Superhero

Kdybych byla komiksová hrdinka, moje nadpřirozená schopnost by v těchhle dnech byla - promění všechno jedním dotykem v mokrý papírový kapesník. Aneb nachlazení. Ale zato si můžu zazpívat spoustu písniček, na který mi jinak na dolní straně mého hlasového rozsahu chybí tak 3-4 tóny. Takovej hlas bych chtěla mít pořád.

Dobře zabalený dárek

Už nikdy nepojedem do Čech v lednu, říkáme si s eMem, když drkotáme na tramvajové zastávce uprostřed noci na cestě z jedné z mnoha kaváren. Už nikdy nebudem jak šneci tahat na zádech oblečení, moje knížky, dárky pro všechny.. Ani nebudem přes republiku převážet litry vína a štangle salámu. Předsevzetí na příště. Ale zas, ta svoboda, kterou máme. Snažím se ještě malým drápkem zůstat zaseklá v minulém životě.
Návštěva v Čechách ještě není moc k popisování. Jen snad jedna chvilka, jela jsem tramvají do Strašnic, v neděli, brzy ráno, pár hodin před odjezdem, bylo mrazivo a šedo a lidi byli taky úplně bezbarevný, pouštěla jsem si do uší novou desku od Dvou a strašně se mi tam líbilo, připadalo mi, že možnosti jsou zase nekonečný, že mám spoustu dobrých tajemství a že mi tuhle spřízněnost s Čechama jen tak něco z hlavy nevytluče.
A teď jsem zase v Bostonu. Odjížděla jsem těsně po bouři a přijela těsně před jednou další, po dovolené vyšťavená a beználadová a unavená a trochu ponorková. Přistihla jsem se v pondělí, jak říkám kolegyni v práci (kterou to, po americku, samozřejmě, zdvořile nezajímá), že bych potřebovala vymyslet nějakej velkej projekt, aby mě dovedl do jara. Tak počkám, co vymyslím.

Sněhová bouře je nejlepší počasí! Mluvila bych asi jinak, kdybych se snažila vézt ženu do porodnice, ale takhle z pelechu, když má člověk knížky, čaj a výhled z okna, to je nádhera. Nejezdí auta, a když, tak je není skoro slyšet, z nebe se sype a sype a fouká vítr a nikam se nemusí. A protože je tahle zima výživná a ještě nekončí, půjdu si o víkendu asi koupit válenky a bundu, co v ní člověk vypadá jako chodící spacák. Image je nanic, následuj instinkt a zachumlej se.

Horoskop

Přemýšlela a přemýšlela, spoustu lidí naočkovala, nakonec vymyslela a těší se, co se bude dít.

Rok knihomola

Není to seznam doporučené četby, ačkoli bych většinu doporučit mohla, je to spíš seznam knih, které mi v jednom roce projdou rukama a nějak mě osloví. Třeba to bude dobrá výpověď o tom, co se v roce 2011 stane. Na Ofélii za louží jsem nezanevřela, ani ji neuspávám, však víte.

Napíšu brzy.

Dlouhá noc

Včera napadl sníh a všichni se splašili (všichni totiž tenhle týden někam letí, někam domů, někam na svátky - mimochodem politicky korektní Amerika už v reklamě neříká Vánoce, jen svátky). Na chodníky přes noc někdo nasypal kila narůžovělých solných krystalů. Jdu a křoupe to a mám pocit, že mi ta sůl rozežírá podrážky a nohy a že se za chvilku rozpustím do chodníku. Věda praví, že dnes je nejdelší noc v roce, ale ani dny nejsou krátký, už se mi vůbec nechce pracovat, smutný zprávy choděj z různých stran, páteční-sobotní Kocovina roku tomu taky nepřidala, prodírám se tím vším jako sněhovou závějí a už bych ten slunovrat opravdu potřebovala.

