Ohlédni se, bez hněvu

Snad ještě nikdy jsem Silvestrovskou bilanci nedělala, ale tenhle rok si ji asi zaslouží. Před 365 dny touhle dobou bylo všechno jinak.

V lednu jsem se vdala. Svatba byla zimní a krásná.

O 6 dní později eM obhájil disertaci a za další 3 dny odjel na dva měsíce do Strasbourgu. Stýskalo se mi strašlivě. Abych se nenudila, nechala jsem si vytrhnout dva zuby moudrosti a v halucinatorním stavu z prášků na bolest se učila na státnici. Státnici jsem nehledě na zběsilost přípravy vystřihla jedna báseň, za odměnu jsem odjela za eMem do Francie, abychom si mohli užít jednodenní líbánky v Paříži.

Doma jsem pak střídala období ledového klidu (frézie a avokáda) s obdobími těžkých vášní (červené víno a steaky), psala do šuplíku a čekala.

Muž se vrátil, já přišla o poslední zbytky moudrosti. Odešla jsem z práce, začala psát diplomku. Zní to teď tak banálně, ale byly to týdny bojů s vlastním svědomím, vztekání se nad nesrozumitelnýma papírama. eM zatím pilně vyřizoval papíry do USA. V květnu jsem stále psala diplomku, strávila pár dní v nemocnici a propadala do beznaděje. A pak se to začalo valit. Diplomka odevzdaná, poslední státnice, škola hotová!, večeře na oslavu už trošku smutná. eM dostal vízum, koupil letenku, ještě mi pomohl s největším stěhováním a zmizel za oceán. Já zůstala trčet, uprostřed podivného bezčasí, uprostřed Evropy a snažila se popostrkovat úřednice, ať už taky můžu. Celá anabáze nakonec trvala 7 týdnů, během kterých jsme spolu mohli mluvit jen občas, a to většinou o problémech. Každý jinak sám. Dořešila jsem stěhování z Barrbytu, dostala vízum, komorně slavnostně odpromovala a ještě si stihla užít výlet na Pálavu. Pak už sbalila kufry, poslala zbytek věcí do různých skladišť, hodila klíče do schránky a jela sama v 5 ráno na letiště.

V Americe popříletový šok. Radost z toho, že jsme spolu, mě držela nad vodou, protože když se moje předodletové představy položily vedle skutečnosti, bylo mi ouvej. Neschopná si koupit kávu v kavárně, ztracená uprostřed domu, ulice, města. Nefungující karty, nesrozumitelné přízvuky. Nechutný chleba. Každá cesta do centra boj s vlastní xenofobií, zachránila mě knihovna. Můj stůl, moje knížky, ve zvlášť odvážných chvílích jsem vyrážela i naproti do kavárny, kde jsem pak hodiny seděla a okoukávala si svět. Pomohlo to. Pomohlo studium, okukování, pomohly první kontakty, pomáhal eM, který sponzoroval ty litry kávy, co jsem při tom procesu spotřebovala. Pomohla kombinace loď, plachty a vítr. Pomohlo vaření a pečení, nikdy jsem snad nepekla tolik jako tady. Pomáhaly dopisy a zprávy z Čech.
Příšerná stěhovací anabáze nás trošku zbrzdila, ale už pomalu sbíráme odvahu na novou. Podzim byl už krásný. Listí všude (když si čtu po sobě blog nebo deník z té doby, píšu v podstatě jen o listí a o řece), procházky, výlety na hory, večeře s báječnými lidmi, do toho hromada nových znalostí a směrů. Postupné sebe-uvědomování v tomhle prostředí. Chuť se zase opřít do práce.
No a nakonec Vánoce, popsané v minulém příspěvku, už jsme stabilizovaní. Tak vzhůru.