Přímo na vejce

Všechno začalo v sobotu ráno, vítr foukal víc než svižně, sluníčko svítilo a my utíkali mezi mrakodrapy, abychom stihli sraz. Ve městě téměř nikdo nebyl, kde se v týdnu hemží kravaťáci, nehemžilo se nic, všude stažené rolety, ozvěna. Lupla jsem si prášek proti nevolnosti, just in case. Doběhli jsme na místo srazu, kde čekal Dave, mořský vlk jak se patří. Zmáčkl nám ruku, párkrát mi zkomolil jméno (jedna varianta dokonce - Marina :-)), zavolal vodní taxi a už jsme se vezli. Na lodi párkrát zakřupal kloubama, vyhlásil základní pravidla (Pravidlo č. 1 - Nikdo nebude padat z lodi. Pravidlo č. 2 - Nikdo neucpe záchod. ), nachystal si termosku s čajem a vyrazili jsme. Vítr foukal pořádný, vyplouvali jsme s plachtama napůl staženýma a i tak bylo co dělat. Odbočka - na tomto místě se omlouvám za nedostatek kvalitní plachtařské české terminologie, umím to jen anglicky. Kdyby někdo věděl nějaký pěkný zdroj, šup s ním do komentářů.

Vymotali jsme se z přístavu, opřel se do nás vítr a vlny a mě začal zabírat ten prášek, takže jsem v těch největších vlnách seděla a blaženě se usmívala a vůbec se mi nechtělo hýbat :-) Pořád jsme museli dávat pozor na humří sítě, v těch velkých vlnách nebyly bójky vidět, dokud člověk nejel přímo na ně. Jednu bójku jsme takhle pozorovali, dokud sebou nemrskla a nezmizela pod hladinou - byl to tuleň! a lekl se nás víc, než my jeho. I s napůl vytaženýma plachtama jsme pluli plnou rychlostí, nakláněli se, voda cákala přes palubu. Cestou z přístavu ven jsme pluli kolem místní čističky odpadních vod. Bostoňani jí říkají dinosauří vejce, protože přesně tak to vypadá. Matka dinosauřice se asi zrovna někam zaběhla, ale v hnízdě zůstalo 8 vajec (prý mají skutečně dokonale vejčitý tvar, aby se nikde neusazoval humus), která čistí odpadní vodu z celého Greater Bostonu. Proč to vykládám - totiž, po obrátce jsem dostala do ruky kormidlo s příkazem - Jeď přímo na ty vejce. Euforie z prášku přešla asi po deseti sekundách, přetlačovala jsem se s vlnama i s kormidlem, řvala - co mám dělat?, kluci řvali zpátky - děláš to dobře! přímo na vejce!, loď se nakláněla a já měla pěkný strach. Úplně nejlepší chvilka byla, když mi ukazovali cosi na horizontu, že mám jet tam a já viděla jen jejich hlavy a jinak nic, do toho zmatky z angličtinou ("vidíš tu neznámé slovo, těsně vedle další neznámé slovo? tomu se tady říká neznámé slovo, tak jeď přímo tam". Bývala by mi v tu chvíli moc pomohla nějaká blondýnovská větička typu - "Vidíš tu zelenou krabičku hned vedle červené věžičky??" Ale to ne..). V součtu - loď jsem nepřevrhla, ani jsem moc nekličkovala a až na ten jekot to prý bylo docela dobré. Každopádně skvělá zkušenost, tohle si člověk na řece opravdu nezkusí. Pak se vítr trochu uklidnil, vlny taky a my pluli kolem ostrovů, obědvali (mimo jiné výborné zázvorové sušenky, to se musím naučit), fotili, sledovali jak na vedlejším Logan Airport startují a přistávají letadla, vyhýbali se trajektům a výletním lodím, proplouvali pod mostem a nakonec, těsně před koncem, pozorovali obří loď (velkou jako panelák naležato) jak vyplouvá, houká, otáčí se.. Neskutečný kolos, vypadalo to, jako když se pár domů z přístavu odlouplo a vyplulo na moře. Přistáli jsme přesně ve chvíli, kdy zapadalo slunce, pálily mě oči a taky ruce od lan (příště tmavší brýle a rukavice), a chtělo se mi jen zalézt a spát. Ale chuť na borůvky a eMovo přesvědčování způsobily, že jsme se cestou domů stavili ještě na tržišti, přivezli si borůvky, kukuřici, jablka, papriky a rajčata (to vše dohromady za asi 5 dolarů) a doma uspořádali i s Martinem lukulské hody, načež jsme všichni 3 vytuhli u televize. Celý večer jsem měla suchozemskou nemoc - houpala se pode mnou podlaha, taky stěny, a když jsem zavřela oči, jako bych pořád byla na lodi.
Fotky jsou tady.