Díky, krocane!

Tak já si klidně napomínám Tornádo Lou, že nic nepíše a sama taky nic. Takže Thanksgiving, ještě jednou a podrobněji. Byli jsme u známých na chatě, uprostřed Massachusetts. Všechno začalo ve čtvrtek ráno poněkud zběsilým startem, nakonec nás zachránilo včasné rozhodnutí jet místo metrem taxíkem. Pak autobusem do Amherstu a tam už nás vyzvedla paní domácí. Na chatě jsme vařili, připravovali, zdobili, seznamovali se s každým kdo přijel a vůbec se účastnili všeobecného chaosu a pokřikování a konzumace Bloody Mary (s křenem, bléé). K tomu seznamování - když se někde představuju, devadesát procent lidí mi špatně rozumí moje jméno, ptají se třikrát, nakonec skončíme u hláskování a i tak je to problém. Vymyslím si nějaké indiánské jméno a budu si tak říkat.

Odpoledne začala hostina. Jídlo bylo skvělé, nevěřte pomluvám o americké kuchyni, i tady se najdou lidi, co umí výborně vařit. A takové dobroty jako je brusinková omáčka, nebo Pavlova, nebo nádivka číslo 1, nebo yamy.. ááách. K jednoznačné identifikaci domorodců u stolu slouží to, že nepoužívají nůž. Dokonce i krocana nahánějí po talíři jen vidličkou, slavnost neslavnost.

Když už jsem nemohla sníst ani sousto, prozkoumávala jsem dům, pila s Alenkou whisky, obdivovala Jacobovy gramofony, naučila se hrát karetní hru s poetickým názvem Bullshit, tančila, dokonce vyzkoušela i saunu a vůbec se měla dobře.