Pam Pam Pamuk

Orhan Pamuk byl tady v Bostonu hvězda podzimu. Přednášel na Harvardu (udělili mu tu letos profesuru) pro studenty, pro veřejnost, zahajoval knižní festival, bylo ho všude plno. Četla jsem od něj v Čechách román Jmenuji se červená a když jsem objevila přednášky pro veřejnost, vyrazila jsem. Z šestidílného cyklu jsem viděla čtyři, z toho první si ne úplně užila, protože jsem byla ještě vykulená a nervózní a pan Pamuk má v angličtině silný přízvuk. Přednáškový sál měl lehce orientální atmosféru, kterou kromě harvardské typické tmavěčervené barvy (říká se jí crimson) vytvářel také nebývalý počet nosatých tureckých studentů a oblak těžkého parfému, který se vznášel nad publikem. Přednášky jako takové byly brilantní. Pamuk je velmi pečlivý, s dobrým smyslem pro strukturu, a přednášky byly spíš jakési studie jeho vidění světa. Původně malíř, používá hodně obrazových přirovnání, román=krajina, muzeum detailů. Je také milovník tradičního románu, někdy jsem měla pocit, jako by po Anně Karenině už nikdo nic nenapsal, Anna jedoucí ve vlaku se objevovala snad každých deset minut. Ne se vším řečeným bych souhlasila, celkově mi ale eseje připadaly zajímavé a tvůrčí. Ale. Diskuse. Během přednášek sebevědomý a ironický Pamuk se usazením do křesla pro diskusi proměnil ve zlomyslného skřeta, každého, kdo se odvážil mít dotaz, nejprve zesměšnil, případně urazil, načež mu shovívavě vysvětlil, že kdyby býval četl pořádně jeho knihy, už by to byl dávno věděl (nebo by se takhle blbě vůbec nezeptal). Pokud jste se ho při dotazu odvážili citovat a spletli se, taky špatně. A zdaleka nejhorší bylo, pokud jste z právě vyslechnutého něco odvozovali. Na jeho obranu musím dodat, že některé dotazy byly skutečně nejapné, např. po výborné přednášce jménem Muzeum, kdy Pamuk hodinu mluvil o detailu v románu, o sbírání drobností a muzejním popisu, první dotaz, který z publika padl, byl - Co jste si pomyslel, když vám zavolali, že jste dostal Nobelovu cenu?

Než cyklus skončil, přečetla jsem knihu Istanbul, z části popisující Pamukovo dětství a dospívání a z části neobvyklou kroniku města na pomezí Východu a Západu. Zvláštní smutek uvadající krásy mě docela pohltil a zase jsem si některé věci opravila.

Orhan Pamuk tak pro mě zůstává velmi kontroverzní osobnost, na jednu stranu mi připadá obdivuhodná jeho schopnost napsat "velký" román, převést krásu světa do slov. Na druhou stranu v přímém kontaktu působí samolibě a arogantně; a je vypočítavý.