Dobře zabalený dárek

Už nikdy nepojedem do Čech v lednu, říkáme si s eMem, když drkotáme na tramvajové zastávce uprostřed noci na cestě z jedné z mnoha kaváren. Už nikdy nebudem jak šneci tahat na zádech oblečení, moje knížky, dárky pro všechny.. Ani nebudem přes republiku převážet litry vína a štangle salámu. Předsevzetí na příště. Ale zas, ta svoboda, kterou máme. Snažím se ještě malým drápkem zůstat zaseklá v minulém životě.
Návštěva v Čechách ještě není moc k popisování. Jen snad jedna chvilka, jela jsem tramvají do Strašnic, v neděli, brzy ráno, pár hodin před odjezdem, bylo mrazivo a šedo a lidi byli taky úplně bezbarevný, pouštěla jsem si do uší novou desku od Dvou a strašně se mi tam líbilo, připadalo mi, že možnosti jsou zase nekonečný, že mám spoustu dobrých tajemství a že mi tuhle spřízněnost s Čechama jen tak něco z hlavy nevytluče.
A teď jsem zase v Bostonu. Odjížděla jsem těsně po bouři a přijela těsně před jednou další, po dovolené vyšťavená a beználadová a unavená a trochu ponorková. Přistihla jsem se v pondělí, jak říkám kolegyni v práci (kterou to, po americku, samozřejmě, zdvořile nezajímá), že bych potřebovala vymyslet nějakej velkej projekt, aby mě dovedl do jara. Tak počkám, co vymyslím.

Sněhová bouře je nejlepší počasí! Mluvila bych asi jinak, kdybych se snažila vézt ženu do porodnice, ale takhle z pelechu, když má člověk knížky, čaj a výhled z okna, to je nádhera. Nejezdí auta, a když, tak je není skoro slyšet, z nebe se sype a sype a fouká vítr a nikam se nemusí. A protože je tahle zima výživná a ještě nekončí, půjdu si o víkendu asi koupit válenky a bundu, co v ní člověk vypadá jako chodící spacák. Image je nanic, následuj instinkt a zachumlej se.