Zlatá

Vrátili jsme se ze zlatožlutého království a já se od té doby nemůžu ve městě pořádně soustředit. Dnes to bylo trochu lepší, fičel vítr až mě málem sfoukl z mostu, nebe i řeka domodra a já někde mezi tím. Jsem tu tak malinká. Respektive všechno ostatní je velké. Auta, domy, silnice, sebevědomí.

Sobota ráno. Stát Massachusetts, v tom státě dálnice, na dálnici auto, v autě my. Z cdčka hraje Souhvězdí Santini (Fajt, Cílek), zvenku bubnuje déšť, ty dva rytmy překvapivě dobře souzní, kromě zvuku jako by se přenášel i prostor a k českému podzimu mám v tu chvíli asi nejblíž. Do lesů dojedeme přesně ve chvíli, kdy přestane pršet.

Chodíme po těch lesích celé odpoledne, mezinárodní sestava, hodně se nasmějeme. Má bájné zvíře stejný status jako dávno vyhynulé zvíře? V neděli ráno se budíme s eMem jako první, sedíme v kuchyni a posloucháme ticho. Not a single sound, není slyšet auta, lidi, ani zvířata. Postupně se budí ostatní a jdeme zase ven, ke slovu přichází kopce. Skoro jako v Čechách, jen značky jsou jiné a nepotkáváme skoro žádné lidi, zato spoustu zvířat. Pak ještě večeři na terase, klíč pověsit pod schody a domů oklikou, aby to ještě neskončilo.

Zpátky v autě, zpátky na dálnici, vychází měsíc, jedeme směrem k němu, přímo na východ. Nekonečná žlutočervená stužka aut, monotónní, jsem unavená, ale ne klidná. Posloucháme Arvo Pärta a minuta trvá věčnost.