsem do devíti), do okna svítí slunce, mám puštěnou televizi (na jednom programu řeční Obama, na druhém Landa), užírám třešně a je mi velmi spokojeně.

Tak jde čas

Když baletky nacvičujou otočky, vždycky se jim říká - najdi si nějaký pevný bod na stěně a při každé otočce se tam podívej, nezamotá se ti hlava a budeš vědět, kde jsi. Něco bych o tom věděla. Roztočené dny, kdy se děje spousta věcí, přelévá se mi to přes hlavu a jen určitá důležitá data mě donutí zastavit a zjistit, kde jsem.

V pátek jsme se stěhovali z bytu do skladiště. Všechna ta rozhodnutí, co s sebou, co ne, co skladovat, jsem musela provést během cca 6 hodin, takže řez to byl opravdu radikální. Tak odjely skoro všechny knížky, taky krabice s výtvarkou, hrnky a talíře, obrázky, fotky, cdčka. Zůstaly doklady, pár věcí s sebou, deníky a vybydlenej byt. Po zemi zbytky věcí na vyhození a na prázdných stěnách ozvěna. Je mi tu divně.

O víkendu jsme se trochu spravili, když se ženil náš svědek D. Faráři zpod roucha vykukovaly nohavice uniformy, ale vojáka bych v něm nepoznala, mluvil moc hezky a zpíval píseň od Sváti Karáska. Ženich a nevěsta už mají spoustu dětí, takže oslava podle toho vypadala, vypnula jsem na chvíli všechny starosti a jako bonus se krásně vyspala.
Nicméně - už se to rýsuje. A nebýt občasných selhání automatických systémů, příp. úřednic s gelovými nehty za přepážkou (podávám jí starou kartu a prosím o zrušení, ona ji se zářivým úsměvem přestřihne a zruší mi v počítači úplně jinou kartu, ten den vyzvednutou..), bylo by to ještě mnohem lepší. Taky už občas stihnu jít s někým na kávu, čtu zas normální knihy (i když, zrovna bojuju s Musilovým Mužem bez vlastností), plánuju si jak konečně oslavím ten titul a že zas budu psát optimistický blog :-)

P.S. Martin nám pomáhal balit, byl to skvělý nápad ho požádat o pomoc. Umí naskládat knížky tak těsně do krabice, že se jich tam vejde trojnásobek, než kdybych to dělala já a ještě to vypadá úhledně. Udělila jsem mu titul Zasloužilého Mistra Tetrisu. Jo a ještě nám přinesl skvělé víno.

P.S. Při nákupu Muže bez vlastností (kterému eM říká Muž bez vnitřností) ležel vedle něho na pultě ještě Muž bez minulosti a ještě jeden Muž bez něčeho. To je zvláštní :-)

P.S. Možná jsem to už psala, ale pro jistotu - přečtěte si něco od Petry Soukupové.

Kraken

V neděli jsme se byli podívat na přehradě. Vlezli jsme dovnitř do hráze, zkoumala jsem tam takovou zvláštní kliku a kladku a synovec povídá - tudy vypouštěj Krakena. Úplně bych na to zapomněla. Ale teď mi připadá, jako kdybych tou klikou zatočila.

Papíry. Smlouvy o smlouvách, úvěrech, kreditech. Potvrdit zrušení uzavření ručení. Vystěhovat se z bytu a rozstěhovat na dvě místa. Všechno roztřídit a předvídat svoje kroky na dva roky dopředu. Razítka. Protilátky. Nuly na účtě se točí jak na hracím automatu. Limity.

Jasně, máme co jsme chtěli. Všechny tyhle starosti jsou jen nutný zlo, průvodní jev něčeho, co je v podstatě dobrý rozhodnutí. A všechno dobře dopadne. Mantrujem si před usnutím.

Sim! aneb 6/6 MUDr.

Hotovo, dobojováno! Poslední státnice posekaná, diplomka obhájená a Off úplně mrtvá. Až vám bude někdo tvrdit, že ten titul stojí za ty nervy, tak si, ehm, pomyslete svoje. No nicméně je to v kapse, což znamená..

