Stěhovací den ve studentském městě

Sice jsme o tom něco už slyšeli, ale museli jsme ho zažít, abychom si ho uměli představit.

V Bostonu je hodně univerzit, což znamená (hodně)² studentů a ti všichni se stěhují v jeden den. Smlouvy tu trvají do konce srpna; prvního září ráno se byty vyklidí, jejich obsah se naloží do dodávek, doveze se do nového bytu, kde se složí. Všichni naráz! Takže - každé druhé auto je dodávka plná věcí, v celém městě se nedá zaparkovat, na ulicích se kupí hromady nábytku, matrace, v lepším případě je během pár hodin někdo odnese, v horším tam zůstanou (neprodaly se a nestěhují se, tj. ať si s nimi poradí někdo jiný..). Šli jsme včera naší ulicí, přelézali hromady odpadků, věcí, okukovali, jestli někde neleží něco, co by se nám hodilo a nestačili se divit.

V našem novém bytě byl neskutečný binec, přišli jsme ještě před úklidovou četou. Rozhodně se tam nedaly ještě vézt žádné věci, navíc vyklizením nábytku se objevily vady které předtím byly zakryté, odjeli jsme tedy zpátky do Somerville a rovnou se vypravili do Home Depot (takové místní OBI), kde jsme v záchvatu kutilské nálady nakoupili mop, kýbl, rukavice, špachtli, tmel, polepovací papíry a spoustu dalších věcí, že si to trochu opravíme. Dotáhli jsme všechno domů, vzpamatovávali se z nejhoršího a vymýšleli co s tím provedem. Naštěstí v pravou chvíli zakročili kamarádi, Luca vzal eMa, odvezli pár věcí a přivezli dobrou zprávu, že byt je uklizený a nevypadá už tak zle. Mě vzal Martin, uvařili jsme těstoviny na večeři pro všechny a během té doby mi prozradil spoustu dobrých věcí, co a jak zařídit a jak si nenechat některé věci líbit. Potřebovala jsem v tu chvíli slyšet, že se nesmím nechat, trochu nakopnout směrem k normálnímu sebevědomí (dočasně narušenému neschopností zvládat tady běžné věci, ani ne tak kvůli jazyku, spíš kvůli jiným zvykům a odlišnému fungování všeho), vyjasnit kategorie mám-nemám právo.
Dnes už v tom mám jasněji, ale stejně - tohle bude asi chvíli trvat.