Instinkty pravěkých lovců

Pokud na chvíli podhlehneme dojmu, že máme věci ve svých rukou, příroda zaťuká, aby nás opravila, že ne tak docela. Kupříkladu dnes.

Sedím ráno s hrnkem čaje u počítače a slyším z kuchyně kviknutí.

Já: Co se děje?
eM: Já ti to snad ani nebudu radši říkat.
Já (přepokládám, že byl nalezen pavouk větších rozměrů): Je velkej?
eM: Asi tady máme myš!

A opravdu. Pod odkapávačem sedí myš, eM ji hypnotizuje a já panikařím. Následující hodinu strávíme tím, že eM stojí pořád na stejném místě a nespouští myš z dohledu (v ruce cedník připravený na lov) a já pobíhám - nejdřív vyklízím kuchyň, pak hledám všemožné instrumenty. Po zralé úvaze a několikerém zvyšování obou hlasů domlouváme se, že celý odkapávač i s myší oblepíme průhlednou fólií na okna, myš tak neuteče do kuchyně (která je plná zákoutí, škvír a skrýší a kde bychom ji už nikdy nenašli) a povede se nám ji přiklopit tím cedníkem. Muž stále fixuje nebožátko pohledem, já lepím, stříhám, lepím, nadávám a v pravidelných záchvatech paniky (to když se ruka s cedníkem připraví k útoku) odbíhám vedle do pokoje. Za pomocí dvou metrů fólie a deseti metrů lepící pásky je uprostřed kuchyně vytvořen igelitový mikrosvět, zahrnující odkapávač, nádobí, myš a asi metr kuchyňské linky. Myš ovšem odmítá opustit útočiště, je nutno ji tedy vyšťourat, což se po dalších deseti minutách daří. Samotný okamžik, kdy myš vyběhne a je přiklopena cedníkem, jsem neviděla, protože jsem opět zbaběle prchla do vedlejší místnosti.
Další osudy všech tří zúčastněných jsou pohnuté a nebudu se zde o nich dále rozšiřovat.