Je možné, že tenhle článek neprojde ranní výstupní kontrolou příčetného já. Píšu ho potmě v bytě, kde nejsem doma, po rozjetém dni zakončeném 4 kávami a sprintem na tramvaj.
Momentálně žiju v Zemi nikoho. Nikde tak docela nebydlím. Věci, které dělaly domov domovem leží v krabicích někde uložené. Zbylé jsou rozstrkané po taškách a kufrech tak různě. Nic nemůžu najít. Nákupy čehokoli kromě potravin a knih postrádají smysl, všechna setkání jsou tak trochu rozlučková a posmutnělá. Nemám ještě ani datum, na které bych se mohla těšit, takže kromě místa se rozostřil i čas. Zmenšila se budoucnost a minulost a narostla přítomnost, neohraničená. A taky se mi docela obyčejně stýská, snad víc než vzdálenost nás dělí časový posun, co ztěžuje sdílení každodenních malých bitev.
Přes všechnu nejistotu je ale tohle období bojovné a tvůrčí.
Ty umíš potmě tak hezky psát!
OdpovědětVymazat