pondělí 15. března 2010

Po bezbarvém nadpisu

následuje pomatená úvaha.
Už jsem to psala někam jinam, o tom, že můj dojem z Ameriky (rozuměj toho kusu Severní Ameriky, kde se pohybuju) je jedna velká senzorická deprivace. Nic hezkého k vidění, slyšení ani jinému -ení, pokud člověk nehledá. Já na to hledání pořád sílu nemám, někdy jo, ale ne pořád. Jsou tady tak pyšní, na sebe, na tu svoji Ameriku, a přitom nejkrásnější je tady příroda, tedy něco, na čem nemají žádnou zásluhu, co tu bylo už dávno před nimi. Nejstarší domy v Bostonu jsou z přelomu 17. a 18. století, a stejně to tu není poznat, na zahradě u babičky vím o lidech, kteří tudy prošli, daleko víc.
Najděte si na Google maps stanici metra Sullivan Square a podívejte se na Street View. Mohla bych to snad vyfotit, ale stejně, to, co mě obklopuje, když tam v deštivém únorovém odpoledni čekám na autobus, je něco nezachytitelného, dokonale prázdného. Dálnice, stanice metra, autobusy. Beton, holubi, auta, pár lidí. Vítr mete do tváře zmrzlé kousíčky deště. Všechno má svůj účel.

Zvětšit mapu

3 komentáře:

  1. Odvahu! Prijde jaro, bude lip :)

    OdpovědětVymazat
  2. přesně, v zimě je to vždycky nejhorší!!
    Ještě něco prosím .. vůbec netuším jak se to stalo, ale mám tady na blogspotu taky blog, ale nejde se mi do něj přihlásit. Když se přihlásím, píše mi to, že nemám žádný blog. Přitom já mám ..

    OdpovědětVymazat
  3. Jo, vypadá to bezútěšně oproti Portugalsku, ale jak se říká ... v "každý rodině něco je" a hlavně, že tam nejsi na TO sama ... kdyby toho bylo:)))! zuzi

    OdpovědětVymazat