Že Plán B je oficiálně spuštěn a Off a eM jedou do Ameriky. A že tenhle blog skutečně obhájí svojí existenci, nebojím se, že bych se tam nudila a neměla o čem psát.

eM vyráží už brzy, Off bude ještě chvilku bojovat v Čechách, zejména se studijním oddělením, americkou ambasádou a finančním úřadem. Taky budeme ověřovat všemožná rčení o vyhoření a stěhování (chystáme se stěhovat, nikoli hořet!). Vítáme teď všechny pomocné ruce, auta a taky vyžírky, co nás zbaví dlouhodobě trvanlivých potravin.

Jsem nezdravě optimistická, ale kdybych si to všechno jen na chvilku připustila, sedla bych si doprostřed bytu na zadek a nikam nejela. Takže.

Nejlepší pohádka pro rozklepanou Off před poslední státnicí: O hadovi, který si vyrazil koupit hřeben (copyright eM).
Nejlepší gratulace: Jsi kanec!! (švagrová)

mono-duo-stereo-typy

Kaštany stíní podvečerní mračna, maso víno, malá oslava. Servírka položí s úplnou samozřejmostí nůž na steak před muže. Zvedá se vítr.

Diplomka done. Ještě pár dní.

Do vlasů mi zabroukej

Probudila jsem se ráno s Amerikou od Lucie, tak geograficky přesnou reakci podvědomí by člověk ani nečekal. Ještě deset minut.. Po deseti minutách mě vyhání špatné svědomí, nad hrnkem čaje zabroukám pá pa pá pá, a přemýšlím o Americe - filmu, co jsem viděla a je to už strašně dávno, pamatuju si herce v klobouku a kulisy od Róny a šedou ocelovou atmosféru. Nezvěstného jsem četla loni v létě v rámci akce přečíst Kafku a přežít, a byla to tehdy úplně modelová situace. Člověk začne číst, v dobré náladě, první tři stránky tak v duchu machruje (já nevím, co na tom je tak nepochopitelného, je to normální kniha), a jak tak otáčí stránku za stránkou, děj se rozklíží, rozvrže, všechno zpomalí, hlavní postavu byste nejraději prosili, ať už proboha sedí doma na zadku a nikam nechodí, nebo zas něco zvrtá, nastupuje podivná rozmrzelost.. v tu chvíli jsem to většinou odložila a šla si spravit náladu, nakonec jsem ho dočítala asi natřikrát (jde vůbec dočíst něco, co nebylo nikdy dopsáno?). Do rozborů se nebudu zaplétat, pustím si radši tu Lucii a pak se dám do práce.

Jaké 3 knihy byste si s sebou vzali do opuštěného bytu?

S blížícím se odjezdem začínám pomalu přemýšlet o balení. Váhový limit je sice relativně vysoký, a nejedeme do divočiny, ale stejně. Oblečení moc neřeším, největší starost mi dělají knihy. Jak vybrat ty správné a kolik, aby mi aspoň ze začátku stačily (potají si domlouvám s několika lidmi, že mi za moře budou posílat balíky s knížkama). Jednu dětskou, až mi bude smutno, jednu klasickou, až budu chtít čistou a krásnou češtinu, jednu poetickou, až budu v neděli ráno sama, jednu napínavou, až nebudu moct spát.. K tomu deníky, ty nemůžu nechat bez dozoru, taky nápadové sešity a poznámky, aspoň jeden obrázek, fotku. No.

Ofélie je, jak známo, tvor čtivý. Z písma, jazyka a literatury žije, neustálý přísun knih je pro psychickou pohodu stejně důležitý, jako potrava pro fyzickou. Ne tak dávno jsou doby, kdy veškeré čekání, na autobus, v čekárně, před posluchárnou, bylo bez knížky naprosto k nepřežití, kdy si uměla číst i za chůze (třeba po cestě domů). Dneska už je starší a umí, asi to přišlo s věkem, jen tak čekat a koukat.

Já vím, že tam taky budou knížky a knihovny a knihkupectví. Že kromě pošty existuje taky Amazon a tak. Že anglicky přece čtu už teď. Jo. Všechno jasný. Ale stejně - jaké 3 knihy byste si s sebou vzali do opuštěného bytu?