Dva dny před odletem. Noc.

uáááá. letenku, pas, pojištění, peníze, telefén, baťoh, kufr, hlavu, hlavně hlavu..

Co se nestihlo, už se nestihne. Něco se stihne ještě zítra, ale ne moc, aby se stihlo zabalit. Teda - ono se to samo ne-e, to budu muset já. Děsuplných úřednických historek mám, že by to vystačilo na vyprávění u krbu přes celou laponskou zimu. Kopie kopií, pošta nechodí, dovolené, neochota a do toho zuřivá já. Minulý týden mě z hodiny na hodinu ještě položila chřipka (nebo něco velmi podobného), teploty, zimnice a hnus, pustilo to až v sobotu, takže jsem místo zařizování vleže meditovala, kromě pátečního blouznivého výletu do banky, který jak se dnes ukázalo, nebyl vůbec potřeba, ale vem to čert (pojišťovna..) Děsím se toho, že se něco pokaňká přesně ve chvíli kdy odjedu a jediný možný systém bude ten jako doposud (to musíte donést tamhle Marcelce, to ona tady jediná umí.. Do ciziny? to ne, to my tady neděláme.. Do zítra? to vůbec ne, my na to máme sedm pracovních dní po následujícím lichém úterý.. Plná moc? to vám tady nikdo neuzná, to musíte osobně v místě trvalého bydliště, vždycky první středu v měsíci, mezi 10 a 11..) Ale nebudu malovat pojišťovnu na zeď, všechno jsem snad oběhala, co jsem neoběhala, jsem otelefonovala a zbytek o.....a ;-)
Tímto končím s psaním o úřadech. Už tady o nich neuslyšíte. Tedy o těch českých. Možná. Doufám.