Bostonské pití čaje

Zdravím od snídaně!
Konečně jsem zažila na vlastní kůži to, co mi občas někdo podsouvá, můj včerejší den totiž trval přesně 30 hodin.

Od rána všechno fungovalo jak dobře seřízené hodinky. Taxi na letiště, check-in, moje první duty-free nákupy, let do Londýna, dva okruhy nad Londýnem, abychom si ho dobře prohlédli, pak relativně krátký přestup na Heathrow a úmorná cesta do Bostonu. V letadle jsem měla asi půl metru místa, vedle mě seděla rozložitá africká královna, která se celou cestu bavila tím, že se v nestřeženém okamžiku opřela o opěrátko, čímž mi ve vteřině zesílila zvuk ve sluchátkách na úplné maximum. Ale kromě trochy nepohodlí jinak velká pohoda, četla jsem si, střídavě se dívala na filmy a úplně nejradši sledovala na obrazovce animaci, jak letíme, kolik je venku a kdy už tam budem. Kufry dojely hned za mnou, naložila jsem vozík a hledala pána se stejným prstýnkem, naštěstí hulákal přes půl letiště, takže to všechno dobře dopadlo :-)

Jedinou nepříjemností tak zůstává fakt, že mi nefunguje telefon. A ještě kontroly. Kontrolovali mě všichni securiťáci, které jsem cestou potkala, vždycky mě vytáhli na tu osobní kontrolu z řady jiných lidí. Dvakrát mi vyhrabali baťoh. Vrcholem artistiky bylo projít rámem s rukama nad hlavou ve chvíli, kdy mám kalhoty bez pásku :-) Imigrační úředník byl naopak strohý (jmenoval se Whittington) a bezproblémový, uslyšel husband a nechal mě jít.

Takže jsem tu. Je tu dusno hnusno, večer jsem omdlela asi v 8 hodin místního času a spala až do teraz, nepřikrytá (představa, že si navlíknu jinou vrstvu než kůži, byla nesnesitelná). A teď snídáme, piju čaj a snažím se trošku rozkoukat.