Na východní pobřeží žádný zajíc neběží

Dívám se do rozepsaných zápisů a žádný z nápadů se mi nějak nechce dotahovat do konce. Co taky, v pondělí večer. Dnes začalo mrznout a poprvé, co bydlíme v tomhle bytě, je mi tu trochu zima. Sedím u stolu a otvírám obálky s došlou poštou a tak se pomaloučku polehoučku rozeštvávám, neboť jsem během pár dní dostala pozvánku do poroty k soudnímu řízení (jako neobčan musím odmítnout), výhružný dopis že neplatím pojištění (platím, ale instituce si to mezi sebou neumí předat), výhružný dopis že jsem nevyplnila formulář W-9 a o něco méně výhružný dopis, že jsem naopak předčasně vyplnila W-4. Vše je nutno potvrdit, vyvrátit, písemně do 5 dnů, úřednický newspeak v nejryzejší podobě. Nalívám si skleničku ďábelského červeného, co zbylo z neděle. Pondělí.
Je jedno z těch období, kdy se snažím prostě jen fungovat, být. Pracovat v práci, pak jet domů, cestou nakoupit, uvařit večeři nebo taky ne, a pak zbyde jedna dvě hodiny, ve kterých už se mi nic a nikam nechce, někdy pracuju i večer jen proto, že vím, jaký má být následující krok, zatímco u tvůrčích činností by jeho vymýšlení bylo příliš namáhavé.
Práce je inspirující. Těžká. Náročná na soustředění (to mi jde), na čas (to mi jde jak kdy), na definování vztahů s kolegy (už lepší), na vyrovnávání se s typem pacientů (špatný špatný). Otázky. Dlouhý dojíždění z práce jako předěl, tak jako kdysi na cestách na Jižák a později Barrandov, přesunout myšlenky, přepnout do češtiny, zpracovat den a domů přijet spokojeně hladová.
Už jsem dlouho nenapsala žádný seznam. Takže, dne 6. prosince 2010 v 22:29 mě baví, inspiruje, těší, konejší, probouzí, rozpouští a zamilovává:

• hraní na Simona (to je ten nový kytara), průzračný potěšení, ožraný prsty, první struna praskla hned asi po týdnu
  
• rozrůstající se sbírka cédéček (poslední týden točím a přetáčím převážně Patti Smith, Jeffa Buckleyho, Sonic Youth a Reginu Spektor)
• káva a citronovo-makový koláč u Simona (to je kavárna), nedělní záležitost, sváteční, už mě tam znají. píšu tam dopisy.
• nebývalý počet českých sladkostí, který se v naší americké domácnosti nachází
• eM, zase zase zase
  
• sarkasmus a smysl pro černý humor jedné mojí kolegyně, tak osvěžující mezi vší tou politickou korektností
• knedlíčky gyoza (krevetové zvlášť), co jednou hořely na pánvi
• otevírání zakletých studánek, zprávy co přistanou mně trosečníkovi ve schránce, sms ve 4 ráno, věta v mailu co začíná kdybys teď byla tady
  
• to, že mám na konci každýho takovýho seznamu pocit, že se mám dobře, že věci drží pohromadě a svět funguje

A jak se máte vy?

Life is a cabaret

Původně jsem tohle měla psát včera, čáru přes rozpočet mi udělala návštěva u závodního doktora (jak se to vlastně řekne, když nepracuju v závodě?), kde se starostlivá sestřička vyptala na všechny důležitosti, třeba jak to máme daleko do Ruska a jakou dávku jsme dostali, když vybuchl Černobyl. Pak mi udělala další test na tuberkulózu a píchla vakcínu proti hepatitidě B. No a v tom je ten háček, na tu se totiž alkohol nedoporučuje. Proč alkohol? Začnu od začátku.

