Life is a cabaret

Původně jsem tohle měla psát včera, čáru přes rozpočet mi udělala návštěva u závodního doktora (jak se to vlastně řekne, když nepracuju v závodě?), kde se starostlivá sestřička vyptala na všechny důležitosti, třeba jak to máme daleko do Ruska a jakou dávku jsme dostali, když vybuchl Černobyl. Pak mi udělala další test na tuberkulózu a píchla vakcínu proti hepatitidě B. No a v tom je ten háček, na tu se totiž alkohol nedoporučuje. Proč alkohol? Začnu od začátku.

Úterý.
Jdeme na Cabaret. Rovnou z práce, božužel. Ani mi tak nevadí, že s sebou tahám počítač, jako že se nemůžu převlíknout a jsem ve svetru. Oberon je malé divadýlko, uprostřed pár stolů, na jedné straně taky pár a na druhé stojíme my. Na zábradlí před námi každou chvíli někdo vyleze a tančí a zalamuje se.
Kabaret začíná zvesela, pije se (ideální by bylo stihnout jedno víno už před začátkem), holky a kluci chodí mezi stoly a atmosféra je dobrá. Snad jen ty cigarety kdyby mohly být zapálené. Nebo aspoň kouřostroj. Za každým hercem jde oblak pudru a v tichu je slyšet jak jim chřestí korále.
Slečna Amanda Palmer by měla koule, i kdyby se nevycpávala a její Emcee, i když je nejmenší z celého souboru, je určitě nejvýraznější. A Sally Bowles (Aly Trasher) je přesně tak osudová, jak má být. Neil Gaiman v publiku je takový příjemný bonus.
Psala jsem si o přestávce do notýsku, na posledním řádku mám: měl by se člověk s postupujícím představením opíjet, aby z rozjařenosti propadal do hlubin nacismu a hrůzy. večer skončí hořce.
V jednu chvíli se směju nahlas, otáčím se a mrkám na eMa, otočím se zpátky a říkám si, že tohle přece musí být dobrý znamení.

Středa.
Rozhoduje se o mém definitivním přijetí/nepřijetí do práce. Jsem celý den jak na trní, špatně se mi soustředí na práci a asi ve 4 si říkám, kašlu na to, jdu do města, nebudu tady sedět a přemýšlet. Cestou se stavuju u eMa, jen ho pozdravit a najdu ho u skeneru v totálním zmatku a nazuřenýho. Nechce se mi ho tam nechat samotného, nejdřív mu pomáhám jen trochu a nakonec tam zůstanem až do večera, náladu si spravujem po cestě domů u Thajců oblíbeným jídlem - Excited Chicken. Domů se dostanem v půl jedenácté, cestou ještě stihneme promoknout až na kůži. V lednici není ani kůrka.

Čtvrtek.
Ráno už je mi všechno jedno, stavuju se u sekretářky a ta se tváří, jako že jo. Nemůžu moc jíst, tak jen piju a vibruju z toho všeho kofeinu a obíhám kanceláře a všechno se řeší a jde a všude o mě vědí, a na listech se odškrtávají položky jedna za druhou. Odpoledne se vracím do práce, mám z toho všeho radost, na oslavu se rozhodujeme s eMem a Danielem zopakovat včerejší experiment a tentokrát tam sedíme až do půlnoci. Zpíváme O Tannenbaum. Aspoň jsem zjistila, co se děje v práci v noci. Je tam spousta lidí! Uklízeči, lidi, co dělají noční experimenty (ti se potkávají u automatů s pitím), hlídači.. Tmavýma chodbama se pohybujou postavy, hučí klimatizace a je to celé docela strašidelné. Domů posledním metrem a v lednici stále ani kůrka.

No a pátek.
Únava je totální. Rozklad materiálu. Plánovanou večerní oslavu zhatí výše zmíněná injekce, tak se alespoň cestou z města stavuju na nákupu. Jako důstojnou knihu na oslavu všeho toho, co předcházelo mému zaměstnání, volím Fear and Loathing in Las Vegas, kupuju k tomu ještě velkou tequilu a těším se domů. Útlum.

Takže - po 31 týdnech papírování, úřadování, vztekání, čekání na poštu, nadějných výsledků i zklamání jsem zaměstnaná, všechno je oficiální a legální a krásné. Na pár týdnů, než zase začne kolotoč prodlužování všech stávajících povolení.
Děkuju všem za podporu a dejte si na mě panáka.