sobota 27. března 2010

Postav si orloj

V zatuchlé Praze si člověk někdy musel přát ať už přijde déšť, nebo vítr, ať se něco pohne. Březnový, časně aprílový Boston je jiný. Počasí se střídá po deseti minutách, jeden den je teplo na tričko a druhý den sněží. Vítr fouká tak jako zbytek roku, tedy skoro pořád. Je tak nějak vymeteno. Stromy holé, řeka bez leknínů (zato s nákupními vozíky a všelijakým jiným bordelem na dně), ze zvířat jen divoké husy. Naštěstí se už spláchly závěje zimní soli. Jak nejsou ještě listy a tráva, je všechno ještě větší než obvykle.
Moje nálada se proměňuje s počasím, taky podle telefonátů z práce. Každý půlden je všechno jinak, už se bojím i radovat, zato rozčilování a následného zklamaného plakání, toho se nebojím nikdy. Jak jinak. Ale věci se pomalu posunují kupředu, tak hurá sláva. Jako vedlejší efekt jsem si o dost zlepšila angličtinu a taky ten smalltalk (zatím nejvyšší konverzační výkon jsem podala v knihkupectví ve frontě na záchod, kdy mě oslovila za mnou stojící paní, povídaly jsme si o frontách na záchod, čínštině a Harvardu, paní zpoceně odfukovala a já se soustředila jak na státnici).
Co se týká knihkupectví, to jsou tady v Bostonu moje nejoblíbenější místa. Lidi jsou tu běžně zvyklí trávit v nich celé hodiny, taky to tak dělám. Když není místo u stolků (jsou tam studijní stolečky jako v knihovně), sedím na zemi na koberci. Nebo se jen tak potuluju, nejčastěji po beletrii. Nikdo vám neslídí za zády, neprudí kvůli jídlu nebo pití (naopak, někdy je ke knihkupectví i kavárna a knížky si můžete vzít ke stolku s kafem). Ochotní prodavači. Mraky knih. Různé tematické celky, podle příležitosti, nápadu. Takže kdybyste mě v Bostonu hledali, víte kam jít.
Za deset dní směr Praha!

pondělí 15. března 2010

Po bezbarvém nadpisu

následuje pomatená úvaha.
Už jsem to psala někam jinam, o tom, že můj dojem z Ameriky (rozuměj toho kusu Severní Ameriky, kde se pohybuju) je jedna velká senzorická deprivace. Nic hezkého k vidění, slyšení ani jinému -ení, pokud člověk nehledá. Já na to hledání pořád sílu nemám, někdy jo, ale ne pořád. Jsou tady tak pyšní, na sebe, na tu svoji Ameriku, a přitom nejkrásnější je tady příroda, tedy něco, na čem nemají žádnou zásluhu, co tu bylo už dávno před nimi. Nejstarší domy v Bostonu jsou z přelomu 17. a 18. století, a stejně to tu není poznat, na zahradě u babičky vím o lidech, kteří tudy prošli, daleko víc.
Najděte si na Google maps stanici metra Sullivan Square a podívejte se na Street View. Mohla bych to snad vyfotit, ale stejně, to, co mě obklopuje, když tam v deštivém únorovém odpoledni čekám na autobus, je něco nezachytitelného, dokonale prázdného. Dálnice, stanice metra, autobusy. Beton, holubi, auta, pár lidí. Vítr mete do tváře zmrzlé kousíčky deště. Všechno má svůj účel.

Zvětšit mapu

neděle 14. března 2010

Malá hádanka

Jaký sport jsem to v sobotu provozovala? Je to krasobruslení, nebo ne?

sobota 6. března 2010

Kávu, kávu, království za dobrou kávu!

Sobota, Boston, sluníčko. Na verandě je teplo, topení nebublá a nesyčí. Abychom spojili příjemné s užitečným, jdeme na procházku do asijského supermarketu. Sama přes týden tam nechodím, je to daleko a cesta vede divokým Kurdistánem (myšleny dálnice, betonové nadjezdy, parkoviště a jiná pohostinná místa). Podruhé už jsem daleko statečnější, nebojím se ani prodavačů v krvavých rukavicích, ani kuřecích pařátů, a kupuju zásoby nudlí, rýže, cibulky a ústřicovou omáčku. Paní u pokladny si zkouší smalltalk:
Já (nechci igelitky): To nechte, já si to dám do batohu.
Ona: Ale to budete mít hrozně těžký.
Já: My nemáme auto, nějak to odnést musíme.
Ona (spatří eMa): Aha, vy máte muže.
Já: Ano, ten batoh ponese on. (On silný, on jako deset sabák..)
Ona: Chudák. Ale zas pak bude mít velké svaly. Tak hezký den.
Na zpáteční cestě mám chuť na kávu, a protože kavárny v naší čtvrti nejsou, stavujeme se po cestě ve Starbucks. Vím, že mi tam káva většinou nechutná, ale mám opravdu chuť a přesvědčím sama sebe (jako už mockrát předtím), že to nebude tak zlé. Cha. Mají jednodruhové kávy, vybírám si Guatemalu Antigua, na jazyku chuťovou vzpomínku na tutéž od La Bohéme blahé paměti v ČR, překapávanou. Čekám. Pak popadnu kelímek, doliju mlékem a jdem. Káva je hnusná hnusná, spálená a olejovitá, řídká a ošklivá. Celou cestu domů nadávám. eM se baví, protože tahle situace se s obměnama opakuje téměř každý víkend. Jedinou dobrou kávu umí Espresso Royale, ale to je od nás hodinu cesty přes město. Teď sedím, píšu tenhle článek, kelímek s nedopitou kávou stojí přede mnou na stole a až dopíšu, nakreslím si odpočítávací kalendář, na jehož konci bude den, kdy dojedu do Prahy, zajdu si do Al Cafetera, a dám si tu nejlepší, nejvoňavější a nejbáječnější kávu. Tak zatím :-)