Úterý.
Jdeme na Cabaret. Rovnou z práce, božužel. Ani mi tak nevadí, že s sebou tahám počítač, jako že se nemůžu převlíknout a jsem ve svetru. Oberon je malé divadýlko, uprostřed pár stolů, na jedné straně taky pár a na druhé stojíme my. Na zábradlí před námi každou chvíli někdo vyleze a tančí a zalamuje se.
Kabaret začíná zvesela, pije se (ideální by bylo stihnout jedno víno už před začátkem), holky a kluci chodí mezi stoly a atmosféra je dobrá. Snad jen ty cigarety kdyby mohly být zapálené. Nebo aspoň kouřostroj. Za každým hercem jde oblak pudru a v tichu je slyšet jak jim chřestí korále.
Slečna Amanda Palmer by měla koule, i kdyby se nevycpávala a její Emcee, i když je nejmenší z celého souboru, je určitě nejvýraznější. A Sally Bowles (Aly Trasher) je přesně tak osudová, jak má být. Neil Gaiman v publiku je takový příjemný bonus.
Psala jsem si o přestávce do notýsku, na posledním řádku mám: měl by se člověk s postupujícím představením opíjet, aby z rozjařenosti propadal do hlubin nacismu a hrůzy. večer skončí hořce.
V jednu chvíli se směju nahlas, otáčím se a mrkám na eMa, otočím se zpátky a říkám si, že tohle přece musí být dobrý znamení.

Středa.
Rozhoduje se o mém definitivním přijetí/nepřijetí do práce. Jsem celý den jak na trní, špatně se mi soustředí na práci a asi ve 4 si říkám, kašlu na to, jdu do města, nebudu tady sedět a přemýšlet. Cestou se stavuju u eMa, jen ho pozdravit a najdu ho u skeneru v totálním zmatku a nazuřenýho. Nechce se mi ho tam nechat samotného, nejdřív mu pomáhám jen trochu a nakonec tam zůstanem až do večera, náladu si spravujem po cestě domů u Thajců oblíbeným jídlem - Excited Chicken. Domů se dostanem v půl jedenácté, cestou ještě stihneme promoknout až na kůži. V lednici není ani kůrka.

Čtvrtek.
Ráno už je mi všechno jedno, stavuju se u sekretářky a ta se tváří, jako že jo. Nemůžu moc jíst, tak jen piju a vibruju z toho všeho kofeinu a obíhám kanceláře a všechno se řeší a jde a všude o mě vědí, a na listech se odškrtávají položky jedna za druhou. Odpoledne se vracím do práce, mám z toho všeho radost, na oslavu se rozhodujeme s eMem a Danielem zopakovat včerejší experiment a tentokrát tam sedíme až do půlnoci. Zpíváme O Tannenbaum. Aspoň jsem zjistila, co se děje v práci v noci. Je tam spousta lidí! Uklízeči, lidi, co dělají noční experimenty (ti se potkávají u automatů s pitím), hlídači.. Tmavýma chodbama se pohybujou postavy, hučí klimatizace a je to celé docela strašidelné. Domů posledním metrem a v lednici stále ani kůrka.

No a pátek.
Únava je totální. Rozklad materiálu. Plánovanou večerní oslavu zhatí výše zmíněná injekce, tak se alespoň cestou z města stavuju na nákupu. Jako důstojnou knihu na oslavu všeho toho, co předcházelo mému zaměstnání, volím Fear and Loathing in Las Vegas, kupuju k tomu ještě velkou tequilu a těším se domů. Útlum.

Takže - po 31 týdnech papírování, úřadování, vztekání, čekání na poštu, nadějných výsledků i zklamání jsem zaměstnaná, všechno je oficiální a legální a krásné. Na pár týdnů, než zase začne kolotoč prodlužování všech stávajících povolení.
Děkuju všem za podporu a dejte si na mě panáka.

Bostonem jde B.Lee Kraleek

Značkuju si místa, kudy chodím, novým bílým svetrem. Chomáčky zůstaly v kavárně, v papírnictví, v botárně i v potravinách.
Neustále se divíme, oba, jak obyčejně nám teď je a jak je to skvělé.
The ordinary can be like medicine. (Sherman Alexie)

Jantarové kompromisy, jablečné dohody.