Odstěhovat se na druhej konec zeměkoule je báječný cvičení v nelpění. Jakkoli je to strašidelný, mám tyhle věčný začátky s jedním kufrem vlastně ráda (tuhle větu mi připomeňte až budu zase po nocích fňukat, nebo až celej den probrečím ze samýho zoufalství/vzteku sama na sebe), jednoho to naučí rozpoznat co je důležitý. Ne že bych v tomhle byla zrovna bystrá žákyně.
Boston zatím vnímám všemi smysly, nemůžu moc psát, nemám to v hlavě tak úplně rovně. Navíc jak napovídá letmý pohled do rozepsaných článků, cenzorské superego je teď nesmírně silné, kontrolou neprojde ven skoro nic. Do šuplíku přibývá pilně.
Podzim pokročil, listí je nejen vidět, ale i slyšet. Řeka se leskne domodra, a někdy když jdu přes most domů, je mi strašně líto, že to neumím popsat, vyfotit. To vymetený nebe, studenej ostrej vzduch a nahý stromy, to by se vám přece určitě líbilo.
Ačkoli se z jednoho dne na druhý zas tak nic moc nemění, mám silný pocit, že žijem přelomový období. V noci se držíme za ruce.
Ačkoli se z jednoho dne na druhý zas tak nic moc nemění, mám silný pocit, že žijem přelomový období. V noci se držíme za ruce.
Ofelie, cenzuruj min, hrozne rada Te ctu! Ja mam taky zacatky s jednim kufrem rada a rada ctu pribehy, jak se v nich placaji ostatni.
OdpovědětVymazatPridavam se k fanouskum jednoho kufru (baglu) a pak teda jeste cerstvych deti... nejak to pomaha rozlisit, co je dulezite, respektive clovek se nemuze vycerpavat hloupostma.
OdpovědětVymazatTesim se, az ten suplik otevres a podelis se i s nami, drzim palce a zdravim Boston.
Zita - Ano, na tvoji variantu - pořídit si v cizí zemi co nejrychleji dítě - jsem se zatím ještě neodvážila :-)
OdpovědětVymazatJinak jste mě po ránu moc potěšily!
No ja teda taky muj postup nikomu nedoporucuju. Stejne jako kdyz jsme jely do Bulharska s kolem, jde to, ale netreba zkouset to podruhe:-)
OdpovědětVymazatJinak dle meho nazoru ta kufrovata zalezitost je regulerni adrenalinovy sport. Kam se hrabe volny pad hlavou dolu...
Z toho posledního odstavce mě mrazí
OdpovědětVymazat